Princezna Janička - část 1.

22. května 2015 v 9:05 | Jana |  Dumám
Bylo nebylo, jednoho lednového večera se narodila krásná princeznička. Proč dostala jméno Jana, se již nedochovalo. Každopádně ta princeznička jsem já :) A začnu vám psát svůj dlouhý a smutný příběh... Mohl by mít krásný konec, neboť ten mají všechny pohádky o princeznách...


Hned v kočárku mne hlídal afghánský chrt. Tedy ve mne maminka pěstovala lásku ke zvířátům (a odolnost vůči alergiím) hned od kolébky. Afgán Dan byl všude se mnou a já ho už i jako dítě milovala. Postupně přibyly zvířátka další - akvarijní rybky, afgánka Alka, ovčačka Vita, bratr Daniel, ...

Pokud máte rádi vánoční Popelku s Libuškou Šafránkovou, tohle plemeno psa v pohádce také několikrát najdete :)

Princezna Jana rostla do krásy a pyšnosti. Netrávila moc času ve školce s jinými dětmi, ale u babičky v Ostravě nebo prababičky v Kroměříži. A jak jinak než na zámku ... V krásných šatech ... V krásných zahradách ... Mezi zvířaty ...


Protože princezna měla maminku, která milovala koně (máme to v rodině...), jako jedny z prvních nejhezčích Vánoc si pamatuju ty, kdy mi byly 4 ročky. Bydleli jsme tehdá oficiálně v paneláku ve městě, ale čas trávili daleko na vesnici u letiště - neboť tam pracoval náš táta. A ten první dárek? Který změnil můj život až do 16 let? No co by tak princezna mohla dostat?


Samozřejmě poníka! Hádali jste snad něco jiného? Byly mi 4 roky, o pojmenovávání zvířat jsem věděla leda tak houby, takže moji poničku pojmenovali Areta. Tato kobylka, prosím, ještě žije. Daleko na severu je to babička, která učí malé caparty jezdit na koni...


V 6 letech si princezna Jana už uvědomovala, že je jiná než okolní děti. Většinu času totiž trávila mezi zvířaty - ve stáji, na poli, v lese se psy či jen tak se srnkama... Když šla do první třídy, nikoho neznala. Všechny děti na ni koukaly jako vyorané myši, neboť ji neznaly. Naštěstí po pár karambolech si princezna přátele našla a začala navštěvovat skauty - to jí vydrželo do 14 let, než začala kralovat na parkurových kolbištích...

Dle fotky můžete vidět, že princezna svoji bezpečnost nikdy moc neřešila. Tedy do první vážné zlomeniny. Díky které má do dnešních dnů křivou ruku. A díky které nesměla půl roku na koně. A když si něj potom sedla a zlomila si druhou ruku, maminka princezny se zapřísáhla, že na koně její malé dítě (7 - 8 let) nikdy nesedne...

princezna měla velice tvrdou výchovu. Za každé lhaní či prohřešek vůči autoritě dostala pořádný výprask. Nejednou měla i modřiny. Ve škole musela být premiantka, jinak nesměla ke koním. To mělo za následek, že základní školu vyšla se samými jedničkami (max jedna dvojka v 6. třídě z přírodopisu - že si to pamatuji? Břečela jsem kvůli tomu v ředitělně, neboť s dvojkou jsem nesměla na koňský tábor!).

Ve svém volném čase, například při úklidu stájí, se princezna věnovala okolní zvířeně - kočkám a myším. Ani jedno se nevyskytovalo moc často, neboť jsme měli vždy chrty zabijáky - prvně Alinka potom Dahunka. Tedy mé slohové práce v češtině hodně často obsahovaly podrobný popis toho, co obsahují těla zvířat uvnitř. Až dlouho potom jsem zjistila, že to žloté, co teče z myši, je žluč...

Princezna rostla a sílila. Po nějakém čase si i troufla na většího koně. Jenže tak nějak pořád v sobě měla maminčiy těžce soupeřivé geny a jednoho dne se stalo, že mne ve stáji čekalo překvapení - nový poník.


Jak jsem se mohla Aretky vzdát? Věřte tomu, každá ztráta pro mne byla ničivá. A dodnes se mi vrací ve snech. Nový poník se jmenoval Šifr a my mu říkali Monty. Bylo to něco polodivokého, co na sobě asi nikdy nemělo sedlo ... První vyjížďka byla děsná! Normálně se mnou zdrhnul!

... Nutno podotknout, že v té době jsem již měla licenci a párkrát jela parkur i závodně... Ale to bych musela psát o kobylce Lady, na kterou si už skoro nepamatuji, neboť to byla lemra líná a poníkovi Kimovi, který den co den chránil před oslím hřebcem stylem, že si na mne lehnul a celou mne pod sebe schoval - nikdy mi nic neuděla!!! ...

Ale zpátky k Montymu. Myslím, že jsem jej dostala na podzim... neboť začalo tréninkové peklo, které nebralo konce. Vážně, každý víkend, úplně každý víkend, jsme museli na dvoudenní sousestředění do nedaléké vesnice a tam z nás trenér dřel kůži. Stálo to za to! Na jaře jsme vylezli z haly a najednou z nás byli mistři! S Áčkovým poníkem jsem pravidelně soutěžila mezi Béčkovými poníky (záleží na výšce kohoutku, nejde o jakostní kvality). No a jednoho dne jsme jeli i závod jménem mistrovství a tak nějak jsme skončili druzí... Proč se tím chlubím? Protože jsme porazili mnohem lepší jezdce a koně, než jsme byli my dva! Lidé to nechápali - byla to výška parkuru L. Následující parkur výšky S jsme vyhráli - a můj Monty začal přepisovat dějiny. S mým jménem jen půl roku po mistráku, se jmény jiných, slavnějších jezdkyň, další léta potom... Kde je mu konec, to vážně nevím ...

S mými jezdeckými úspěchy už se dalo chlubit - princezna Jana patřila mezi špičku. A tak jí tatínek jednou viděl na jednom soustředění, jak si perfektně užívá skákání s velkou kobylkou - a koupil ji. Santu jsem dostala někdy před létem, ale její "papíry" jsem dostala pod stromeček - byla oficiálně moje! Santu jsem milovala ze všech koní nejvíce. její ztráta mne tíží do dnešních dnů. Ta kobylka byla poklad. Naučila mne vše, co jsem kdy potřebovala. A hlavně jsem s ní jezdila parkury S pro velké koně a začala skákání milovat. Do teď mi buší srdíčko, když si vzpomenu na některý z našich vyhraných parkurů ...


Patřila jsem mezi špičku. A z ní se lehce padá - obzvláště pokud se vám rozvedou rodiče, prodají koně a maminka vás odveze na druhý konec republiky ...

jediné, co mi zůstalo, byl můj rozum. Takže jsem chodila na gymnázium (chyba, životní) a připravovala se na své budoucí povolání. Jenže jaké? Již malá princeznička Janička ráda pomáhala druhým a ráda je třeba něco učila. Byla nejstarší, tedy děti kolem sebe učit musela. Jenže princezny milují koně a ostatní zvířata...

Rozhodla jsem si tedy podat přihlášku na pajdák a na veterinu. Dostala jsem se všude. Konečný výběr? Ješitný, jak jinak - MVDr. vypadá lépe než Mgr...

A pokračování? Příště :) Neboť brečím jak želva nad tím, jaké jsem měla ohromně krásné dětství. Tvrdé (s následky do dnes) ale nejkrásnější na světě ...
 


Komentáře

1 userka userka | E-mail | Web | 22. května 2015 v 10:23 | Reagovat

To muselo bejt smutný, že ta Areta šla pryč. I pro ni. To tě neláká se na ni jet podívat?
To je dobře, že tak hezky vzpomínáš ;) Máš na co.
Jo a nechci bejt zlá, ale přečti si tohle :) http://userka.blog.cz/1210/kvuli-libovuli-diky-nestastniky

2 Akim Akim | E-mail | Web | 22. května 2015 v 10:37 | Reagovat

Princezno Janičko, ty tedy umíš dojmout, mám normálně husinu a i slzičku jsem uronil (jen jednu, jsem přece chlap :-)) No je vidět, že dril je ti vlastní od malička. ;-)
A takové princeznovské lokny jsi měla. Proč pak jsi je sundala? To, aby tě princové za ně nemohli tahat?

3 Jana Jana | E-mail | Web | 23. května 2015 v 7:47 | Reagovat

[1]: Nejsi zlá, hledám to :D U takto zabarvených článků, kdy i já brečím, si je po sobě nedokážu hned opravit :D

[2]: No kvůli rádoby princi... Že z něj vylezl gay, to je věc jiná... Každopádně teď už rostou :)

4 Akim Akim | E-mail | Web | 23. května 2015 v 10:23 | Reagovat

[3]: Tak tomu říkám pech. Takže plánuješ býti opět majitelka bohaté a husté hřívy, za kterou tě bude pravý princ jemně tahat ve chvilkách blažených radostí? :-)

5 Melissa Melissa | Web | 23. května 2015 v 12:50 | Reagovat

Sepsala jsi dlouhý a smutný příběh.Myslím,že na princeznu jsi měla docela tvrdou výchovu.Mně by se to tak nelíbilo.Docela se divím,že s těmito zkušenostmi jsi šla na gymnázium,ale sama píšeš,že to byla chyba.Nevím,jak v dnešní době můžeš dělat za pokladnou.Nepatříš tam.Tvé místo je úplně někde jinde,ale to ty sama určitě moc dobře víš.Jsem zvědavá na 2.část příběhu.

6 eazi eazi | Web | 23. května 2015 v 15:54 | Reagovat

Brečím jako želva. Oplakala bych každého koníka, i když by po něm přišel jiný. Nám, když umřel pejsek (stářím), tak jsme si pak na jaře pořídili štěně. Ale dlouho mi trvalo, než jsem ho dokázala plně přijmout...
Jinak se těším na pokračování, slečno veterinářko. :-)

7 userka userka | E-mail | Web | 24. května 2015 v 11:43 | Reagovat

Všechno nejlepší, Jani ;)

8 Jana Jana | E-mail | Web | 25. května 2015 v 7:06 | Reagovat

[5]: Děkuji :) částí příběhu bude asi víc... Protože se mi vrací ve snech, a když se vypíšu, je mi lépe :)

[6]: Měla jsem problém, se změnami koní... Každé svoje zvíře neskutečně moc miluji, ale v srdci mám "omezený" počet místa :/

[7]: Děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama