Fenomén ex ...

3. srpna 2015 v 8:25 | Jana |  Dumám
Jsem šílená. Vážně úplně padlá na hlavu. A dělám to pořád, znovu, do kolečka a ještě jednou. Na to, kolik toho má já za sebou ...


Jistě se každý z vás setkal s tím, že jeho současný protějšek (pokud není aktuální protějšek tak nějaký nejvíc nejbližší) má svoji minulost. Normálně se to neřeší. Každý ji má. Já dokonce hodně bohatou minulost vyklopila na jednom z těch začínajících rande. Jsem totiž blbka - a tohle je moje další strašidlo. Někdo je má pod postelí (mít tam ex... no paráda a zavání to hodně velkým úchyláctvím...) někdo jako já vymyšlené v hlavě :)

A hned vám to dokážu. Moje inteligence vzala rychle za své a já se absolutně zbláznila. Blázním dokonce více a více a samotnou mne to překvapuje.

No úplně se stydím o tom psát, ale neskutečně mi hýbe žlučí ex-přítelkyně mého přítele.

Ne, nescházejí se. Ne, nepíšou si. Ne, nemluví o ní. Můj přítel je v tomto směru absolutně dokonalý (hodně asi udělaly ony cca dva roky, kdy byl sám, bez přítelkyně). Jen já jsem trubka blbá a neustále je tohle téma číslo jedna. Nevím proč, ale silně vnitřně (dobře, i hlasitě) na ni nepokrytě žárlím. A nemám proč a jsem si vědoma že nemám proč.


Neustále mám pocit, že svému příteli musím dokazovat, že já jsem ta nejlepší. A moc mne těší, když mi řekne, že ještě žádná jiná mu tohle a tamto nedělala lépe. Přijde vám tohle normální? Normální u dospělého člověka, který chce žít v dnešní společnosti a založit rodinu (vynechte řeči o normálnostech a normálnosti toho dobrovolně zakládat rodinu - pohybujeme se čistě v teoretické úrovni…).

Mně to normální nepřijde a s tímto svým komplexem silně bojuji. O víkendu můj komplex dostal další dávku k trávení. S přítelovou maminkou totiž děsně rády drbeme (viděly jsem se třikrát :) ) a asi nejčastějším tématem je u nás můj přítel a právě jeho ex. Někdy na to narazím já někdy ona. Navzájem si sdělíme názor a pocity a bavíme se dál o receptech, co mému miláčkovi uvařit, aby byl spokojený … Samozřejmě se bavíme i o cestování a já přidávám peprné historky z gay-vztahu.

A tuto sobotu jsem se dozvěděla, že ona ex-přítelkyně byla prostorově výraznější a během kratší doby se jí povedlo shodit 22 kilo. No tohle mne vytočilo (vnitřně) do vrtule a jsem z toho teď v depresi. Jí se to povedlo! Ona měla tak silnou vůli, že shodila tolik a stále si váhu drží! Grrrr … Moje potřeba s ní soupeřit poprvé přijde k dobru, neboť mne sere, že ona to dokázala a mně to furt nejde (už aby začaly působit léky a budu já ta krásnější a dokonalejší a více sexy a …. PROSTĚ BUDU LEPŠÍ!!!!!).


Tak jsem se uklidnila a můžu psát dál :) Nikdy předtím jsem tento problém neměla (a "předtím" jsem měla "několikrát"). O víkendu moje debilita narostla do takových rozměrů, že jsem se nechala unést vypravováním tchána a ukazováním fotek z jejich dovolené, že jsem jej přemluvila, aby mi krom Viktoriiných vodopádů ukázal i vodopády Niagarské. Miluju vodopády a někdy bych se k nim chtěla podívat. Ani nevím proč, už v Norsku jsem byla každým skalním převisem s vodou fascinována. Přemluvila jsem tedy tchána k něčemu, u čeho jsem evidentně moc nepřemýšlela. Ono totiž na Niagáře byl i přítel s jeho ex.

Umíte si představit, že bych ve stavu, kdy mi bylo dost zle od žaludku a měla jsem velice silnou touhu s ní soupeřit, ji viděla? Naštěstí v našem vztahu má alespoň přítel rozum a tedy byl poblíž aby mne chytal až omdlím. Mně to totiž vůbec nedošlo! Mně vůbec nedošlo, k čemu jsem tchána přemluvila! Chtěla jsem vidět vodopády … No tak jsem je viděla, uf.

Ale zpátky k ex. Mám silnou potřebu vědět, jak vypadala. Nevím proč. Vadí mi a vnitřně ji nemám ráda. Přestože to může být super baba a přítel o ní nemluví - a když, tak neutrálně. Byli spolu hodně dlouho a člověk se sžije s tím druhým a rozumný člověk nemá potřebu plivat síru či být přehnaně nekritický k historii… Možná je to tím, že si mne k sobě přítel hned nastěhoval. On mi totiž po pár rande přestěhoval kočky k sobě a já musela jít taky. Nejenže svoje kočky miluji, ale bylo mi blbé, aby se o ně někdo staral. V tu dobu jsem ještě chodila do práce a snažila se své výdaje platit sama. V tu dobu moje obsese přítelovou ex začala. Nechápejte mne úplně zle. Nějaký ten rozum v mozku vždycky vyštrachám či vyškrábnu, tedy tyhle moje stavy jsou nárazové a kdyby nebyla ex, našla bych si jiný důvod, na co nebo koho žárlit (jop, má prostě potřebu druhému dokazovat, že já jsem to nejlepší, co ho kdy potkalo… ). Ale zpět k obsesi. Bylo mi divné, proč žena a muž ukončili svůj vztah po osmi letech. Po letech, kdy se muž dostal na úroveň, kdy už vážně touží po rodině, má skvělou práci, která ho i docela baví a chce hnízdit. Navíc to není jen tak nějaký muž - je to totiž můj princ, který je šikovný jak v práci, tak na zahradě. Dokáže všechno opravit, vymyslet, postavit ! Není to jen teoretik. Je to člověk, který teorii přenáší do praxe. Někdy z toho šílím :) Navíc je to perfektní milenec, pozorný a naslouchavý partner … A vlastně se divím, že to není gay. Jo, ptala jsem se ho.

Nedokázala jsem pochopit, proč se dva lidé (jeden je můj princ) takto můžou rozejít. Já nevím, na svém příteli nevidím sebevětší chybičku, který by zavdala příležitost k odchodu (pokud máte moji povahu a milujete ho, že). Takže mi tohle hodně vrtalo hlavou. Co mi dále vrtalo hlavou je sex. Jistě jste někteří zaregistrovali, že jsme úchylové a líbí se nám jiné praktiky, než jsou společností uznávané. Klasickou společností, normální společností,… tedy nechápu, jak bez toho těch 8 let mohl být. Protože já své ex alespoň nutila k tomu, aby mne svázali (představte si hooodně vtipných situací), když už mne nechtěli bít. Neuměla bych se teď vrátit k vanilkovému vztahu, kdyby mne přítel podvedl a já byla nucena ho zastřelit. Dokonce ani ve vězení bych nebyla nebyla rovnocenná partnerka a spíše bych šla do sub pozice nějaké jiné protřelé vražedkyně či dominantní dozorkyně. No jo, jsem hodně divná.

 


Komentáře

1 userka userka | E-mail | Web | 3. srpna 2015 v 10:45 | Reagovat

Hele a proč ti ti doktoři neléčí příčinu, ale zahání to ADčkama? To ti nevadí?

2 Jana Jana | E-mail | Web | 3. srpna 2015 v 11:55 | Reagovat

[1]: co je z tveho pohledu příčina? Ono jich je totiž několik... Já AD odmítán brát, ale na chvíli jsem ustoupila, dokud nebudu  pravidelněji chodit kecat k terapeutovi...

3 Em Age Em Age | Web | 3. srpna 2015 v 12:20 | Reagovat

Potřebu srovnávání se má v určitém smyslu slova snad každý z nás. Někdo větší, někdo menší, někdo zanedbatelnou a někdo opravdu silnou, jako třeba ty. Asi s tím nic udělat nemůžeš, možná jenom počkat, až zjistíš, že neexistuje sebemenší důvod k tomu, na ni žárlit. Až tě třeba přítel požádá o ruku, budeš vědět, že ty jsi jeho jediná a na svou ex již zapomněl.

Já bych řekla, že v tomhle mám docela výhodu, protože jsem přítelova první. :D Takže se s nikým srovnávat nemám zapotřebí. :-D  Ale věřím tomu, že kdybych první nebyla, určitě bych se srovnávala také. Jsem totiž strašně soutěživá. :-D Nejsi ty taky náhodou ve znamení Lva? :D

4 Jana Jana | E-mail | Web | 3. srpna 2015 v 13:42 | Reagovat

[3]: Nene, jsme oba dva vodnáři :D sice jsme jako oheň a voda, ale na druhou stranu jsme si neskutečně podobní :D Já bych přítelova první slečna být nemohla, připadala bych si, že nic neumí a všechno ho musím učit. Jen jsem nepočítala, že bych mohla být tak soupeřivá s někým, s kým doufám, že už nic společného nemá (vážně se naučím střílet :D ) 8-)

5 Karkulka17 Karkulka17 | Web | 3. srpna 2015 v 14:17 | Reagovat

je to dost podobný :D

6 Akim Akim | E-mail | Web | 3. srpna 2015 v 14:30 | Reagovat

No ty jsi tedy případ, holka. :-P Jestli ono to není tím, že všechno moc řešíš. Jestli ti fakt nechybí ta travička, zkus si občas zahulit, třeba tě to hodí do klidu. Take it easy. :-P  :D  :D  :D

7 Jana Jana | E-mail | Web | 3. srpna 2015 v 14:53 | Reagovat

[6]: Ok, nechám to přečíst přítele a uvidíme, zda mi dovolí si grámek sehnat :D

8 userka userka | E-mail | Web | 3. srpna 2015 v 15:27 | Reagovat

[2]: Já mám diagnostikovat příčiny? Pche! Za to se doktorům platí velký prachy, takže to nebudu dělat zadarmo :D o:) Ale jde hlavně o ten princip. Mně taky na bolesti hlavy rval doktor AD, ale jako cože?! Fuck them all.

9 Jana Jana | E-mail | Web | 3. srpna 2015 v 15:31 | Reagovat

[8]: Tak tobě jsem psala, co a jak, takže vlastně do toho máš stejný náhled jako doktor - empatická jsi na to dost a vzhledem k tomu, jací někteří doktoři jsou ... :D Jako myslím si, že Akim má pravdu - všechno moc řeším - jsem přehnaně úzkostlivá, což je samo o sobě predispozice pro lehčí podlehnutí stresu. A že jsem ho neměla málo... Jakmile vypudím bubáky z hlavy, AD jde do koše, jako neberu antibaby a nemám v plánu do sebe cpát jinou chemii :) Stačí to, co jím, no ne? Navíc není moc sexy chodit s lékárnou a ne holkou ;)

10 userka userka | E-mail | Web | 3. srpna 2015 v 15:34 | Reagovat

[9]: No ale ty pořád říkáš "až se zbavím toho špatnýho", ale jak to teda hodláš udělat? A kdy? Není to jenom výmluva, když pořád čekáš, až skončí ten soud? Proč bys nemohla začít hned? Co tě tak drží? A jinak kdo je jednou řešička, bude jí podle mě napořád. Takovej člověk kolem sebe akorát potřebuje lidi, kteří mu dodají jistotu, že řešit to či ono smysl nemá. Což ale neznamená, že podruhý to nebudeš řešit znova.

11 Jana Jana | E-mail | Web | 3. srpna 2015 v 15:57 | Reagovat

[10]: No fungovalo "to samo" v Holandsku a teď pro to dělám ty samé kroky, takže si myslím, že do konce měsíce bych mohla být relativně v cajku :) Zjistili mi deprese (údajně, oni zjišťují stále něco nového) a postupuji tak, abych se z toho co nejdříve dostala. Jakmile mi někdo poradí, jak se zbavit klinické deprese, bude vše zase v normálu. Jako dřív. Jenže to je to, co mi brání mi nějak tak začít. A co je nejhorší - já tohle všechno vím, ale nevím, jak oblbnout hlavu, aby nevěděla, že to vím a léčila jsem se sama. Chce to trošku serotoninu, dopaminu, odblokovat pár mediátorů a bude to. Ovšem vem si, že mně stresem vypínají končetiny a to se sama kousnu a řeknu si - je to pouze v mojí hlavě, to půjde, jdu dál, seru na to. A ono to nejde. Je krásné, jak mi všichni kolem říkají, že bych měla tohle a támdle to. Ale kdo z těch lidí mi vidí do hlavy a umí přepojit nějaký ten kablík, aby to vážně šlo? připadám si mnohdy jako schizofrenik, protože na jednu stranu se snažím jednat jako normální člověk a na stranu druhou to prostě nejde. A nejhorší je, jak všichni chcete vysvětlení, proč to tak je a proč nemůžu - JÁ NEVÍM! Já se kurva snažím, chci být zase normální a zdravá. Ale tak jako se nevyléčí zlomená noha nebo tržná rána, tak asi nejde ignorovat psychiku. Nejsem hypochondr dokonce nejsem ani líný člověk. Bývala jsem aktivní sportovec, byla jsem pořád v práci a ve škole a do toho obrážela bary a diskotéky. Nikdy mi nevadila fyzická práce doma na vesnici. Já kurva nevím, co mi brání v tom být normální. Kdybych to věděla, tak se toho pocitu zbavím.

12 userka userka | E-mail | Web | 3. srpna 2015 v 16:46 | Reagovat

[11]: Já to vědět nepotřebuju, proč to tak máš, ale štve mě, že to neví ani doktoři, ke kterým s tím problémem chodíš. A pak ti dají AD, aby byl klid.

13 Jana Jana | E-mail | Web | 3. srpna 2015 v 18:19 | Reagovat

[12]: Oni to možná ví, ale neřeknou mi po dvou schůzkách, je vám tohle a tohle. Asi se mnou potřebují více mluvit - proto k nim teď chodím. Jen jsem tam asi měla začít chodit mnohem dříve - za což se mi obvodní lékař omluvil, že mi nedal žádanku dříve. Já vážně hodně myslela, že jsem jen přepracovaná a unavená ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama