A pohádka končí, část pátá ...

3. října 2015 v 12:32 | Jana |  Ze života
Anička je ještě svým způsobem miminko. Využila jsem tedy zkušeností jejího otce a nechala ji spát pouze v autě cestou do Lednice. Samozřejmě ze zábavního parku do McDonaldu a posléze do auta jsem ji dostala jen příslibem, že pojedeme kočárem jako dvě princezny!



V autě dítko okamžitě usnulo a my si s princem povídali, jak je to krásné a skvělé a jak je nám oběma moc dobře. Vzhledem k tomu, že na sobě cítím začínající depresivní období (střídá se s manickým, kdo uhodne, co mi je?), jsem vyjádřila obavy, že mám strach, že pro prince nebudu nikdy tak dokonalá jako jej shledávám já ve svých očích. Takto jsem přijížděli ke sjezdu z dálnice na Podivín. Téma se změnilo a oba jsme se začali rozčilovat nad množstvím hromadných oprav a objížděk. Museli jsem jet až ke sjezdu na Břeclav, kde byla další objížďka, protože opravili cca tři cesty rovnoběžně vedle sebe a to udělá zajížďku minimálně 10 km navíc…
Při vjezdu do Lednice jsem trochu litovala, že princ jezdí tak rychle a Anička spala jen cca 30 minut. Naštěstí se probudila sama a hned se chtěla převlékat do riflí
a střevíčků (poznámka dodatečně - což byla blbost, bo měla úplně studené nožičky - ale maminka více ponožek nenabalila). Převlékat dítě na otevřeném parkovišti, kde hodně fouká, stylem, že jeden drží dítě ve vzduchu a ten méně zkušený jej obléká, no Anička se bavila. Řekla si o učesání culíku pro velké holky, odložila draka
z McDonaldu, protože princ říkal, že s námi do zámku nemusí, že by měl spíše hlídat sedačku a pak jsem začala zdržovat já, protože jsem se potřebovala obléci …
V tu chvíli mi plně došla má vlastí tupá blbost - nosit podpatky? Na hřišti to ještě šlo, to si hráli princ a Ája, ale tady jsem musela chodit i já. S kabelkou, ve které bylo pití, dvě svačiny a další, nutně potřebné věci, pokud jdete ven s dítětem. Nohy začaly protestovat cca 10 metrů od auta. Au.

Princ platil parkovné a Anička se začala rozhlížet, kde jsme strejdu nechaly. Nenechala si vysvětlit, že to je ten pán tam v té bundě. Nechápu, proč parkovné platil, když i minule to bylo k ničemu. Rozumějte - zaplatíte a lísteček si necháte u sebe, nedáváte jej do auta. A potom přijdete po 17. hodině a závora je vesele nahoře a nikdo lístek a průjezd neřeší … Cupitali jsme hned na pokladnu, neboť se blížila celá a tím bychom odlehčili prohlídkou našemu nabitému programu. Podařilo se nám koupit vstupenku na výstavu loutek a dětské pokoje v zámku. Měli jsme 20 minut čas a tak my velcí, jsme šli postupně čurat. Když byl na toaletě princ, Anička se ptala, co to piju. "Kávu." "Hm..." "Chceš zkusit?" "Ne, opařila bych si pusu." "Už je to studené, vážně." "Ale malé děti přeci kávu pít nesmějí, Jájo!" "No tak fajn, mohla jsi to zkusit..." Načež na mne dítko s prosebným výrazem vztáhlo ručky a já mu zbyteček kávy dala. Srkla si. Olízla se. Kafe zmizelo. Super, teď nepůjde tři dny na záchod. Měla bych vždycky myslet více dopředu. Naštěstí to byl tak lok maximálně. Po dopití a vyhození kelímku mi Anička povídá "Ale strejdovi to neřekneme, jo?" Tak jí nabízím možnost, že se ho jako zeptám, co si o tom myslí a podle toho mu to řekneme. Ne. Anička mu to prostě říci nechce. Zajímavé, jak začala rozlišovat vážné autority a výchovné autority …
Potom jsem šla na WC já a bylo to za trest. Přede mnou bylo hodně malých dětí, které musely chodit na záchod samy a já tak za princem a sestrou přiběhla cca minutu před příchodem průvodkyně. Uf. Teď nás čekalo vyšlapat po kamenném schodišti, vybudovaném speciálně pro děti, aby nerušily slavnosti a hosty rodičů, až do posledního vrchního patra. Uf. Nohy se ozývaly častěji a častěji. Nahoře byly překrásné obrovské loutky. Asi dřevěné. Slečna nás pustila do prostor prohlídky a následovalo asi 5 pokojů plných loutek. Ty jsme si prohlíželi až na závěr. A jak prozradím již teď, Anička i já jsme byly unavené, tedy jsme někde ztratily prince a jen jsme hledaly mezi loutkami krále a princezny.

Dětské pokoje byly prostory obývané dětmi. Jediná, za zmínku stojící místnost, byla herna neboli učebna. Do ní vedlo schodiště z pokoje jejich matky. V herně bylo plno dobových, zachráněných, hraček a nesmělo se do ní. Také tam byli jakési výukové materiály … Co se nejvíce líbilo mému princi? To, jak Anička krásně klečela. Pokaždé, když jsme přišly do nějakého pokoje, ona si klekla na zem, já si k ní čupla, a poslouchaly jsme výklady. Potichoučku jsme si šeptaly, co to ta paní říká a na co všechno se musíme podívat. Bylo to hrozně rozkošné :) Prohlídka skončila a my se vrhli na loutky. Poté, po sejití toho nechutně dlouhého kamenného schodiště v podpatcích s těžkou kabelkou a bez držení se zábradlí (toho se držela Anička, kterou jsem držela já) princ koupil prohlídku sklepních prostor zámku. Zajímalo ho, jak vypadá topný systém tak obrovského komplexu, jako je Lednický zámek. Měli jsme opět 0 minut, já odmítala kamkoliv jít, neboť bych asi umřela a Anička si dala první svačinu. Poté přišla slečna průvodkyně a my měli osobní prohlídku. Nikdo jiný s námi nešel. Což byla chyba. Sklepení bylo milionkrát lepší než dětské pokoje. Minimálně pro děti a chlapy.


Celé sklepení je totiž plné mrtvých zlých lidí - uklízečky, co neuklízela, kadeřníka, co trhá vlasy neučesaným holčičkám, čert s červenýma očima, co hlídá vchod do pekla, rarášek, vodník ,… Něco naprosto úžasného pro děti, kde slečna průvodkyně vždy přidala něco kolem a Anička mi drtila svojí malou ručičkou tu moji větší. Princ se čas od času podíval do nějakého toho topného kotle a byl z toho také dost unesen. Perfektní prohlídka. Stála polovinu peněz a byla vážně o hodně lepší než III. okruh zámku.

Po sklepení jsme šli svižným tempem na lodičky, aby nás odvezly k Minaretu. Musím říci, že Anička byla zlatá a neprotestovala, když jsem šetřila na lístku a řekla, že jsou jí tři roky. Normálně se ozve a říká, že už má čtyři a půl roku! Nasedli jsme do kryté lodě, chvíli počkali a pak to začalo. Princ byl unavený a lehce klimbal a Anička? Jájo, proč jedeme tak pomalu? A Jájo, proč ten pán nezavře ty dveře? A Jájo, máš ještě svačinu? … Nakonec si zacpala pusu toustem z předchozího večera a my v klidu dojeli k Minaretu. Kde mi Anička zase začala zdrhat dopředu, protože chtěla vidět koně. Bylo něco po půl páté a ona prostě už na ty koně chtěla. Takže jsme hned šli dovnitř, do Minaretu. 302 schodů, mám takový pocit, vyjít v podpatcích není nic složitého. Mnohem horší je to s dýcháním. Nahoře jsem neopustila vnitřek, neboť má mladá léta jsou v tahu a doby, kdy jsem se kolem toho vetchého zábradlí procházela se psem - jsou ty tam. Tedy ani Anička se neodvážila jít za princem. Pak přišlo doslova peklo. 302 schodů sejít v podpatcích dolů … Aaaaaaaaaaaaaaaaaaau. Naštěstí Aničku teď držel princ a já tiše trpěla. Dole jsme byli my dvě nasrané a unavené a princ se snažil zachránit situaci. Naštěstí je to dobrý člověk a tak mu vesmír seslal poslední kočár toho dne. Proč vesmír? Protože kdyby ten kočár nepřijel, tak by Anička dělala takové scény, že by umřel. A pokud by neumřel, tak bych ho sežrala já, neboť jít 2,5 km v podpatcích, když už mne bolí nohy? No prostě měl z pekla štěstí!
Anička zářila jako sluníčko a seděla mi
na bolavých nohou. Já tiše trpěla. Princ již byl ze svých dvou slečen tak unavený, že jen tupě odpovídal kočímu, který se snažil být vtipný. Neboť bylo po páté a vše v zámku se chystalo spát - stejně jako restaurace
a kavárny, rozhodli jsme se jet si koupit jídlo do Tesca s tím, že u Aničky/mámy doma, jídlo připravím.

V Tescu nastala jedna vtipná chvíle, kdy jsem se unavené (na smrt, vážně, koukalo jí to
z očí) Aničky ptala, kolik párečků jí mám koupit (zdravá strava je základ, no ne? :D). Její odpověď, že chce 10 nožek, mne zarazila a vzala jsem jich jen 5. Doma mi pak máma řekla, že i to je moc. Že sní tak dvě …
Jak by do sebe dostala 10 …

Samozřejmě s příjezdem k mamince domů začalo peklo. Anička odmítala být doma
a chtěla zpět s námi do našeho červeného domečku za Vejdrochem a Saminou. Sekla se natolik, že se jen opřela o schody na půdu
a skoro usnula. Maminka je rázná, Anička dostala na prdel a byla odvlečena
do pokojíčku, kde ještě chvíli plakala a potom ji mamka dala do vany. Anička ji seřvala, že nemá červenou vodu. Byla natolik unavená, že jí to máma odpustila. Nechala si zapnout v televizi pohádky a z vany na ně koukala. Já a princ jsem si dali první večeři, kávu a pobavili se s mámou. Potom jsme dali Aničce pusinku, ona zase plakala, že chce jet s námi, a jeli jsme domů.

Cesta to byla nadmíru krásná, protože jsem se opět cítila nějaká rozňuchňaná a plná lásky vůči mému princi. Byli jsme oba tak unavení, že jsme ani moc nemluvili, jen se těšili, až si spolu lehneme do postele a pomazlíme se. Popravdě, když jsem unavená, nemám daleko do chování dítěte a tak trochu si nepamatuji, co bylo dál. Jediné, co si pamatuji naposled bylo, že svého prince moc miluji a těším se, až budeme mít svoji Aničku nebo Elišku ...

A na závěr - najdi rozdíl :)

 


Komentáře

1 Hëllena Hëllena | E-mail | Web | 3. října 2015 v 14:58 | Reagovat

Ten uklizený gauč mi připomíná náš :D Taky máme žlutý do L s oranžovou dekou..
S těmi pochybnostmi, že nebudeš pro prince dost dobrá, to znám taky. Připadá mi, že já se ke svému Hansovi vůbec nehodím, že by potřeboval spíš nějakou metlošku od rány, se kterou by mohl chodit na pivo. :D On není buran nebo ak něco, ale když on má na sobě triko metalové kapely a je celý v černém, zatímco já vedle něj jdu v pantoflíčkách, halence a sukni do půlky lýtek, připadám si nepatřičně a až příliš zženštile..

2 Jana Jana | E-mail | Web | 3. října 2015 v 15:03 | Reagovat

[1]: deka tam je kvuli kockam, aby uplne nezaneradily gauc :-) a od te doby na nem nelezi :-)

3 stuprum stuprum | Web | 3. října 2015 v 17:55 | Reagovat

Malé děti si mají zvykat na pivo už od kolébky. 8-)

4 Akim Akim | E-mail | Web | 3. října 2015 v 19:43 | Reagovat

Ty bláho, z pohledu foot fetišisty je to hrůzostrašný článek. :-P  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

5 Jana Jana | E-mail | Web | 3. října 2015 v 20:40 | Reagovat

[3]: Myslíš? :D

[4]: I z pohledu ženy, která má ráda podpatky :D :D :D

6 Sonča Sonča | E-mail | Web | 3. října 2015 v 21:38 | Reagovat

Ty a tvůj princ budete mít kráásnou rodinu!!! :) Nechcete si jí už založit?? .. Tyhle láskyplné články se tak krásně čtou.. :3 :) :)

7 Jana Jana | E-mail | Web | 3. října 2015 v 21:39 | Reagovat

[6]: Mno, prvně bychom se museli vzít. A k tomu je třeba žádost o ruku :D :D :D

8 Sonča Sonča | E-mail | Web | 3. října 2015 v 21:45 | Reagovat

[7]: Mmmm :D Asi se u vás na otočku zastavím a bude to! :D

9 Jana Jana | E-mail | Web | 3. října 2015 v 21:47 | Reagovat

[8]: To nechápu - chceš mne požáda o ruku? :D  Ale já chci mít za dceeru Aničku nebo Elišku, ne Sonču, promiň :D A kluka budu mít buď Filipa nebo případném princi/otci :D

10 Sonča Sonča | E-mail | Web | 3. října 2015 v 21:55 | Reagovat

[9]: Myslela jsem to tak, jako že ho maličko pobídnu, aby tě požádal o ruku, byla svatba a z lásky se narodilo princátko a blog byl pak plný sladkých, láskyplných rodinných článků... :D

11 Jana Jana | E-mail | Web | 3. října 2015 v 22:05 | Reagovat

[10]: :D to bude přítel jistě rád :D :D :D :D Už tak je to ten, c se těší, jak bude plakat, že jsem jej uhnala do chomoutu, přitom to zatím vypadá zcela opačně :D

12 lee-banda lee-banda | E-mail | Web | 4. října 2015 v 0:28 | Reagovat

Lednici mám moc ráda, ale nikdy jsem nebyla uvnitř, vždycky jen po parku, pěšky k minaretu a zpátky.. stojí to za to jít dovnitř? :)

13 pavel pavel | Web | 4. října 2015 v 18:57 | Reagovat

Ženy mívají vůči svým mužům, pokud je milují, stavy nedokonalosti, že nejsou jím hodny, ale naštěstí to ti muži neví. :-D

14 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 7. října 2015 v 19:15 | Reagovat

Mooooc krásný konec pohádky :-)

A nikdo z nás není dokonalý. Z toho si nic nedělej :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama