Pohled na smrt

16. března 2016 v 9:07 | Jana |  Dumám
Nedávno se stala mojí mamince ošklivá věc. Auto jí srazilo fenečku chrta. Ačkoliv jsem nevěděla, zda za mámou hned jet, již jsem nějak tušila, že to bude mít dohru.


Smrt naší Alinky se odrazila na mámě - bylo to dítě jejího vrhu ze zahraničí, milovala ji, věnovala ji spoustu času. Odrazila se na mně, přestože jsem si to nechtěla připustit. S Alinkou jsem trávila cca měsíc na letních prázdninách a na Slovensku v Belianských Tatrách. Byla to strašně praštěná fena, ale milující a odevzdaná. A nakonec nejvíce její smrt zasáhla moji maličkou sestřičku Aničku. Vyrůstaly spolu a Ája ji milovala. Přestože mezitím přišla i Badra, Anička stále zdůrazňovala, že Alinku máme rádi, jen že moc mlátí ocasem …

Alinka je ta veliká, to malé je Badra :)


A nedávno jsem se bavila s princem o smrti zvířat a on na to, že až umře Summer či Vader, tak se řekne, že odjeli na farmu do Krnova. Načež jsem se vzbouřila, že ne, že se normálně řekne, že umřeli. Tak jsme se chvíli dohadovali (v tom nejjemnějším slova smyslu) a nakonec jsme to uzavřeli s tím, že děti stejně ještě dlouho nebudou, tak co …

Ale mne by zajímalo, jaký na to máte pohled vy.

Jste spíše američtí zastánci odcházení zvířátek na farmu

nebo děti seznamujete se smrtí a nemožností návratu přímo?


Popravdě nevím, jak to máma řekla mojí sestře, které je 5 let. Ale Anička hodně plakala, že umřela Alinka, takže asi jí o smrti řekla.


Já sama jsem vyrůstala na statku. Viděla jsem psy, kteří zabijí kočku. Viděla jsem kočku žrát myš. Viděla jsem, jak táta zabíjí myši či krásná kuřátka. Viděla jsem dravé ptáky, jak zabíjí myši či zajíce. Nakonec jsem i viděla smrt koně či krávy. Ono schovat mrtvolu krávu před dítětem, co tráví většinu času v maštali je celkem složité. Dokonce si pamatuji i smrt afghána Dana, o kterém budu psát v jiném článku. Pamatuji si, jak na umřela rotvajlerka na nádor. Nepamatuji si, že by mi kdy kdo řekl, že zvířátko jelo na dovolenou či na farmu - ono totiž já na farmě byla. Asi proto mne vždy postavili před hotovou věc. Proto i já sama nemám potřebu dítěti lhát, co se stane se Summer nebo s Vaderem.


Co mi ale přijde zvláštní, pamatuji si, že jsem si vždy snažila vtisknout do paměti ty nejhezčí okamžiky, které jsem s dotyčným zvířetem zažila. Krom umírajících myší - to jsem zkoumala, co je to žluté, co teče kočce z tlamy (a paní učitelky to pak ve slohové práci neuměly ocenit). A to mi zůstalo do dnešních dní. Jenže to má i jednu nevýhodu. Ono se to týká i lidí. Bohužel za ty truchlím méně než za zvířata. Ano, kdyby mi umřel princ, asi bych se nejraději zabila, jak moc by to bolelo. Ale to jen proto, že na něj jsem nafixovaná extrémně moc. Nafixovaná, závislá, … Rodina - jako máma, bráška a sestřička - to by mne asi hodně zasáhlo a moc bych byla smutná, ale nad tím přemýšlet nechci. Jde o to, že tím, že si snažím zapamatovat jen ten pozitivní pocit z toho dotyčného, odmítám chodit vyklízet byt po dědovi, co nám před lety umřel. Odmítám chodit na pohřby. Svým zvířatům jsem vždy nějaký ten hrobeček udělala. Krom koně a krávy, to zákony nedovolují.



Dokážu přijmout, že někdo už není. Dokážu přijmout, že někoho už neuvidím. Bolí to. Koho by to nebolelo. Ale nemám potřebu chodit mezi lidi, kteří nad nimi pláčou a vytahují všechno, co se kdy stalo. To mi vadí. Akorát z toho je člověk ještě více. Třeba mi jednou psycholog řekne, že se musím naučit zvládat a plně přijímat i tyto emoce, že už někdo není. Ale takto je mi lépe. Někdo umře, já vezmu maltu a cihly a místečko v srdíčku zabetonuji a na nově vzniklé zdi nechám jen plakát s hezkými vzpomínkami a co mi to zvířátko či člověk během života dal. Když potom chodím kolem těch zdí v srdíčku, když jsem smutná, pláču. Pláču, tím uvolním napětí. Vzpomenu si, čím mne kam posunuli, co krásného jsem s nimi zažila a hned je mi lépe, že život není tak odporný, jak by se mohlo zdát …
 


Anketa

Farma nebo skutečnost?

Farma 12.5% (2)
Skutečnost 87.5% (14)
Jiná možnost - komentář 0% (0)

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 16. března 2016 v 9:43 | Reagovat

Když přijde smrt nějakou přirozenou cestou, je to vždycky jednodušší. Stáří, vleklá nemoc...
Ovšem po nehodě, to se tak nějak zvládá mnohem hůř, to je zbytečná smrt.
I když se týká zvířátka...
My jsme psa nechávali utratit, protože byl moc velký, ochrnul na zadní půlku těla a trpěl šílenými bolestmi. Pro něj to bylo vysvobození a já netruchlím. Já mu to přeju. Kamarádce bouračka vzala maminku a i když byla kamarádka už podruhé rozvedená, je to fuk, mámu potřebovala stejně a na její smrt rozhodně nebyla připravená.
Jiné kamarádce umřel manžel. Tři roky po svatbě. Ve čtyřiceti, náhle, na infarkt. V náručí, v koupelně...
A já vidím, že si prostě svoje milované musím užívat, dokud to jde.
Ano, i princeznička odmala ví, co je smrt. Jen jí říkám, že se tak už nikdo netrápí, mrtvé nic nebolí.
A k těm pohřbům...
Tatínek mi řekl, že jemu na pohřeb prostě budu muset, protože někdo tam tu komedii ztropit musí.
Můžem tisíckrát truchlit nad zemřelými, ale mnohem víc bychom měli vzpomínat na to krásné...
My s tátou začínáme s těmi milými a veselými vzpomínkami už na pohřbu.
Nějak nechápem, proč bychom měli truchlit nad tím, že někdo odešel, když se máme radovat nad tím, že jsme ho směli poznat :-)
Vždyť ten dotyčný nás měl raději veselé a šťastné, tak proč ho vyprovázet pláčem?

2 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 16. března 2016 v 9:58 | Reagovat

Zajímavý článek. Pro mne mimo jiné i tím, že jsem sám měl chrty. Dvě greyhoundky a jednoho italáka. Tak moc dobře vím, jací to jsou psi. Psi svéhlaví a hrdí, ale také psi rozverní a milující. Teď už všichni běhají svůj nekoneční chrtí dostih tam někde v psím nebi. A všechny je mám pohřbené u sebe na chatě na zahradě. Zasloužili si to.
Jinak mne ten článek zaujal tou zmínkou o smrti.
Osobně mám takový názor, že v dnešním materialistickém světě lidé smrt vytěsňují ze svých životů. Jako kdyby neměla být, jako kdyby o ní nechtěli nic vědět. Své umírající blízké odkládají do nemocnic a různých ústavů, jen aby neměli tu přicházející smrt na očích.
Aby jim pohled na tu smrt náhodou nepřipomněl, že oni jsou také smrtelní. A že ta smrt si pro ně může přijít třeba už zítra.
Ale oni nechtějí přece umřít. Protože si ještě dost neužili. Ještě si dost neužili peněz, které si nakeťasili, ještě si dost neužili domu či bytu, který si pořídili, ještě nebyli na mnoha exotických místech na dovolené.
Tak zavírají před smrtí oči. Jenže ona si pro ně stejně jednou přijde.
Jinak já jsem jako hodně malinký viděl svého dědu mrtvého na posteli, obklopeného svíčkami, tak jak se to dříve dělávalo. A musím říci, že z toho rozhodně nemám žádné trauma. Naopak na dědu kvůli tomuto pohledu rád vzpomínám, protože si dědu za jeho života jinak vůbec nepamatuju.
A dokonce si vybavuji, jako kdyby měl děda na tváři takový potutelný úsměv, jak se mu podařilo "zdrhnout" babičce, která byla děsná semetrika a každého jen sekýrovala.;-)

P.S. Promiň ten dlouhý komentář, ale je to téma, ke kterému se nedovedu stručně vyjádřit.

3 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 16. března 2016 v 10:08 | Reagovat

[1]: Ty ses Barbucho koukám taky pěkně rozkecala. :D
Jinak naprosto souhlasím s tebou, že ti naši odešlí blízcí by nás opravdu raději viděli veselé a ne smutné.
Já osobně se teda na pohřbech vždycky dost nasměju. Asi jako protiváhou těm uměle zakaboněným ksichtům. ;-)
http://malkiel.blog.cz/1010/sranda-na-hrbitove

4 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 16. března 2016 v 10:27 | Reagovat

[3]: Asi spolu začnem obrážet pohřby :-)

5 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 16. března 2016 v 11:33 | Reagovat

[4]: Dobrej nápad.;-) Já bych tam potom už na nějakém tom pohřbu mohl rovnou i zůstat, aby moji pozůstalí ušetřili za dopravu mého vyhaslého těla. :D

6 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 16. března 2016 v 19:02 | Reagovat

Jednoznačně vysvětlit smrt. U zvířat je to ještě sice pochopitelné, ale pak co? Babička odjela? A už se nevrátí? Ona nad už nemá ráda?

7 Akim Akim | E-mail | Web | 16. března 2016 v 19:36 | Reagovat

Je to dilema a člověk má tendenci dítě před tou hrůzou v podobě smrti ochránit, ale myslím si, že to zkrátka není správné, ačkoliv to dítě zasáhne a mnohdy i dost krutě a je v podstatě jedno, jestli jde o milovaného mazlíčka, nebo člena rodiny. My to teď taky trochu řešíme, protože naší bábi je 92 let a naší malé je 10, takže je pravděpodobné, že babička umře v době, kdy naše Anička bude ještě dítě a snáší špatně už jen to, že babička je v nemocnici, evidentně si uvědomuje, že babička už tady asi dlouho nebude a hrozně jí to bolí, ale podle mě je třeba dítěti ukázat i temné a smutné stránky života, jednoduše proto, aby na ně byla alespoň trochu připravená. ;-)  :-)  :-)

8 m. m. | E-mail | Web | 18. března 2016 v 4:42 | Reagovat

Já jsem všema deseti pro pravdu, ať v tom dítě nemá chudák zmatek. Ale všeho moc škodí, určitě bych nenechala dítě přihlížet ať už přirozeným úmrtím, tak nedejbože zabíjení zvířat, to mi přijde prostě ujeté. Když jsem byla malá, jedna věc byla, že nám umírala po pár letech morčata. To dokážu jako dítě obrečet a dostat se přes to. Koupí se nové morče. Ale to, jak nám naši nevysvětlili, že naši králíci jsou na žrádlo, a jak jsem jednoho rána šla krmit a mazlit se a děda toho mého měl naraženého na dveřích od záchoda a zrovna ho stahoval, to jim jednak nikdy nezapomenu a druhak to nikdy nedostanu z hlavy. Byla to zrada a brutální šok. Nezvládla bych to pobrat ani teď, nezvládla jsem to tuplem jako dítě.

9 zmarsalkova zmarsalkova | Web | 18. března 2016 v 19:59 | Reagovat

Já bych asi řekla pravdu, ale přidala nějakou pohádku o duhovém mostě či tak, jestli znáš...:-) Chvilku tě sleduji, ale nemám načteno vše....ale vysledovala jsem, že mamka je tedy velká pejskařka? Jak se to tak stane, že z tebe je velká kočkomilka? :-)

10 Jana Jana | E-mail | Web | 19. března 2016 v 9:17 | Reagovat

[9]: Jako ano, asi bych také přidala, že na nás koukají z nebe a hlídají nás. Popravdě tomu já sama věřím, aby věděla, že ne tak úplně odešli :) Maminka má odjakživa chrty. Prvně afghány teď sloughi. Když jsem bydlela v Brně v garsonce a chodila na 12 asi bych těžko chrta mohl mít. Tak jsem si vybrala zvíře, které se chrtovi podobá nejvíce povahou. A taky mám "jen" kočky proto, že expžítelkyně (transexuál) nesnášel psy ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama