Špatná zkušenost s kvalitou

27. října 2014 v 13:49 | Jana |  Ze života
Včerejší setkání mi připomenulo cca předroční období, kdy jsem pracovala v "normální" práci, měla plat a byla dospělá... Musím říci, že jsem se hodně změnila - za pouhý jeden rok. Hlavně ke smutnějšímu ...


Tedy říjen přišel po září a ona má zkušenost (její hlavní část) se odehrávala v září. Nastoupila jsem do práce - sekretářka, asisentka. Byla jsem vybrána ze tří kol výběrového řízení a snad ze 150 uchazečů. Bylo to jednoduché - prvně stačilo poslat životopis a motivaci. Poté jsem zpracovala (pro mne) tři peckovní úkoly. Opravdu mne to moc bavilo a myslela jsem, že zrovna takovéto úkoly budou sučástí mé práce. Právě v tom totiž vynikám. Nejenže mi to jde, dokáži se pro to nadchnout, zanořit se do toho a jet... Třetí kolo bylo psychicky náročnější - šlo o jeden PC úkol v kanceláři již v místě pracoviště (časově omezený) a poté o pohovor s ředitelem. Ten probíhal částečně i v AJ. Pochválili mi můj životopis, samozřejmě. Kontroloval mi ho totiž manažer z minulé práce a oddělal všechny i nepodstatné chybičky.

Nejspíš jsem to zvládla, když jsem tam pracovala, že :). Ještě ten den mi zavolali a řekli, že mne "předběžně" berou a jestli se můžeme ještě sejít - v jedné hospodě, na zahrádce. Nabídli mi práci za hodně dobrý peníze, takže no problem. Ředitel byl hnedka od pohovoru sympaťák. Ta, co s ním na pohovoru byla, mi byla nepříjemná (a já jí) hned od prvního okamžiku. Každopádně mne opravdu vzali a já nastoupila do řádného zaměstnání. Těšila jsem se jako malé dítě.

Prvních pár dní jsem jen tak posedávala a čekala na zádání práce či nějaké aktivnější zahrnutí prací ze strany ostatních. Měla mne zaučovat paní, místo které jsem měla nastoupit - jakože tam se mnou bude, zaučí mne a pak odejde a já zůstanu. Paní se ke mně moc neměla. Evidentně jí neustále lezlo krkem, že se jí ptám, kdy budeme něco dělat a co je vlastně náplní její práce - co tedy mám dělat já. Klikala si něco do svého ntb a pracovala - na čem, to nevím. Další kolegyně byla fajn, jen jsem soji práci pro ni zvládala až příliš rychle, protože mne hodně bavila ... Takže mi ji nakonec i zakazovala. Další mne nemohla vystát a pořád ze mne byla nadmíru otrávená (ano, ta z pohovoru). A poslední, čtvrtá, kolegyně (žena) byla takový mateřský typ, která mne se vším seznamovala a jakoby nademnou držela ochranou ruku (ona mi pak podala papír s výpovědí). Dávala mi příjemné úkoly, bohužel jsem některé nezvládala díky neúplné znalosti dotáhnout do konce, takže jsem ji otravovala.

Chlapská část byla v cajku - řekli, udělala jsem. Bez problému.

Nastal veletrh. Na něm jsem poznala, že holky z týmu nejsou úplně normální. Lidi, co byli přátelé firmy byli v jejich přítomnosti tiší a takoví slušní, blazeovaní... Když zůstali pánové a já, vykládali jsme si vtipy a smáli se. Myslím, že v tom složení bych zapadla bez problému. Po skončení veletrhu jsme měli udělat cesťák. Konečně něco, co zvládnu sama, bez nějakých návodů. Veletrh byl dotován z EU, tudíž klasický cesťák, jaký jsem uměla. Ovšem chyba lávky. V oné firmě byli zvyklí nalepit jízdenky na kus papíru a dát je finanční složce týmu (té, co mi dala výpověď). A já odevzdala krásně vyplněné tabulky v excelu (vytisklé), hezky srovnané doklady o výdajích atd. Když jsem potom měla zadávat nějaké informace (finanční) do tabulky a zvládala to dost bravurně (mimoto jsem se učila fakturovat u kamarádky - jediné, co mi chybělo ve výpisu Na tuto pozici požadujeme), cítila jsem, že takto to dál nejde. Přestože setkání v kancelářích a komunikace s lidmi mi šla na výbornou, přestože jsem každé setkání připravila přímo skvostně (byli zvyklí na jedny sušenky urpostřed stolu, neotevřené, v igelitu - to mi tak přišlo) - džbány s nápoji, sklenice, tuny jídla a vše krásně na stole...

Nezapadla jsem.

Polovinu pracovní doby jsem koukala do zdi, abych nikoho neotravovala. Slečna mi nikdy nic kloudného neporadila a co mi dala, jsem hned měla. Rozkládala jsem si práci na více dní, abych se třeba dva dny úplně nezbláznila nudou. Dělal jedno zadání třeba i třikrát, abych v práci od 8 do 16 vydržela a neumřela na nicnedělání. Ke konci září jsem uvažovala, že dám výpověď, kamarádská zmije mi neustále říkala, že mne přece nevyhodí, když jsem skvělá. Můj posudek z minulé práce byl také perfektní...

Za výpověď jsem byla neskutečně vděčná a vrátila jsem se do školy. Ano, velice mne to sebralo, že oni vyhdili mne. Dokonce mi neřekli proč. Zkusili chabou frázi, že životopis mi tvořil někdo jiný. To nebyla pravda a oni to věděli. Prý odkládám práci - co jiného jsem měla dělat, když jsem měla vše okamžitě hotové (podotýkám správně=bez chyb hotové)? Netušila jsem, proč mne vyhodili a byla jsem z toho smutná. Byla jsem přátelská, milá, neustále jsem byla vstřícná a nad žádným úkolem neohrnovala nos. Co mne teď napadá, asi jsem působila moc dětsky, ale kdo ne, když je suverénně nejmladší v kolektivu (o 10 let třeba). Kamarádka, která mne učila účetnictví mi řekla, že jsem dámské osazenstvo ohrožovala. Polovinu práce než jedna jsem zvládla za mnohem menší čas, další část práce než druhá jsem se velice rychle učila a chápala ji. V neposlední řadě mne pánská část kolektivu brala a měla mne ráda. Chvíli po mém vyhazovu vzali příbuznou té nesympatické od pohovoru.

Vedlo mne to k zamyšlení. Vyhrála jsem tříkolové výěrové řízení. Jak sám ředitel řekl, úkoly jsem měla nejprofesionálněji zpracované. Práci jsem zvládala rychle. Byla jsem zvyklá na mnohem větší pres, než jaký měli v práci oni. Čekala jsem probdělé noci nad prací, nad nějakým stresujícím koncem termínu. Nic. Vůbec nic nepřišlo. Jen ponížení. Protože jsem byla dobrá. Ponížení a nuda. Když jsem se vrátila do školy, propadala jsem depresím. To jako bude každé zaměstnání takové? To jako až dostuduju, tak budu den co den zažívat tohle? A následné deprese, že mne vyhodili, protože jsem za to nestála. Marně mi lidé kolem můj omyl vyvraceli, musela jsem na to přijít při jednom rozhovoru sama... Už je to více než rok. Pořád mám strach psát motivační dopisy na pozice, nad kterými slintám, jak moc bych je chtěla! Ale co, snad mi moje logická a uvažjící řást mozku za chvilku sepne.

Pokud nemůžete najít práci, nezoufejte. Někdy ji najdete a akorát vám klesne sebevědomí a udělá to z vás smutného člověka, že za nic nestojíte. Práce, kterou opravdu máte dělat se ukáže. Dokonce si myslím, že to bude právě tehdy, až si řeknete: "Hm, ještě tohle bych se chtěla naučit, pro svůj dobrý pocit, abych se někdy mohla ucházet o jiné zaměstnání." A právě v tomto okamžiku se uvolní (nebo vytvoří) pracovní místo právě pro vás. Jak to vím? Protože v tu chvíli budete připraveni na svoji vysněnou pracovní pozici a i na pohovoru poznají, že vy jste ti nejlepší a že právě vás potřebují.

Už se těším na HPP na pokladně, až si budu moci zaplatit kurzy účetnictví (s oficiálním certifikátem či nějakým výstupem). Chci být asistentka nebo učitelka. Vlastně učitelka je také asistentka, taková týmová :) A věřím, že jednoho dne budu opět veselý a seběvědomý člověk, který v kostýmku nakluše na pohovor a znovu předvede tu nejprofesionálnější práci!

 


Komentáře

1 Libor Libor | Web | 27. října 2014 v 19:20 | Reagovat

Také zkušenost...
Upřímně si myslím, že ten důvod byl skutečně ten, že se dámské osazenstvo společnosti cítilo ohroženo. Očividně si vážily svého "teplého místečka" a netoužily po tom, aby jim někdo zvyšoval pracovní normy. Bohužel, i to se v tržní ekonomice občas děje.

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 28. října 2014 v 13:18 | Reagovat

Jani je to strašně těžko sehnat práci, vím, kdysi jsem dělala konkurz v jedné firmě a poslední dotaz byl: "nebude vám vadit, když na vás budou křičet mladí?". Nu, stejně mě nevybrali, ale asi cítili, že dominantní rozhodně nejsem!:-(

3 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 28. října 2014 v 15:26 | Reagovat

Jo tak to je smutné. Mít práci, odvádět jí na jedničku, ale kvůli ostatním - tedy té ženské části - které to tak neuměly jsi o to přišla. Ale tak to je, a co je pak nejjednodušší - dohodit si tam kamarádku, která nic dělat také nebude rychle a můžou vykecávat do alelůja.

4 Jana Jana | E-mail | Web | 28. října 2014 v 19:12 | Reagovat

Kdyby nebylo té nudy a "nepřátelského" prostředí, které jsem cítila, asi bych tam i ráda zůstala. Ovšem to, co to ve mne zanechalo - že mi neřekli PROČ mne vyhodili (nic, žádný pochopitelný argument), je fakt pro psychiku mladého člověka špatné. Hlavně jak "stavěli" vzdušné zámky ohledně výplaty atd... :) Asi zkusím ošetřovatelku u městské policie v útulku...

5 Lóra Lóra | Web | 28. října 2014 v 22:17 | Reagovat

Tohle znám. Bohužel. Pracovala jsem roky v administrativě v sociálních službách, už bych se tam asi nikdy nevrátila. Někdy je dobré nebýt nejlepší, jak ukážete že na něco máte buď si z vás dělají otroka jak to bylo u mně a nebo Vás vyštípou, což mně pak čekalo také. Hlavní je se nevzdávat. Hodně štěstí a přeju více síly, život není sranda ale to všichni víme.

6 Kika Kika | E-mail | Web | 30. října 2014 v 12:44 | Reagovat

To je tak smutný článek! Ale pokud sis musela přidávat práci sama, tím že to vypracováváš dvakrát, aby ses nezbláznila.. nebyla bys šťastná - dlouhodobě. Nudilo by Tě to, pořád bys čekala, než bude padla - a to je to nejhorší co může být! A nějaká super práce, taková co Tě bude bavit, ať už to bude účetní nebo ta paní učitelka a nebo úplně něco jiného ;)

7 Jana Jana | E-mail | Web | 4. listopadu 2014 v 8:19 | Reagovat

Jooo, sekretářky a administrativní pracovnice jsou svině. I učitelky... Prostě asi ženský kolektiv :D

Snad v tom útulku kam se chci hlásit)není pozice již předem zaplněna a výběrko je jen pro formu. To by mne bavilo, naplňovalo, hýbala bych se a mohla bych umazlit tolik psů a koček, kolik bych jen chtěla. Hlavně bych měla plné srdce lásky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama