Noční můra se vyplnila ...

5. března 2015 v 10:06 | Jana
Někdy člověk zjistí, že láska a přátelství se nesmí zaměňovat. Potom přijde chvíle odejít. Odejít do neznáma. Nebo spíše opustit pohodovou pohádku (do reality měly poslední 2 roky daleko) a spadnout do života.


Poslední dobou mám články nemocné a smutné. Prostý důvod - jsem smutná a smutek a stres se promítá do mého zdraví.

Situace, která nastala u mne je těžce klasická :) Dva lidé po čtyřech a půl letech zjistí, že jsou přátelé a domluví se, že by každý měl jít svou cestou za svým štěstím. Zní to dospěle a rozumně, aspoň mně. Ovšem fyziologicky to je peklo!

Skutečnost je taková, že nejenže mne bolí srdíčko a dušička, mám neuvěřitelný strach. Hledám podnájem. Výplata nic moc, takže dovolit si soukromé bývání je sen. Proč soukromé? Za tu dobu, co jsem žila v partnerství, zvykla jsem si na svouji domácnost, svoji kuchyň, pračku, ... Teď najednou budu muset sdílet byt s několika lidmi - nejhůře se studenty. To by byla hrůza. Mám strach se najednou ze své pohody odstěhovat. Odtěhovat se od někoho, komu pláču na rameni, když na mne zapomene kamarádka, když mne v práci rozčílí, když je na mne zlá mamka. Odstěhovat se od někoho, komu volám, když jdu od lékaře, že odcházím z práce a jdu domů,... Musím se odstěhovat od svého nejlepšího přítele, od svojí opory, od své záchrané sítě. Od své spřízněné duše.

Můžete namítnout - co bydlet doma u mámy. Doma nemám postel a žít s maminkou, která je voják. Musela bych hlásit odchody, pořád uklízet,... Nevím. Asi tam skončím, pokud nezvládnu život sama s RS.

Proč mám takový strach jít do nového života? Proč jen si lidé zvykají? Proč změna a opuštění přítele (kamaráda) bolí? Proč je to pocit, jakoby umřel, přestože tu pořád je? Sice ho můžu pořád požádat o pomoc, o radu, ale jak poznat, že už jej neotravuju moc?

Ne, nejhorší je, že opravdu mám jen strach. Klasický běžný strach, že něco nezvlánu. Třeba finančně. Naučím se znovu být jen sama sebou? Nabydu zpět své ztracené sebevědomí?

Mohla bych psát milion co kdyby, co když... Tak jako mnoho lidí může říci třeba.

Dnes jsem se poprvé vyspala. Asi je tot tím, že jsem u babičky se svojí mladší sestrou (4 roky) a musím být silná. Anička nechápe, proč pláču. Proč z ničeho nic mi po tváři tečou slzy. Jak vysvětlit dítěti, že člověk, kterého odmalička vídá jako svého strejdu, už nikdy nepřijede? Navzdory tomu, že jsem klimbala jen napůl (jsme takto se segrou samy poprvé), abych nezalehla sestru nebo ona nechtěla na wc (prostě cokoliv), jsem se opravdu vyspala pěkně. Bez nočních můr.... Bez nočních děsů, které jsem konečně pochopila.

Poslední dva a půl roku(co jsem partnera měla, ale vlastně neměla, neboť jsem byla stále sama doma) se mi zdál sen, že mne T. (říkejme mu tak) opustí. Ten pocit beznaděje byl nepopsatelný. V noci jsem plakávala, třepala se, potila se a silně se tiskla k němu, že jsem o něj nepřišla... Co ten sen znamenal? Pocit strachu a beznaděje ze ztráty zázemí. Nikdy jsem žádné pořádné od rozvodu rodičů neměla. V podstatě se mi splnil můj nejhorší sen. Moje nejhorčí noční můra najednou ožila a já cítím přesně ty pocity. Ovšem ne ze ztráty T., ale z novoty. Celý život mám noční běsy, že mne někdo opustí a zůstanu sama. Celý život mám noční můry a strach ze strachu.

Abyste rozumněli, naučila jsem se kdysi dávno být drzé děvče, protože to se dostane všude a ze všeho. Jenže potom jsem konečně našla přístav, kde jsem zakovitla a obrostla řasama. A celé moje sebevědomí vzalo za své. Odešlo dřímat do podpalubí a chodilo se jen protahovat na palubu, když se kolem ukázal nějaký možný úlovek (nikdy jsem T. nepodvedla, sexuálně nebylo proč). A teď musím rychle provést kontrolu, jak na tom je trup (zda v něm není moc děr), zkontrolovat kormidlo (no hlava trochu díky RS vzala za své) a napnout plachty a vyplout na širé moře.

I když píšu tyto řádky, jsem srozumněná se svým další fungováním. Ale jakmile uvidím T., budu se k němu chtít schoulit do klubíčka, aby mi už nikdy nikdo takto neublížil. Je to člověk, který o mne ví první a poslední, úplně všechno (a já to mám u něj také tak), ale každý musíme začít žít jiný život. Protože spolu to prostě není možné. Trápilo by to oba dva, nebylo by to upřímné a co by to bylo za život? Co by to bylo za zážitky, kdybychom oba věděli, že s nějakým jiným chlapem nám bude lépe?

Mám teď takový sen. Myslím, že skromný. I když v Brně... :D Chtěla bych žít v menším bytečku s maximálně třemi lidmi (holky, kluci, je mi to fuk, hlavně aby měli rádi zvířata a božstva v podobě koček). Abychom měli své soukromí, ale dokázali si i sednou k jednomu stolu a popovídat si.

Vím, že bude trvat dlouho část mého života, než najdu někoho jiného než T., komu budu bezmezně věřit, a kdo mi bude takto oporou. Jde o to, že by si asi měla uvědomit, že nikoho dalšího jako on nepotřebuju - protože on přece neumřel. V neděli se semnou jede podívat na byt, kde bych mohla bydlet (problém hodně lidí v 3+1). Jenže i on začne žít svůj život, konečně bez zástěrek a přetvářky a nebude mít čas na osobu, kterou požádal o ruku, kterou vzal do Paříže ... Na kterou skoro celý vztah neměl moc času, neboť byla vždy druhá po práci :)

Byl to příjemný život. Nedokáži si vzpomenout na vyloženě krásné ani vyloženě ošklivé momenty. Vždy měla mince obě strany. Minimálně v mé mysli, neboť jsem věděla, že T. je jiný.

Je mi smutno. Mám strach. Ale za každým mrakem se schovává sluníčko. A moje aktuální sluníčko má 4 roky, běhá po ostravském bytě s vidličkou v ruce a píchá s ní do dědečka :)

Teď se jen zbavit strachu ...
 


Komentáře

1 Melissa Melissa | Web | 5. března 2015 v 20:05 | Reagovat

Smutné povídání...Ale na rozchodu jste se dohodli oba,zůstali jste přátelé...Někdy je přátelství lepší než nenaplněná láska.Přemýšlela jsi někdy nad tím,proč se ti dějí takové věci?Možná si to neuvědomuješ,ale ty si je k sobě podvědomě přitahuješ.Upnula ses na sen,který se ti zdál,bála se,že se to stane...A tak dlouho jsi na to myslela,zabývala ses tím,bála ses,že se to stane,až se to opravdu stalo.Bohužel.Musíš zkusit myslet pozitivně,jinak k sobě ty špatné věci přitahuješ a budeš je přitahovat pořád.Zapomeň na strach,probuď v sobě sebevědomí a tu drzou holku,kterou jsi byla,než jsi skončila v podpalubí...Nikdy a nikým se nesmíš nechat spoutat,i kdyby to bylo sebelákavější!

2 Jana Jana | E-mail | Web | 5. března 2015 v 20:42 | Reagovat

[1]: Paradoxem je, že ten sen se mi vědomně nezdál poslední dva měsíce, ale údajně jsem hodně mluvila ze spaní. Ale chápu, co mi chceš říct. Až moc dobře si to uvědomuji a proto se snažím rychle dostat z jakékoliv depky a myslet jen a jen pěkně :)

3 Elis Elis | Web | 6. března 2015 v 10:49 | Reagovat

Když něco končí, zároveň něco nového začíná a může nám ta změna nahánět strach, ale to se srovná a zase bude dobře, sice jinak ale takový je život, časem se objeví někdo jiný se kterým se dá sdílet život a možná to bnde lepší než to bylo s tím bývalým...

4 Akim Akim | E-mail | Web | 6. března 2015 v 11:00 | Reagovat

Tvůj článek je na jednu stranu smutný, ale je z něho cítit i to, že má dostatek sil všechno to zlé překonat, i když z toho máš strach. Jsi pokorná, ale silná a to je moc dobře. Moc ti přeji, aby si co nejdřív našla nějaké to vhodné místo ku bývání.

5 Jana Jana | E-mail | Web | 6. března 2015 v 14:01 | Reagovat

[3]: Až moc dlouho jsem stála v chodbě s dvěma pootevřenýma dveřma :) Je na čase jedny zavřít a projít těma druhýma... Snad za něma nebude moc tma, abych se neztratila :)

[4]: Už možná skoro mám. Doufám, že se slečna smiluje a nastěhuje si mne na měsíc do pokoje :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama