Proč?

10. března 2015 v 11:36 | Jana
Vždycky jsem si myslela, že když spolu dva lidé bydlí, je to z nějakého důvodu. Třeba proto, že se milují a chtějí spolu sdílet čas i mimo intimnosti randem počínaje.


Vždycky jsem si myslela, že spolu dva lidé bydlí proto, aby se viděli po probuzení (při usínání, pokud jeden není workoholik, ajťák nebo tak něco).
Myslela jsem si, že je krásné toho druhého políbit při příchodu i odchodu z postele, z práce, ...

Vždycky jsem si myslela, že je krásné, když spolu dva lidé mohou strávit víkend bez práce, nebo alespoň ve své přítomnosti.

Vždycky jsem si myslela, že společné bydlení ušetří peníze...

Samozřejmě jsem vždycky tak nějak tušila, že jít spolu bydlet = konečně nemusíme furt lozit do drahé restaurace nebo svatba odsunuta. Nikdy jsem netušila, že by pro vztah nemuselo být přínosné z finanční stránky spolu byldet. Při přemýšlení nad tím, co jsem si vždycky myslela, a tím, co teď vím, vyvstává mnoho otázek ...

Proč si někdo dokáže každou chviličku s tím druhým užít a ten druhý ne?

Proč by ten jeden neustále snášel tomu druhému modré z nebe a přitom ten druhý toužil po pohodě a věnování času sám sobě?

Proč to ti lidé nepoznají hnedka a blbnou hlavu někomu druhému?

Proč rozchod dvou duší tolik bolí?

Proč existuje nešťastná láska?

Proč je základním kamenem lásky přátelství?


Proč lidé poznají až po dlouhé době, že takto by to dál nešlo?

Proč existují lidé, co zkouší "Třeba to nějak půjde a bude to fajn"?

Proč jsou někteří tak hloupí a chystají protějšku skoro každou neděli snídani do postele, žehlí, perou, uklízí a i uvaří?

Proč lidi ráno vstanou dřív (po trošku propité noci), aby prohodili pár slov s člověkem, který o to asi vůbec nestojí?

Proč se lidé zajímají o zájmy toho druhého a ten jim ani nechce vysvětlit, co jak dělá, protože to je moc složíté a muselo by to být na dlooooouhé vysvětlování?

Miluju kopretiny

Dneska ráno nastala situace, která mne rozhodila a přivedla na cestu tisíce a jedné otázky proč. Situace, která mi absolutně vzala vítr z plachet a díky které si sednu, dám kolena pod bradu a budu plakat.

Proč?


Protože ten debilní život tak moc není fér!


Vím, že vždycky má člověk takový den, jaký si ráno nasadí úsměv či škleb. Ale proč když máte úsměv přijde někdo, kdo vám chrstne do obličeje vřelé kafe (jop, prej se to dá bolest v lásce srovnat s bolestí popálením kávou - ale známe ty vědce, že)?

To jako opravdu jsou silní lidé jen ti, co i přes popáleniny třetího stupně stále drží úsměv?

 


Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 11. března 2015 v 10:26 | Reagovat

Ach jo Jani. No láska má jednu obrovskou nevýhodu. V páru je vždy jeden, který miluje toho druhého víc, než ten druhý toho prvního. A bohužel láska občas také vyprchá, jako nedovřené víno. Láska bolí, hlavně když je nešťastná. Moc rád bych ti poradil, nebo tě utěšil, ale vlastně nevím jak. Každopádně ti moc přeji, aby se tvoje zklíčené srdéčko mohlo zase brzo radovat ze života...

2 MaddyHarry MaddyHarry | Web | 11. března 2015 v 11:21 | Reagovat

Odpověď na všechny tvé otázky asi je, že jinak by to všechno bylo moc snadné a to láska být asi nemá. Je mi líto to co tu čtu, ale teď vážně musíš věřit, že jednoho dne bolest odejde, najdeš si někoho, kdo bude modré z nebe nosit tobě a budete oba šťastní - já vím to se mi to tu píše - ale člověk prostě musí věřit, že bude líp a nesmí tomu podlehnout.

3 Melissa Melissa | Web | 12. března 2015 v 2:03 | Reagovat

Tak tady je dnes velké filosofické přemýšlení a spousta otazníků...

4 stuprum stuprum | Web | 13. března 2015 v 14:41 | Reagovat

Smát se přes bolest? Pěkná maska. :)

5 Elis Elis | Web | 14. března 2015 v 7:40 | Reagovat

Podle mého názoru je to proto, že ve vztahu, kdy už spolu bydlí atd., chybí nejistota, která nutí lidi aby se více snažili si lásku udržet, a nastane klid a tím i nuda a jednoho to přestane naplňovat... ve vztahu se musí stále udržovat napětí a pocit "nebezpečí", ale s citem pro hranici, která se nesmí překročit, aby to pak nemělo negativní důsledky... chce to prostě partnera jen trochu napínat, nebýt mu pořád za zadkem a chtít s ním být každou minutu svého života a dělit se s ním o všechny své myšlenky a prožitky, to druhého unavuje... je nutné mít i svůj život nezávisle na něm, mít své zájmy, chodit si na dámské jízdy, na pracovní akce, chodit ven i bez udání důvodů, prostě narušit mu jeho jistotu... je to nutné, protože když jeden odchází ze vztahu, je opouštěným vždy ten kdo více miluje a je na druhém závisí, prostě všeho moc škodí i lásky, můžeme druhého milovat sebe víc, ale nesmíme to dávat příliš najevo a druhého tím dusit,  život je prostě jeviště a všichni na něm hrajeme divadlo a musíme si vybrat správnou roli...

6 Kika Kika | E-mail | Web | 14. března 2015 v 23:10 | Reagovat

Jani... mně se úplně derou do očí slzy. Protože, no však Ty víš. Nebudu psát, že bude líp, tuhle větu jsem nesnášela a nesnáším ji doteď. Dokonce si ani nemyslím, že se s některýma věcma člověk může smířit, jen prostě po čase, po dlouhém čase už tolik nebolí. Já jsem si stanovila dva roky. Prostě teď odškrtávám každý den a těším se, že po těch dvou letech mi bude už líp. Nepřeju si nic víc, než aby to konečně uběhlo.

7 Miloš Miloš | Web | 16. března 2015 v 8:56 | Reagovat

Je smutné, že ten hýčkaný si často myslí, že takto je to normální a ten druhý by mohl být rád, že s ním vůbec je.

8 Jana Jana | E-mail | Web | 16. března 2015 v 22:33 | Reagovat

Lidičky těšte se na super novy zamilovaný článek ;)

9 Iris Iris | E-mail | Web | 18. března 2015 v 19:09 | Reagovat

Řekla bych na to jen jediné, ten druhý prostě nemá zájem, kdyby miloval, vypadalo by to jinak.....
Snad má upřímnost nebolí, to bych nerada.

10 Jana Jana | E-mail | Web | 24. března 2015 v 8:01 | Reagovat

Když se na tento článek dívám s odstupem času, tak ani nebyl o nikom jiném, než jen o mně. A měl vzniknout před dvěma lety, kdy by byl aktuální. Smutek, který v něm popisuji je smutek, který se mi vybavil, ale který jsem jaksi nemohla prožít, protože vše, co píšete v komentářích a tak jsem už udělala právě před dvěma lety. jasně, byla jsem trubka, že jsem to neukončila a dál věnovala svůj čas, svoji péči někomu, kdo o to nestál... Ale to je pouze můj strach, neboť jsem se bála, že bez něj nic nezvládnu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama