Spokojený človíček

15. července 2015 v 8:29 | Jana |  Závislosti
Každé další ráno, kdy nezapomenu vstát z postele, převléci se do černofialového běžeckého a zelenkavých tenisek, je pro mne důvodem k zamyšlení. Ono totiž ten čas, který strávím pohybem, musím nad něčím přemýšlet. Nebo musím. Prostě se mi hlavou honí různé myšlenky ...


Jedna z myšlenek je třeba ta, jaké já mám vlastně štěstí. Přes všechno to, co jsem zažila doposud, se na mne vždy usměje štěstí a přijde mi do cesty něco krásného a za prožití stojícího.


Minulý rok touto dobou jsem byla na dětském táboře, zažila svoji první letní lásku se vším všudy a řešila ostudu, kterou rozmázla i televize Nova. Na tábor jsem jela jako vedoucí na dva měsíce a kývla jsem na ni, protože to znamenalo vypadnout z Brna od všeho toho smutného... V roce 2012 to bylo v podstatě to samé - náhodička a Janička skončila na půl roku v holandském Amsterdamu (kde shodila 15 kilo, naučila se kouřit a opět se zamilovala sama do sebe a do života).

Když mi bylo 14 nebo 16 (moc dlouho, nepamatuji si) - prostě se stalo, že jsem odjela na měsíc do Norska. Byla tam moje psí fenečka a tak jsem jela za ní, na dovolenou. Naštěstí mne tam posadili na koně a hned bylo o program vystaráno. Normálně v cizině jezdíte po okolí a objevujete... Já bydlela na nádherném statku, uklízela v maštali a jezdila na arabských koních.

Jako onu malou čtyřletou holčičku, která právě dostala svého prvního poníka, mne ani ve snu nenapadalo, že do deseti let ze mne bude vícemistr v parkuru na ponících. A že jednou dostanu na vánoce tu nejúžasnější kobylku na světě Santu a že s ní budu skákat parkury L** a S ...

Nebyly to je krásné věci, co mne potkalo. Mezi tu nejhorší vzpomínku, kterou mám a která mne poznamenala, patří rozvod rodičů a ztráta všeho, co jsem do té doby měla nebo uměla. Nebo třeba to, že člověk, kterého jsem si chtěla vzít za muže, je ve skutečnosti žena a moc se trápí...

Ať mne v životě potkalo cokoliv, nikdy jsem to dopředu nečekala. Nikdy bych Vám měsíc dopředu, ba i den dopředu, neřekla, co se stane. A to jsem člověk, který má rád naplánované věci - děsně ráda pak plány ruším a ono se něco stane. Jsem člověk, který se většinu času usmívá na svět kolem sebe a snaží se jím proplout.

V listopadu 2014 si lékaři mysleli, že mám roztroušenou sklerózu. Všechny příznaky tomu nasvědčovaly a můj fyzický stav se stále zhoršoval. V listopadu 2013 jsem si prošla peklem na zemi v podobě hrozby trestního stíhání, výslechů a soudů. V listopadu 2012 mi maminka vyhrožovala, že jestli odjedu do zahraničí, tak bude zle ( a když řekne zle, tak vážně zle je).

Mohla bych pokračovat dál a dál i třeba tím listopadem, co se stalo. Našla bych si tak v každém roce něco :)

No a dneska ráno jsem se si, nevím proč (asi jsem slyšela Richarda a nějak to ve mně oživlo), uvědomila, že mi život dává do cesty samé překrásné věci. Sice ne jednoduché nebo příjemné, ale ty odměny za to... Kdybyste mi v únoru řekli, že potkám naprosto dokonalý chodící seznam ideální muže - vysmála bych se vám. Byla jsem depresivní osoba pracující za kasou a bojící se ochrnutí (neboť onemocnění postupovalo rychle) a bojící se opustit svého transsexuálního přítele (oba jsme měli strach - on z prozrazení, já z tak veliké změny. Ve vztahu šlo už jen o přátelství, přesně od května 2014).

Víte, dneska jsem byla ráno venku a dumala nad tím, že to nejkrásnější přichází, když to nejméně čekáme. Denně pročítám desítky blogů, kde si slečny stěžují, že jsou samy, že jsou jiné, že ... Kdyby lidi méně řešili, jací jsou a proč tohle a proč ono, byli by spokojení. U sebe to beru i jako trochu zlou vlastnost - neboť je to lehce nezodpovědné jednání. Ale víceméně jsem závislá na okamžicích štěstí :) Je to jedna z nejhorších závislostí vůbec. Musíte totiž toho tolik dělat, obětovat ... Nikdy nevíte, co vás potká zítra. Stačí jen neplánovat každou minutu svého života, ale spíše jej žít.

Prestože mám hodně divných stavů, plno bubáků v hlavě a dost low fází, vždycky stojí za to vytrvat a počkat. Za každou depresi, za každou uroněnou slzičku totiž je něco sluníčkového. Třeba to, že přijde Summer a lehne si ke mně, položí na mne hlavičku a já si najednou uvědomím, jak je krásná a jak moc ji miluji. Nebo přijde to miminko Vaderošek a poklepe na vás pacičkou, jakoby vám chtěl říct Neplakej ty trubko, jsi zdravá a já tě miluju. Nebo zavolá sestřička, že vám namalovala další hordu obrázků (stav doprovázen "depresí", neboť obrázky již nemáte kde vystavovat). A nebo přijde osoba, kterou moc milujete, obejme vás, dá vám pusu, usměje se a jde si sednout ke svému PC. Nebo vám napíše dávný přítel z Norska, že by bylo fajn, kdybyste přijeli na prázdniny tam - práce a bydlení sehnáno.

Na to, kolik zlého se mi stalo, jsem se dnes ráno venku cítila úžasně. Usmívala jsem se na svět kolem sebe, poslouchala Kryštofy a sem tam koukala na nebe (které je nejmodřejší v Amstelpraku) a děkovala. Nevěřím v Boha, věřím v sebe ( i když co mne zlobí bubáci v hlavě, jsem na pochybách, zda není lepší věřit v pampelišku ). Takže jsem děkovala asi sama sobě :)

Zkuste to taky někdy. Je to fajn pocit si uvědomit, že jste mladí, zdraví a plní života. Nikdy nevíte, jaká skvělá nabídka se zítra objeví, kde budete (třeba jako můj bráška je najednou v Kanadě), koho potkáte, ... Takže úsměv :)

 


Komentáře

1 userka userka | E-mail | Web | 15. července 2015 v 9:23 | Reagovat

Ty toho vždycky tolik naznačíš, ale nic nerozvedeš. Tak nevím, jestli toužíš po tom, abysme se tě vyptávali, anebo jestli to říct nechceš.

2 Poppy Poppy | Web | 15. července 2015 v 10:09 | Reagovat

Jé tenhle článek se mi líbí :)Už taky proto, že jsme si v tomhle přemýšlení dost podobné a já jsem ráda, že v tom nejsem sama. Jsem ráda, že se mi stalo to, co se mi stalo, ačkoliv to všechno bylo dost těžké. Ale změnilo mě to a myslím si, že k lepšímu. Také se na svět snažím dívat podobně jako ty. Vážím si všeho krásného, co mám kolem sebe a jsem za to neskonale vděčná. Jen je škoda, že většina lidí si to uvědomí až právě po tom, co prožijí něco nepěkného.

3 Akim Akim | E-mail | Web | 15. července 2015 v 10:20 | Reagovat

Přesně tak, života je třeba si vážit a užívat si ho, jelikož je pravděpodobné, že nám osud (Bůh) nic lepšího, než vlastní život nenabídne. ;-)

Co to trestní stíhání? Mohla bys to trošku rozvést? Jestli ti to není nepříjemné tedy. ;-)  :-P

4 Jana Jana | E-mail | Web | 15. července 2015 v 10:22 | Reagovat

Jo tak tohle se vám zavrtalo do paměti :-) až bude správný čas a dostanu to dovoleno od lidí zúčastněných, určitě o tom něco napíšu. Co je vtipná záležitost - TV Nova a Tábor hrůzy ze srpna 2014 - nevím, zda to je dohledatelné :-D

5 Poppy Poppy | Web | 15. července 2015 v 10:27 | Reagovat

Hele a to co píšou o tom táboru hrůzy, je to všechno pravda? :D Nebo na to máš jako vedoucí jiný pohled?

6 Jana Jana | E-mail | Web | 15. července 2015 v 10:34 | Reagovat

Celé to bylo vyprovokováno otcem jedné holčičky (bohatý podnikatel, který měl zájem o pozemky, na kterých stál táborový komplex - chatky a budova se soc. zařízením). Tatínek si přijel pro dceru, která měla údajně vši (neměla, česala jsem ji den předem) a plakala, že je jí smutno po jorkovi (kterého dostala den před odjezdem na tábor)... No asi toho bylo více a někteří vedoucí se nezachovali správně, hlavní vedoucí byl tou dobou u svého umírajícího otce a největší peklo bylo to, co udělali rodiče - jezdili pro děti i o půlnoci a ostatní děti chtěly také domů, že? No a některé děti byli fakt spratci a rozmazlenečci... Ale jako čisté to bylo, max schátralé, ale stále bezpečné, jídla bylo pořád hodně (v podstatě kdokoliv kdykoliv přišel něco dostal)... Nejhorší byla akce rodičů, co jezdili s novináři a televizí a děti, co hodně lhaly. A že lhaly vím, neboť telefonovaly z mého osobního telefonu (neomezený paušál) v mém vlastním prostoru, kde jsem je vlastně slyšela jen já. Nikdy jsem nikomu neřekla, co komu vykládaly, ale vymýšlely si neuvěřitelně! Že nemají co jíst (přitom jim je řízek nechutnal a chleba nechtěly...).

Každopádně já z toho vyšla nejlépe, neboť jsem dětem dávala telefony, řešila jejich problémy a i v noci mne našly a mohly mluvit (nebo plakat spíše). Takže já jsem byla mimo kauzu a i pochválena v nějakých slovenských novinách...

7 Porcelánová panna Porcelánová panna | E-mail | Web | 15. července 2015 v 11:29 | Reagovat

[6]: Už vím proč mě rodiče nikdy nepustili na tábor :-D a už vím proč tam nepošlu své dítě ( né že bych se něj chystala ) :-D Né teď vážně. Nedávno se přece utopila 15ti letá holka na táboře a ta vedoucí s tím nic neudělala :-?  No có že jo. Dyť to není její dítě :D

8 Jana Jana | E-mail | Web | 15. července 2015 v 11:32 | Reagovat

[7]: Tebe nepustili, protože bys ostatní holky učila, jak si hrát s plyšákama (ber to v tom nejlepším smyslu!!!).

Ono být vedoucí na táboře v dnešní době (na táboře, kde ty děti neznáš, vidíš je jen 14 dnů), je podle mne dost náročné a ošemetné. Já na tábory jezdila od první třídy a nikdy jsem se neutopila (ani mí přátelé) a nikdy nikoho nezneužívali (jak je teď docela oblíbené téma).

9 Porcelánová panna Porcelánová panna | E-mail | Web | 15. července 2015 v 11:51 | Reagovat

[8]: Třeba bych je to učila. Když já to dělala nepádně i ve třídě o roh lavice ale pšt :-D

Divím se, že to ti vedoucí vydrží. Dnešní děcka jsou...jsou tak...no všichni víme co jsou. Já bych některým dětem jako vedoucí ráda ty hlavičky pod vodou aj přidržela. Ale to zneužívání je moc i na mě...

10 Porcelánová panna Porcelánová panna | E-mail | Web | 15. července 2015 v 11:51 | Reagovat

[9]: *nenápadně

11 Jana Jana | E-mail | Web | 15. července 2015 v 15:03 | Reagovat

[9]: Dnešní doba je s dětmi složitá :) O roh lavice? To muselo jít vidět, ne? 8-O  O_O

12 Porcelánová panna Porcelánová panna | E-mail | Web | 16. července 2015 v 9:50 | Reagovat

[11]: Né. Roky praxe na králíčkovi ;-) Nebo nevím zda si někdo všiml :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama