Život je pes

7. listopadu 2015 v 8:15 | Jana |  Ze života
Ale zatraceně dobrej a věrnej pes. Na FB sleduji několik kinky stránek, ale hlavně stránky o tom, jak to funguje v D/s vztazích, jak se k sobě lidé chovají, jak kooperují se svými pocity a jak s nimi dokáží vyjít. A dnes na mne vykoukl peron with anxiety.


A mne přečtení několika článků na tohle téma přivedlo k zamyšlení, jak na tom jsme s princem.

Vlastně mne nikdo nepochválil, kolik jsem toho za poslední dobu zvládla. Ani já sama sebe jsem se ještě nepochválila, neuvědomila jsem si, co vlastně zvládám. A tak si chci věnovat tento článek …
Před zhruba půl rokem jsem nebyla nějak lépe či více schopná odpoutat se od prince. Pokud nebyl někde blízko, nebylo mi dobře a když byl v práci, postupně jsem upadala do depresí a vyvrcholilo to psychiatrickou ambulancí. Princ je totiž v tomto k nezaplacení. Stačilo mu ukázat v tabletu materiály, kde se psalo, čím trpím a on si je poctivě nastudoval a chová se dle toho. Patří mu veliký dík i uznání, že on sám to vše zvládá!

Po nasazení antidepresiv a jejich jakémusi účinku se moje nálady stabilizovaly na únosnější míru, ale i tak jde vidět jakékoliv zakolísání v situaci kolem mne. Jakákoliv změna mne stále dokáže dohnat do krajního vyčerpání a složí mne doslova na zem. Stává se čas od času, že to je natolik vysilující, že prostě jen ležím na zemi, snažím se koncentrovat, aby se mi netočila hlava a postupně se zvedám. V tomto období jsem vděčná za vyhřívanou podlahu.

Ovšem tento stav je stále méně a méně. Rozhodí mne stále méně věcí, stále méně věcí mne položí na zem a jsem méně nervózní. Je fakt, že dost věcí už prostě neřeším. Co se trošku změnilo, je moje závislost na princi. Dříve to bylo takové, že když odjel, byl to konec světa. Na výletech nikam nesměl, protože jsem jej alespoň musela pořád vidět. Dnes může odjet do práce a já mu i méně píšu. Musí se mi ale vrátit, musím vědět, že se tehdy a tehdy vrátí. Protože když jsem tu byla jednu noc sama, málem jsem skončila vyčerpáním na zemi.

Dokonce poslední týden jsem ho viděla docela málo, protože jsem jezdila doučovat, byla jsem v kavárně, hlídala jsem Tomáška a včera jsem nakupovala s Poppy. Až na včerejšek jsem měla nabitý telefon a stále jsem věděla, že princ je někde blízko a když se mi něco stane, on to vyřeší. Včera to bylo mnohem horší. Dokonce nevím, zda si toho Poppy všimla, ale polovina mojí nervozity a potu byla způsobena tím, že nemám kontakt s princem. Rozhodila mne knížka o kočičích příbězích (fakt blbost číst si to v kavárně plné lidí).
Ale musím odbočit - už zvládám sama sedět v kavárně plné lidí. Sice stále vyhlížím prince (i když vím, že není v Brně, stále doufám, že se objeví a zachrání mne) a nebo Poppy, se kterou jsem domluvena. Naučila jsem se celkem dobře hodit se do klidu, věnovat se svému čajíčku, tomu, co čtu a na nic jiného kolem se nesoustředit, nezaměřovat, … Funguje to. Krátkodobě to jde celkem dobře. Horší je to z dlouhodobého hlediska. Protože jsem celý týden byla mimo prince, jsem dneska neskutečně vyčerpaná a v noci jsem se na něj pořád mačkala a rukou hlídala, že je u mne.

Ale jsem úžasná a vážím si sebe! Nesmím to přehánět, musím si hlídat hladinku stresu, jinak ze mne bude citový Hulk, ale vemte si to - jezdím denně do Brna (tedy krom čtvrtku), jsem mezi cizími lidmi, komunikuji s nimi nějak a zvládla jsem jít i do školy, přestože jsem den předtím myslela, že se vyčerpáním sesypu na hromádku a nikdo mne neposkládá dohromady. Když jdeme nakupovat s princem, musím vědět, že je tam se mnou, že se otočím a on tam bude. Když bych jej neviděla, nezačnu sice panikařit, ale vztáhnu ruku k telefonu a budu jej hledat či mu volat.

Včera jsem při nakupování měla vybitý telefon. Stále jsem koukala kolem sebe, zda někde nemám prince. Samozřejmě jsem věděla, že je doma! Klid mi přinášela Poppy, která mne hlídala. Další klid mi přinesl dokonale boží a luxusní kabátek na zimu, který jsem si koupila. A cítím se v něm skvěle. Ovšem i tak jsem neměla spojení s princem a když jsem přijela domů, šla jsem si lehnout ještě před 20:00. prostě jsem ležela a nevěděla jsem, co chci. Chtěla jsem u sebe prince, chtěla jsem se mazlit a milovat, ale neměla jsem sílu. Přestože na některé věci došlo, usínalo se mi moc zle. Princ byl úplně na druhém konci baráku, který mi připadal míle daleko a jediný, kdo mne tišil byl Poirot a jeho vypravování. V noci jsem se zase vzbudila, abych mohla být u prince a ráno mne vzbudil ten pekelný kocour, který si někde flámoval.

Ale pochválím se ještě jednou, když to nedělá nikdo jiný. Jsem šikovná holka, snažím se. Bojuji s tím, že nezvládám svoje city a obavy a úzkosti a jednám iracionálně, že se mnohdy až sama sobě divím. Ačkoliv se někdy chovám jako rozmazlený a nevděčný spratek - jsem to nejvděčnější stvoření na světě. Až se naučím bojovat se svými pocity úzkosti a iracionalitou jimi způsobenou (právě ono chování se jako spratek), napíšu další článek.




Teď se musím jít dát do pohody, abych zase neskončila se zdravým tělem plným bolestí (přiznávám, psychické promítnuté do těla) u sv. Annny :)


 


Komentáře

1 Poppy Poppy | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 9:29 | Reagovat

I já Tě musím pochválit ;) Až na jeden zásek typu "ale ty boty CHCI" jsi byla silná a rozumná :P :D
A co se týče toho telefonu - proč myslíš, že jsem Ti tak vehementně nabízela, že můžeš napsat ode mě, když jsem se dozvěděla že máš vybitý mobil? :) Bylo mi jasné, že Ti to není tak jedno, jak ses tvářila :)

2 Sentencia Sentencia | Web | 7. listopadu 2015 v 9:40 | Reagovat

člověk musí bojovat se svými démony a je dobře, že se tak snažíš :) každý máme nějaký problém, větší nebo menší. Ten tvůj je asi dost velký, podle toho, co píšeš, ale je super číst, jak se s tím pereš a že je to všechno už lepší ;) Doufám, že takových článků tu bude víc a že s každým přibudou i tvé další osobní úspěchy :)
Mimochodem - ten kabátek je naprosto luxusní a asi ho strašně moc potřebuju! :)

3 Jana Jana | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 11:24 | Reagovat

[1]: Naštěstí se líbily :) A hlídala jsi mne krásně, nemám ani sukni, ani šaty ani lodičky :D A anii jsem si boty nekoupila v prvním obchodě :D :D

[2]: Jo jo, taky jsem pak byla trávená lozením do dalších obchodů, abych něco našla :D Tak jsme šly na boty :D

4 proste-panda proste-panda | Web | 7. listopadu 2015 v 14:11 | Reagovat

Je báječné se umět pochválit a nečekat slepě jen na reakci ostatních... To je skvělá cesta ke spokojenosti s štěstí! ^_^ Sama sem s tímhle dlouho bojovala, vždycky když sem něco udělala nebo vyřešila, jako bych potřebovala potvrzení, že to bylo opravdu tak dobré - a pak když to lidi nezajímalo nebo to nějakým způsobeh shodili, nedokázala sem z toho mít radost, zklamalo mě to a řikala sem si, jak teda asi za nic nestojím...  Jo. Je těžké ocenit sama sebe. Stále pracuji na tom dávat lásku krom jiným i sobě :)

5 surpan surpan | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 14:38 | Reagovat

Ty brýle ti ale sluší. Už sis na ně zvykla?

6 Akim Akim | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 19:43 | Reagovat

Sluší vám to, moc. ;-)  :-)

7 Elis Elis | 7. listopadu 2015 v 20:56 | Reagovat

Tedy tvůj blog nečtu tak dlouho, abych věděla o jaké psychické problémy šlo, ale jsem ráda, že je překonáváš a už se to jen lepší a lepší! A krásná barva kabátku, a samozřejmě krásné kočky na fotce .-)

8 Jana Jana | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 21:30 | Reagovat

[4]: Stále pochvalu vyžaduji od svého přítele, ale to spíše jen z nějakého spratkovského rozmaru. V důležitých věcech si ani nevzpomenu, že bych měla být pochválena. Dnes to byla vyjímka.

[5]: Děkuji! No zvykla jsem si na ně tím stylem, že bez nich hodně blbě vidím :D

[6]: Děkujeme :)

[7]: Kabátek je, co? Našla jsem tam i kalhoty, takže jak bude v pořádku auto, musí mne tam můj milý vzít ... Jsem z toho obchodu úplně odvařená! A ze Summer také! :)

9 Porcelánová panna Porcelánová panna | E-mail | Web | 8. listopadu 2015 v 19:31 | Reagovat

Víš Tvůj princ je asi z jiné planety. Když jsem M. aspoň 4x řekla,že mě trápí a já smutek, strach odháním tím že se řežu žiletkou on na to jen: :-( . A dělá to vesele dodnes, ikdyž viděl moji dořezanou nohu před půl rokem. Řezání mě zas přešlo ale fakt, že mi ubližuje zůstal. Teda...jako v telenovele - teď nic nedělá což je otázka času a ono to pak bude zas dokola.

Je hezké že se Tvůj stará a nastudoval něco o Tvé nemoci. Já ti to docela i závidím. M. nic takového nedělá. Ani o tom semnou nemluvil. Nebo že by semnou šel k psycholožce. Pche, nehrozí :-? On mi pořád tvrdí, že mu přisuzuju vlastnosti které nemá. Ale že on žije ve světě, ve kterém je ideální a nepadá v úvaze že bych si kvůli němu nikdy ublížila. Že se na to nevyseru. Nad mojí blbostí by aj pes bečel :-D  :-D

10 Jana Jana | E-mail | Web | 8. listopadu 2015 v 20:03 | Reagovat

[9]: Jako ale zase vem v potaz, že sem píši ty pozitivní věci. Nenapíšu, že je Plague hypochondr na mne - cokoliv mne píchne, hned by jel do nemocnice a všechno moc řeší - hlavně můj zdravotní stav a má strach, že mu umřu. Myslím si, že je možná úplný opak tvého M. Což taky není někdy úplně zdravé nebo žádoucí. Ale co mu musím nechat, tak hned, jak se mi udělá zle psychicky, tak přijede a je se mnou. Což mi neskutečně moc pomáhá a z poloviny případů, kdy si volám na psychiatrii, ať mne hospitalizují, co z poloviny, ze všech, mne vytáhl.

11 pavel pavel | Web | 8. listopadu 2015 v 20:54 | Reagovat

Chválím tě, že s tou depresí umíš bojovat, ale asi ještě víc bys měla zapracovat na té závislosti na Prince... nakonec nevíme co se s tím druhý stane a zůstaneme sami. Je to asi těžké, ale naučit se být pro každý případ nezávislými. :-)

12 Van Vendy Van Vendy | Web | 8. listopadu 2015 v 21:35 | Reagovat

Přidávám se s pochvalou, je dobré, že na sobě pracuješ a udělala jsi pokrok, podle všeho, co jsem zatím u tebe četla. Kabátek budiž odměnou!
Moc se mi líbí ta poslední fotka s kočkou. Krásná, ta fotka, i ta kočka a vlastně i ty sama. :-) Brýle ti seknou, víš to? Tedy, sluší ti.

13 Tessa Error Tessa Error | E-mail | Web | 8. listopadu 2015 v 22:22 | Reagovat

My sme si raz s kamoškami robili srandu, že čo si dáme vytetovať. Ja že:"Kocky. Lebo život je hra."
Kamarátka:"Ja psa. Lebo život je pes."
A potom:"Zuza by si mala vytetovať sviňu, lebo je sviňa."
Netuším, prečo nám to vtedy prišlo také vtipné, iba si pamätám ako sme sa na tom strašne smiali -_- Pubertiačky.

14 lee-banda lee-banda | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 8:31 | Reagovat

Brejličky i vlasy fakt slusi :) taky mam problém se závislostí na příteli,  i když ne tak extrémní jako ty.. teď mě nechal doma samotnou na 5 týdnů a jezdil za mnou jen o víkendech.. jako zvládla jsem to, sice s probrečenýma hodinama a značně zhoršeným psychickým stavem..ale už je doma a zas to bude lepší.. takže tímto se po tvém vzoru taky chválím..
A chválím i tebe, protože zlepšení psychického stavu je věc, která si pochvalu zaslouží :)

15 Porcelánová panna Porcelánová panna | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 11:27 | Reagovat

[10]: Jo, tak do nemocnice mě taky už donutil jít. S uplnou blbostí. Moje pravda jde stranou a je nutné okamžité vyšetření co když něco přece mám. :-? Ale po psychické stránce nic...

16 Anička Anička | Web | 9. listopadu 2015 v 12:08 | Reagovat

Princ je člověk, nebo kočka?  Je to takové nejednoznačné. :-)
Tu knihu Slepičí polévka pro milovníky koček jsem četla, je skvělá, určitě tě přivede do pohody.

17 Jana Jana | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 12:11 | Reagovat

[11]: Když jemu to vyhovuje, to se s tím pak těžko něco dělá :)

[12]: Děkuji za chválu fotce i osobám na ní :)

[13]: Hele ale to je dobrej vtípek :D

[14]: To bych nevydržela! Zkolabovala bych! Normálně by si mne musel vyzvednout v léčebně ...

[16]: Princ je můj přítel :) Je to člověk :) A u té knížky pořád brečím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama