Ha! Když si narovnám vlasy …

22. září 2015 v 7:11 | Jana |  Ze života
… už je sepnu do culíku! Pecka. Již se pomaličku začínám zařazovat mezi ony tuctové a nevýrazné dlouhovlasé dívčiny. Ale těším se.


Další věc, na kterou se těším a netěším je svatba. Nechápu, proč se mne na to pořád ptáte - otázka tam jednou zodpovězena byla a nechci tu odpověď psát pořád dokola. Takže ji napíšu sem a otázky na ask.fm budu dále mazat :)


Jelikož jsem jednu svatbu již chystala, mám z ní panickou hrůzu. Když vím, co všechno se musí zařídit, kolik to stojí, kolik tam bude lidí, … Navíc celková změna životního statusu … Nahání mi to panickou hrůzu jen v představách. Možná by to vyřešila svatba ve 4 - jenže pořád to neodbourává hrůzu z toho, že pak nebudu Ostružinová ale Modřínková a … A nebudu slečna a skončí mi život poprvé. Řeknete si, že se přeci tolik nezmění, jen se mi změní jméno a občanka. Ale už nebudu maminčina, už budu princova. Už budu najednou velká holka a … A skončí mi život bezstarostnosti a pohody a … Prostě to bude všechno oficiální a dané a … A řeším blbiny, já vím.

Život mi skončí podruhé s dítětem. Netajím se tím, že dítko bych už i chtěla. Nejsem nejmladší a jsem si vědoma generačních propasti (jak to rád pojmenovává Blog.cz) mezi mnou a mým potomkem. Jenže .. Mám z toho panickou hrůzu. Už jen těhotenství - člověk by na sebe táááák měl dávat pozor! Pamatuji si, že když jsem otěhotněla poprvé, měla jsem strach spát na břiše. Blbost, já vím a věděla jsem to i před rokem, ale … Mám tak velikou úctu k životu ve mně, že jsem prostě magor. Ale to není to, z čeho mám hrůzu. Panický strach přichází při představě, že to bude moje dítě a já budu najednou muset všechno vědět. Asi to zařídí pudová podstata člověka/matky, ale i tak. Když jsem viděla, kolik bylo práce s maličkou Aničkou (sestra, 4 roky). Jaký to byl maličký a křehký uzlíček … Opět - řeším blbiny.

Jo, řeším blbiny, protože mám asi nějakou krizi nebo já nevím, co to je. Každopádně někdy mne chytají natolik silné záchvaty úzkosti, že prince zklamu, že nebude spokojený a bude smutný, že jen sedím, koukám do blba (nebo na Vadera) a nutím sama sebe k nějaké aktivitě, aby ten pocit, co je ve mně, už zmizel… A tak jdu vysát, vytřít, žehlit, … Když jsem venku a chodím (sportuji za účelem snížení váhy), přemýšlím nad útěkem. Nad změnou života. Jenže paradox je, že v tomto životě, v jakém jsem, se mi moc líbí a miluji ho. Miluji svého prince, svoje dvě kočky, místo bydlení, domeček, … Cítím se díky tomu všemu potřebná a plná života a chci tento statut slečny zachovat co nejdéle. Proto mne děsí závazky jako svatba a dítko :)


A včera někdo na moji pohodičku v ostružiní zaútočil tím, že mne nazval paní Modřínkovou. No já málem vyletěla z kůže! Tomu, kdo mi to udělal, jsem se jasně na začátku představila jako Ostružinová a nehorázně mne vytočila změna na paní a změna příjmení! Načež mne rozčílil minutu na to princ, když mi psal, že zase má kupovat kočkolit. Zase znamená jednou měsíčně a on to myslel ve srandě, ale já byla natolik vzteklá, že jsem mu poradila, aby se bez něj nevracel! Samozřejmě si to díky D/s vztahu nesmím dovolit, ale doplnila jsem to výrokem, že jinak umře smrady (a pokud ne on, tak já, protože mám kočičí WC vedle stolu …).


A perlička na závěr? Opět se mi povedlo vrazit do sloupu. Naštěstí jen jednou (na rozdíl od minulého pondělka, kdy se mi to povedlo dvakrát a z toho jednou mne bolelo dost rameno …). To je tak, když chodíte v úsporném režimu nebo koukáte do telefonu …


Na závěr bych chtěla upozornit na novou ikonku v menu - pokud chcete vidět všechny fotky koček a zvířat, které publikuji z vlastních zdrojů na blog, zveřejnila jsem je čistě pro vás. Někdy jsou tam velice zajímavé názvy fotek, ale to jen proto, že se mi nechtějí pojmenovávat :) Jj, peníze a lenost a závist ... no prostě to vládne světu :)
 


Komentáře

1 panda panda | Web | 22. září 2015 v 8:24 | Reagovat

Hehe, docela tvůj strach chápu... Ale musím přiznat že ho nesdílím. :-) u nás ke svatbě došlo tak spontánně, že jsem měla akorát radost z toho, co všechno můžeme zařídit a vymyslet, a i když bylo něco trochu boj, stát po tom v těch nádherných šatech a koukat na milého, jak na tebe nábožně kouká od oltáře, to je pocit... I tím, jací lidé byli pozvání, se hodně udělalo Celé to prostě byla nádherná akce a klidně bych si ji zopakovala. Na prstýnek sem si zvyklá, žádnou zásadní změnu necítíme ani jeden, prostě jsme oslavili že se máme rádi a chceme spolu zůstat. Jediné trochu trapné na tom bylo to, že spousta lidí se mě ptala (páč sem přeci jen dost mladá) - a to musíš? A ty si těhotná? Aha, tak proč ses teda vdala..? Moc jim nedocházelo že jsme prostě jen chtěli.. :-D

2 Akim Akim | E-mail | Web | 22. září 2015 v 10:02 | Reagovat

Co na to říct, snad jen. Jo, někdy řešíš fakt kraviny. :-P  :-)  :-)  :-)  :-)

3 Jana Jana | E-mail | Web | 22. září 2015 v 10:14 | Reagovat

[1]: No právě že poprvé ke skoro-svatbě došlo spontánně a těšila jsem a to a ono ... Jenže teď mi na celém "výsledku" tolik záleží, že bych od toho nejraději utekla :) Plus pohled, že jsem dostala chlapa do chomoutu (a přitom to bude naopak), že jsem na svatbu v dnešní době mladá a kdesi cosi. Ale neřeším okolí, spíše sama sebe :D

[2]: Jo no, mám se tak dobře, že prostě si problém vymyslet musím, jak s oblibou říká můj princ :D

4 pavel pavel | Web | 23. září 2015 v 9:13 | Reagovat

Pokud jsi četla mé předešlé články, taky jsem v létě vrazil do sloupu a jak jsem padl na záda, naštípl jsem si jeden obratel. Nebyla to legrace, ale už jsem v pořádku.
Být ženou, taky bych si svatbu rozmyslel. Končí ti svoboda a volnost i když muž, když není vlastnický, ti tu volnost zčásti poskytne. ;-)

5 Jana Jana | E-mail | Web | 23. září 2015 v 10:52 | Reagovat

[4]: právěže jsem to četla a den na to do sloupu vrazila :D :D Ale taky jsem četla, že to je v cajku ;) Nebo spíše nějaké běhaní po doktorech a fotku WC si pamatuji :) A "škoda", že mám vlastnického chlapa, no ... Možná proto z ní mám takové obavy. Ale je fakt, že já to beru dost vážně, na rozdíl od mých vrstevníků....

6 Van Vendy Van Vendy | Web | 25. září 2015 v 18:06 | Reagovat

To jsou nervy na pochodu. Máš asi strach z neznámého (já taky, když jsem šla poprvé do práce, myslela jsem, že se pozvracím, a to se týkalo každé nové práce, nejen té úplně první, vlastně se dá říct, že je to horší než kdysi. Nedávno jsem šla na pohovor a byla to katastrofa.
A svatba? To přejde jako návštěva u zubaře. Akorát že tady se můžeš pěkně oháknout, být za princeznu, za dámu, za krásku. Bude to tvůj den a nenech si to nikým a ničím vzít.
K dětem ti asi moc neporadím, protože sama děti nemám, ale zjistila jsem jedno - na děti není žádný univerzální návod, na každé platí něco jiného a v podstatě jde o to, aby dítě vyrostlo, aniž by se mezitím zabilo nebo zmrzačilo. A to zvládneš, neboj. (Vždycky když si vzpomenu na všechny odřený kolena a jednu opařeninu na dlani u mých synovců, tak si říkám, je to v pohodě.)
Se svatbou uvidíš. Zdá se, že ten tvůj miláček je docela fajn chlap, takže po téhle stránce bys nemusela mít strach.
A jinak, uvidíš... :-?  8-)

7 Hëllena Hëllena | Web | 26. září 2015 v 16:10 | Reagovat

Já se na změnu příjmení těším, protože jak je známo, jedna část jména by měla být dlouhá a jedna krátká, jinak jméno nezní "uchu lahodně". Moje celé jméno má osm slabik (uf), zatímco přítelovo dvě, což je celkem komické. :D Je ale vrcholně nespravedlivé, že ač je přítelovo příjmení v mužské podobě jednoslabičné, tak až já si ho vezmu, díky -ová se stejně prodlouží, takže místo čtyřslabičného příjmení získám trojslabičné. Je ale fakt, že můžu být ráda, že se nebudu vdávat za Řeka - jmenovat se třeba Papadiamantopoulos, asi bych ho radši donutila, ať si vezme příjmení po mně.. :D

8 K. K. | Web | 28. září 2015 v 23:01 | Reagovat

Je docela zvláštní číst takové ,,obyčejnosti" cizího života, které jsou pro autora vážné tak, jak to nikdy slovy nedokáže vyjádřit.
Na tvém blogu jsem poprvé díky tvým komentářům (díky za ně) a dost mě překvapuje, že máš D/s vztah, musí to být zvláštní. Vždy jsem přemýšlela, jak to funguje... mimo postel. :-D

Mimochodem, jako naprostý kočičkomil ti nemůžu zapomenout pochválit kočičky! ^.^

9 Jana Jana | E-mail | Web | 29. září 2015 v 7:10 | Reagovat

[6]: Až bude dítě použitelné (tzn. ty 4 roky cca), tak z toho takovou obavu nemám. Ale do té doby? Prostě jak poznám, ž jej něco bolí - křik. Jak poznám, že má hlad - křík. Jak poznám, že si jen vymrčuje pozornost - křik. Správně jej oblékat, aby nebylo moc teplo nebo zima, utírat soplík, co kdy jíst ... Je to moc veliká zodpovědnost no ... Na té svatbě sázím na ty šaty, že mne vysvobodí, protože šaty já ráda :)

[7]: Tak naštěstí Řeka nemám :D A příjmení se mi zkrátí, vidíš :D To jsem nikdy nepočítala :D

[8]: Jsem ráda, že jsem tvůj blog našla. Zbožňuji kvalitní recenze a u tebe jsem je našla. Cokoliv co napíšeš - čtivé, zajímavé a na úrovni. Dokonalé. Vždycky se těším, co zase vyjde! :) A kočky i já děkujeme :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama