Jak se z nás stala nejbohatší rodina ...

20. září 2014 v 21:12 | Jana |  Kočkomilové
Již jsem psala článek, jak se stát kočkomilem a co doporučuji... Zde je příběh, který byl zveřejněn i v časopise Naše Kočky. Je to krátké povídání o tom, jak si mne kočka osvoji přes internet, jak se z mého přítele stal kočkomil a jak teď "nemůžu" do postele :-)


Kdysi, za dávných časů králů, jsem žila na statku. Kolem mne bylo neustále mnoho zvířat - koně, krávy, psi, draví ptáci,… Někdy se objevila i kočka. To se stávalo ovšem jen sporadicky, protože naši psi jsou bohužel kočičí zabijáci… Pak nastaly moc ošklivé časy a my nakonec s bráškou a maminkou skončili na jižní Moravě "jen" s pejskama.

Co už není tak dávno (podzim 2010), jsem studovala vysokou v Brně. Prvních pár měsíců v naprosté izolaci od zvířat (dva chrty do levného podnájmu nebo na kolej fakt nedostanu) se dalo ještě snést. Můj přítel (pocházející z nezvířecí, alergiků plné rodiny) mi dokonce koupil křečka, abych tolik nestrádala. S křečkem Sheldonem jsem to nějaký ten měsíc vydržela. Horší chvíle nastaly, když přítel začal trávit více času v práci než doma. V té době jsem pracovala jako servírka od 7 do 8 a byla to jakási výmluva, proč zvířátko mít nemůžu. Jednoho dne se ovšem všechno změnilo. To jsem tehdy omylem navštívila stránky brněnského policejního útulku… Kočka si mne osvojila přes internet!!!

Má drahá polovička byla jako obvykle v práci (nonstop celý týden, co tam dostali gauč, tak tam i pomalu spal) a já se naprosto zbláznila. Jakmile jsem ji uviděla, zavolala jsem do útulku, kdy je možno si kočičku vyzvednout - prý můžu klidně hned. Během jedné hodiny jsem doma měla kočičí záchůdek, kočkolit, misky, kapsičky, granule a přepravku. To, že jsem bydlela na ubytovně v jednom pokoji se společnou koupelnou a kuchyní, to mi v tu chvíli jako problém nepřišlo. Nicméně jsem asi dvě hodiny od telefonátu do útulku v tom útulku seděla a čekala na krásného šedého (k smrti vyděšeného) tygříčka… Vlastně tygřici.
Začátky byly krušné, bolestivé a uplakané Zanedlouho mi moje zvířecí přítelkyně vysvětlila, že potřebuje mnohem více prostoru k životu - začala chodit na chodbu mezi ostatní pokoje. Když jsem byla v práci, Summinka někdy hodně dlouho plakala a ostatní studenti si na ni stěžovali. Ti, kteří si s ní za začátku hráli, přestali. Summer byla totiž velice agresivní ve všech svých hrách. Kousala a škrábala do krve. Po nákupu mnoha hraček a hraní si někdy i hodinu denně (v podstatě pokaždé, když začala útočit) problém ustoupil do pozadí. Rozhodla jsem se tedy ukázat své dítko mamince, bráškovi a tehdy roční sestřičce. Jasně, bála jsem se. Vzít "útočnou" kočku k miminku. Ovšem moje sestra si kočku úplně zamilovala a Summ si zamilovala její hračky. Od té doby máme i své oblíbené hračky. Postupem času přišly i finanční problémy - Summer začala trápit vyrážka na hlavičce. Vyrážka se stále vracela, Summinka vypadala "olezle"…Nikdy ovšem nebudu litovat své zběsilé akce a vždycky budu tu svoji chundelatou (sem tam olezlou) princezničku milovat.


V červnu 2011můj pokojíček na ubytovně tedy ovládla kočičí královna Summer (zabila Sheldona). Poté nastalo několik stěhování v rámci Brna a výlety k "babičce" na jižní Moravu. Někdy na podzim rezignovala i rodina přítele a Summinka měla hned další "prarodiče". Já začala cítit, že jedna kočička je málo. Od června jsem pročetla hodně článků, diskuzí, předplatila si časopis Naše kočky… Schválně, kolik myslíte, že najde člověk článků pouze o jednom zvířátku v domácnosti? Jenže co s chlapem z nezvířecí rodiny? Jedna kočka bohatě stačí, jsme studenti, nemůžeme si to dovolit. Navíc, co když onemocní i tahle druhá? Kde vezmeme další peníze na veterináře? A toho kočkolitu, to taky není nejlevnější záležitost… Samé komplikace. Naštěstí se na mne usmálo štěstí v podobě kočky-milující kamarádky. Bohužel alergické… Tak jako mého alergického chlapa "vyléčila" Summer (prostě chvilku otékal a smrkal), tak by mohlo malé koťátko "vyléčit" moji kamarádku. Navrhla jsem tedy své kamarádce, že si může pořídit koťátko, že bude u mne doma a že ona bude denně chodit a zvykat si na něj - postupně, aby hned nedostala záchvat. Takto to bylo v únoru oznámeno doma mé milující polovičce. Potom nastalo období přemlouvání přítele, že je to fakt dobrý nápad a také období "hledání vhodného koťátka".

Když už jsem to skoro vzdala, protože každé koťátko, které si kamarádka vybrala, mělo "nějaký" problém, jsem prostě přemluvila přítele (červen 2012) a jeli jsme do brněnského útulku znovu… Po příjezdu nám paní ošetřovatelka vysvětlila, proč zrzavé (polodivoké) kotě není dobrý nápad a donesla v náručí klasickou domácí mourovatou kočku. Podala ji příteli, a jak se říká: Láska na první pohled. I když tady asi na první dotek. Jakmile si přítel kotě vzal a Malej začal okamžitě příst a ťapkat mu maličkou pacičkou na brýle, v tu chvíli jsem věděla, že koťák je náš. Celou cestu domů si s Vaderem ("… Když už je to kotě moje, tak se bude jmenovat Lord Darth Vader…") povídal, mazlil ho, utěšoval a sliboval mu kapsičky… Byl to tak nádherný pohled, jak se nezvířecí člověk zamiloval do kočky. Večer, po hladkém seznamování (Summer koťátko přijala, ne vřele, ale už ten večer ho akceptovala a spinkali kousek od sebe), mi můj přítel řekl: "Víš, já jsem nevěděl, že kočky jsou i hodné a mazlivé. Já myslel, že každá kočka je jako Summer, taková útočná a nebezpečná…".

Co u nás zachrání každý spor? Jídlo :-)

Od té doby spolu žijeme jako největší boháči na světě. Vader je mé drahé polovičce asi opravdu vděčný, protože jej očividně zbožňuje: ráno ho něžně budí pacičkou a olizuje mu bradu. Summer teď útočí na Vadera (nejlepší rvačky jsou ve 3 ráno, když ve 2 šel přítel spát) a přítele stále nerespektuje jako právoplatného člena rodiny (i když už s námi tráví mnohem více času). Snaží se si zachovávat nadhled, jakože teď máme Prcka, tak jí už konečně nebudeme otravovat potřebou mazlení. Ovšem stane se, že se někdy v noci probudím a Summer spinká u mne na hrudníku nebo stočená v rožku na polštáři u mojí hlavy.


A na závěr? Ani v jednom okamžiku mojí touhy po zvířecím příteli jsem neuvažovala nad možností nevzít si zvířátko z útulku. A to jsem vychovávána v duchu chovatelském - moje maminka je chovatelkou arabských chrtů. A v životě by mne nenapadlo, že mě někdy bude antizvířecí přítel vyhazovat z postele, protože tam si zrovna chce jít lehnout kočka J

Není nad to, když Vás shůry hlídají andělé ... Pokud zrovna nejíte maso :-)


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama