Zvyk je železná košile ....

10. listopadu 2014 v 10:21 | Jana |  Téma týdne
Jsou tomu už 3 roky, kdy jsem poprvé svlékla železnou košili. Mým starým zvykem bylo vždycky za každé situace, kdy se mne někdo na něco zeptal, lhát. Třeba mi někdo volal a ptal se mne, kde jsem. Ve skutečnosti jsem byla na cestě na kolej, ale do telefonu jsem odpověděla, že nakupuji v Bille - volajícímu tehdy bylo úplně jedno, kde budu, prostě jen volal a chtěl mne pozdravit...


Poprvé mi byla košile servána z těla mým zjištěním, že pokud někoho milujete, nemůžete mu lhát. Obzvláště pokud jeho rodič pozná úplně každou lež (díky svému povolání...). Takže mi bylo jasně a stručně řečeno, že pokud synovi takovým způsobem, jakým jsem zalhala, zalžu ještě jednou jednou, postará se o to, aby se to dozvěděl... Což mne vedlo k tomu, že jsem sama za přítelem šla a přiznala barvu. Tehdy jsem mu chtěla ublížit, neboť mne na dva měsíce nechal kvůli práci. Jenže jsem tím evidentně ublížila jen sobě...

Lež má krátké nohy a dlouhý nos :) Zdroj a článek k tématu lhaní

Do té doby jsem lhala prostě pořád. Nemyslela jsem to zle, ale nedokázala jsem říci pravdu. Stane se mi to ještě dnes. Pokud to není trapné, omluvím se, že jsem se spletla a uvedu věci na pravou míru. Pokud by to trapné bylo, raději mlčím a modlím se, aby se to přešlo. Ono totiž na lhaní je nejtěžší si to pamatovat. Umím se různě tvářit tak, aby lidi nepoznali že lžu. Tedy umím, uměla jsem. Teď jsem i pro laika jak otevřená kniha :D Pokud totiž lžete jednomu člověku a něco jiného řeknete jinému a ti dva se znají.... Uuuuuf! V mém případě jsem vlastně lidem kolem sebe nelhala. Já jim říkala svoji vymyšlenou realitu! Prostě jsem všem říkala to samé, co nebylo pravda. Nikdo se neptá na úplné detaily a tak nebylo potřeba je řešit. Ovšem u lidí, které jsem měla ráda, mi to postupem času rvalo srdce. Nemohla jsem jim říct, že chci na pivo, když jsem jim předtím řekla, že pivo nesmím, neboť se mi pak dělá vyrážka (příklad, tohle by mne ve snu nenapadlo :D). Asi hloupý příklad, ale moc mne mrzelo, že jsem se jim nemohla ukázat. Braly by to jako lež a to by poškodilo naše přáteství. Zůstává otázka, co našemu přátelství uškodilo víc - zda lež či přiznání lži...

Úplně se mi ulevilo, když jsem byla profackována skutečností :). Je to neskutečné osvobození říkat prostě jen pravdu. Nemyslet na to, že si musíte pamatovat, co komu řekl, jakými blbostmi to podložil a v jaké situaci byl (lhaní se odvíjelo i od nálady, jakou jsem měla). Teď se mne někdo na něco zeptá a já odpovím. S klidným svědomím, protože je to přeci pravda! Nebojím se říci - nechci o tom mluvit. Ke lži uteču jen ve chvíli, kdy jsem v úzkých, je mi zle a mám strach.
Ovšem mám kolem sebe lidi, kteří mne mají rádi i jako pokladní :). Mám kolem sebe lidi, kteří si zaslouží pravdu a mají mne rádi takovou, jaká jsem. Už se nemusím hádat se svým svědomím.

Boj se sebou samým či se svým svědomím. Odkaz a článek o notorických lhářích.

Tento článek vznikl na podnět v práci, kdy malá holčička u pokladny během pěti minut třikrát změnila výpoveď. Odcházela s brekem, neboť věděla, že doma za lhaní dostane. Proto bych chtěla každému říct, ať se nebojí s jakýmkoliv svým starým zlým zvykem skončit a druhý den si prostě želenou košili neoblékat. Je to neskutečná úleva a přijde obrovský pocit svobody...

Pokud chcete i nadále lhát, vyhledejte doktora...

 


Komentáře

1 Lóra Lóra | Web | 10. listopadu 2014 v 12:32 | Reagovat

Moc pěkný článek a dobré zamyšlení.

2 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 10. listopadu 2014 v 12:59 | Reagovat

Já nerad lžu, ale je pravda, že už jsem kolikrát také němu zalhal ne, že ne. Ale nedělám to tak jak jsi to dělávala ty, že bych třeba někomu místo toho, že jdu do obchodu řekl, že jsem u zubaře nebo tak podobně. Myslím, že v tomhle případě platí, že pravda je osvobozující. :)

3 Sugr Sugr | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 18:44 | Reagovat

Napsala jsi velmi zajímavé zamyšlení o "lhaní", jen..., dokonce tady na blogu cz. se nedávno odhalil jeden "lhář", lidé prý lžou proto, aby vypadali zajímavě, aby byli oblíbení...:-( Je to smutné, ale pravdou je že na internetu může vystupovat či lhát každý jak chce, protože je vše "jen" virtuální! Nikdo neví, kdo sedí na druhé straně počítače!:-(

4 Jana Jana | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 20:59 | Reagovat

[1]: :)

[2]: Jako shození provazů, které tě potaly na židli to je :)

[3]: U mne by to sedělo. Snažila jsem se jednu dobu zapadnou do nového kolektivu a jako malá jsem lhala, abych nedostala... Internetovým věcem moc nevěřím. Jak říkáš, nikdy nevíme, kdo sedí na druhé straně :(

5 Jana Jana | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 21:00 | Reagovat

[3]: Ten článek s přiznáním jsem asi nečetla, protože jinak bych to asi napasala jinak, musí to být podobné články, ne? Když se někdo "odhalí" je to jako comming out :D

6 Libor Libor | Web | 10. listopadu 2014 v 21:33 | Reagovat

Zajímavé. Pravda skutečně osvobozuje a jedna lež na sebe obvykle váže další a další... a pak se v tom člověk sám zamotá :).

7 Lukáš Lukáš | Web | 13. listopadu 2014 v 18:18 | Reagovat

[6]: já bych řekl - ať si každý dělá po svém co a jak chce sám :)

8 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 14. listopadu 2014 v 17:54 | Reagovat

Tak já jsem lhala v životě opravdu málokdy a pokaždé mi dělalo právě problém, co jsem druhému vlastně nakecala :D Jinak lhaní obecně nesnáším, takže gratuluji ke shození košile :)

9 secret unicorn☄ secret unicorn☄ | Web | 15. listopadu 2014 v 11:37 | Reagovat

já nějak moc nelžu:Dale jsem proti lhaní,ale nejlepší je,když ti někdo lže do očí a ty víš celou pravdu a jen se směješ:D:)určitě super článek k zamyšlení)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama