Vždyť už je to jedno

12. srpna 2015 v 22:35 | Jana |  Dumám
Už je to jedno, co sem napíšu. Stejně víte, že jsem blázen a že mám jakés takés problémy... A dneska tomu tak nějak byla nasazena koruna. Jsem blbá.

Chci být moc hodně normální a zdravá a hodně mne sere, že to nejde. Že ti moji bubáci z hlavy nechtějí pořád pryč.

Když si najdu pomocnou berličku, tak se k ní hrozně rychle upnu a když to nevyjde - čistě z logických a praktických důvodů, jsem z toho neuvěřitelně zklamaná. Úspěch vidím v tom, že vztek, zlobu, úzkost a vše, co cítím, dokážu postupně směřovat jen a jen na sebe. Ano, začnu obviněním druhého, ale po chvíli rzumného rozhovoru (dokud se nezačnu klepat a plakat a "bouchat" hlavou o postel) usoudím, že chyba je opravdu na mé straně.

Nevím, zda je dobré někomu klást vinu - cizímu či mně osobně. Každopádně snažit se chovat normálně a bojovat s tím něčím hrozným uvnitř mne ... Je to vyčerpávájicí. Neustále se tvářit, že je vše OK. Tvářit se tak, jak chci, aby to bylo. Vlastně se nepřetvařuji, jen s těmi bubáky či démy stále bojuji. Každou debilní minutu svého současného života. Každou podělanou sekundu stojí moje obranyschopnost v pozoru a čeká, až zase přijde zlá myšlenka, která nahlodá celý prima den.

Pomáhá mi kontakt s dětmi nebo s kočkama. Na chvíli jsem se upnula na psa, nejspíše čivavu (nelíbí se přítelovi, tedy by si ji nemusel zamilovat) nebo jorkšírka (ten se přítelovi tak trochu líbí...), ale tento plán vzal za své stejně rychle, jako se dostal do proveditelné podoby. A všechny tyhle neúspěchy mne bolí a sráží. Nikdy nepřestanu lpět na naději či pocitu dobré budoucnosti. Toho si na sobě vážím, beru to jako vlastní nedobytnou hradbu kolem mé osobnosti, kterou nenahlodá sebemenší psychologický ani somatický zdravotní problém. Dokud myslím pozitivně alespoň v koutečku démony zabrané duše a hlavy, tak jsem člověkem a stojí za to své já bojovat! A to si pište, že budu.

Je to hodně srážející na kolena, každý debilní neúspěch, každá zlá myšlenka. A moje největší opora je zároveň nejsilnější zbraň proti mně samotné - tou je můj přítel. Je to záchranná síť, která je všude kolem mne. Kamkoliv se vrhnu, vždy je on se mnou. Neumím si představit lepší příklad partnerské podpory! Bohužel či bohudík, pro něj bych skočila do ohně, anučila se střílet a vlastně dělala cokoliv, z čeho mám strach. Jenže je to i nejúčinější zbraň mých bubáků. Ono totiž stačí, že se na něco upnu a přítel mi jemně, citlivě vysvětlí, jaká to má úskalí a bubáci hned vyletí ze svých skrýší a naplní hlavu myšlenkama, že když se rychle neuzdravím, že mne opustí. Že jsem mu jen na obtíž. Že ho jen vyčerpávám a nedávám mu adekvátní podíl své pozornosti a lásky tak, jako on dává mně.

Jsem ve stavu, kdy mi dá hodně práce tyhle myšlenky zahnat. Kdybych mohla, jdu se ven projít, zapálím si a vše si řádně promyslím, uklidním se. Jsem totiž naučená se se svými problémy prát sama a řešit je pro dobro druhých.

Víte co je nejhorší? Vážně se nedokážu zbavit dojmu, že ho strašně můj stav vyčerpává. A to mne žene kupředu, proč být co nejdříve OK. Chodim mezi lidi, do rušných míst a prostě celkově seru na to, že mám být v klidu a jdu proti svým strachům a všem debilním myšlenkám. Beru AD a spoléhám na to, že právě léky odbourají negativní účinky somatických projevů - že omdlím, budu zvracet či mi vypne končetina.
 


Komentáře

1 na-vlnach na-vlnach | Web | 13. srpna 2015 v 8:25 | Reagovat

Myslím, že i přes ty bubáky máš docela dobrou sebereflexi i vůli. S bubáky je někdy lepší nebojovat, jen je poznat a zkrotit - je to náročné, ale lze to.
D.

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 13. srpna 2015 v 12:21 | Reagovat

[1]: přesně tak. Když už o nich takhle přemýšlíš, podle mě to je velký krok kupředu :)

3 Poppy Poppy | E-mail | Web | 13. srpna 2015 v 12:46 | Reagovat

Jani život je plný menších neúspěchů. Věřím, že teď jsou pro Tebe těžší. Ale zkus se upnout na ty velké úspěchy, které se Ti už povedly! :) Určitě jsi už mnohem dál, než jsi byla třebas jen před půl rokem (a půlrok, to je směšně krátká doba). Upínej se na ty malinkaté pokroky, které děláš, a uvidíš, že brzy bude vše tak, jak má být ;)

4 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 13. srpna 2015 v 13:56 | Reagovat

To chce mít vždy připravenou CPZ!(Colu poslední záchrany, v tvém případě jsem dokonce ochotná přimhouřit oči nad plechovkovou ;)

5 Jana Jana | E-mail | Web | 13. srpna 2015 v 15:21 | Reagovat

[1]: a [2]: Děkuji :)

[3]: Když to "neumím a nechce se mi" :) Chci vidět pokrok, chci vidět markantní změnu! Hlavně mne nejvíce sere, že se to všechno spustilo v období, které si jinak užívám - tohle je jedno z nejradostnějších období mého života, kdy nemám potomky...

[4]: To v lednici samozřejmě nachlazené Coly mám, ovšem když vypiješ 4 Coca Cola zero za sebou, tak se projeví lehce projímavé účinky :D

6 Nebulis Nebulis | Web | 14. srpna 2015 v 11:55 | Reagovat

Páni. Nebudu ti psát, že vím, jak se cítíš. Nevím. Díkybohu. A tobě přeju, ať to dáš! Ať jsi co nejdřív ok a užíváš si života :)

7 Jana Jana | E-mail | Web | 14. srpna 2015 v 20:09 | Reagovat

[6]: Děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama