Aby to nebylo jen o homosexualitě

17. srpna 2016 v 11:52 | Jana |  Ze života
Téma týdne vybízí hned k několika možným směrům myšlenek. Nemálo blogerů si jako téma pro změnu názoru vybralo homosexualitu - gaye a lesbičky. Já duhu lehce doplním, plus obohatím o sebe. A protože je článek hrozně moc dlouhý, pod 1. najdete moje povídání o transsexualitě a pod 2. moje povídání o submisivitě - abyste mohli pročítat jen to, co vás zajímá.


1. Transsexualita a pohled na ni

Nevím, kolik z vás to zaregistrovalo, ale 4 roky jsem žila s mužem/ženou. 2 roky jsem to nevěděla, 2 roky jsem vědomě žila s transsexuálem - mužem, který se již pomaličku opravdu stává ženou. Ačkoliv jej nesnáším, za to, co mi provedl (beru to jako jednu z největších osobních zrad, jakých se na mne kdo dopustil - nebo jakých jsem na sobě nechala dopustit). A nesnáším za to i sebe, že jsem to neutla hned a snažila se celý vztah vést dál - prostě trdlo, jak mi často říká princ. Jenže on ten život po boku takového člověka mi změnil pohled na věc (mám-li se držet TT - změnil mi názor na některé skupiny lidí). Nemám ráda mladé gaye. Jednoduše a čistě proto, že mi to připomene mého ex a celou tu zradu. Mezi gayi jsem víceméně vyrůstala, protože výstavní psy, pokud má chlap, tak je to na 80% gay. Dokonce majitelé otce mojí Akabínky jsou gayové a já je zbožňuji. Když mi bylo cca 14 let, spali u nás na matraci v dětském pokoji a mně to vůbec nevadilo, prostě beru lidi takové, jací jsou od mládí.


Pak jsem poznala několik gayů, ze kterých se stali mí přátelé a dokonce jednoho chci požádat, aby mi pomohl se svatební výzdobou atd - nikoho jiného si neumím představit! A svatební kytku? Tu mi s největší pravděpodobností bude dělat taky gay! Preciznosti si velice cením. A zpět k mému ex. Vypadal jako gay? Možná lehce. Měl minulost jako gay? Ano. Nakonec mi to po 2,5 letech vztahu přiznal. Bylo mi to nechutné. Je mi to nechutné. Já, která vedle sebe, po svém boku, vždycky chtěla mít chlapa vedle sebe mám něco co není ani muž, ani gay, ani bisexuál. A tehdy mi to, po několika psychicky odčerpávajících nocích došlo. On sice je ona, ale to, co má vevnitř, co jsem měla ráda, to je pořád stejné. To, co jsem si myslela, že obdivuji, ale přitom jsem to z hloubi duše nenáviděla, to bylo pořád stejné a bylo úplně jedno, jakou má ta osoba slupku. To, že to co bylo uvnitř jsem si jen nalhávala, že mám ráda, to necháme stranou.

O transsexualitě jsem toho nakonec věděla více než náš společný obvodní lékař.

Přečetla jsem toho tolik, že jsem uvažovala o studiu této problematiky. Ale 6 let na medicíně? Kdy by mne živil? Třeba jednou, až budu mít hromadu peněz, si to dostuduji. Ale spíše se zaměřením na děti, protože tam je pomoci nejvíce třeba. Ale zpět k tématu.

Nečetla jsem jen odbornou literaturu, sáhla jsem i do hlubin internetu a … O transkách se tolik nemluví. A když už, tak: Transsexualita je nemoc, která se dá léčit. Je to omyl přírody. Oni za to nemůžou. Je to nechutné, kdyby příroda chtěla, tak mu dá penis/pochvu, ne? … Nijak více nenávistných nebo pohoršujících komentářů moc nenajdete. Ano, existují haterské stránky, ale to ke všemu. Pokud jde o hlas lidu skrze internet - transsexuálové jsou OK, ne jako ti zlí a nechutní gayové a lesby! Proč lidi mají tak vyhraněný názor na homosexuály a transsexuály přijímají bez obav? Proč homosexuály jejich blízké okolí v pohodě přijme a transsexuály začne z kolektivu nejbližších spíše vylučovat? Není to divné? Není divné, že se názory takto moc liší?

2. Submisivní žena = slabá žena?

Ale dost o mé ex Lucii (jméno jsem jí dala já, protože to jméno nemám moc ráda a protože jsem to vnímala tak, že mi ta ženská vzala chlapa). Je to pro mne nepříjemné téma. Nejraději bych psala o svém milovaném princi. Jak je úžasný, jak je skvělý, jak moc krásně o mne pečuje, co jsem nemocná, jak mi věnuje svůj čas. Jak mi dává přednost před celým širým světem a jak moc mi chybí, když já jsem doma a ona je v práci … Kolik malých holčiček, dospívajících dívek a mladých žen sní o princi na bílém koni? Kolik žen by chtělo po boku chlapa chytrého, inteligentního, hezkého, sexy (to je subjektivní, já vím), vtipného, milujícího, rodinného, zručného, dominantního, … ? Hodně, co? Hodně žen by se chtělo cítit jako princezna, která se má jako v bavlnce a neustále cítí pocit bezpečí, pocit lásky, pocit sounáležitosti … Dámy, takoví muži existují. Jenže půlka z vás si je splete s typem člověka, o jakém psala Lúmenn, a druhá polovina nesnese, že takový princ na bílém koni si je svých hodnot vědom a proto je více dominantní, než by si ony přály.


A když už se objeví člověk, který dokonale pasuje ke svému dominantnímu princi, tak je nepochopen veřejností někdy mnohem více, než kdyby byl lesba. Ono totiž být v dnešní době submisivní žena, která netouží po ničem jiném, než po veliké rodině, kterou si se svým prince udělá, po krásném čistém domově, po víkendu stráveném s princem nebo dětmi - taková žena je v očích společnosti póvl, odpad, slaboch, prostě katastrofa. Je to nedostatečně emancipovaná, zamindrákovaná blbka, která se bez svého despotického manžela nehne na krok z domu. A netvrdím, že díky manipulátorům a tyranům to tak mnohdy není daleko od pravdy. Ale proč lidé hážou do stejného pytle osobnosti jako a osobnosti, které v životě neměly smůlu a mají moc moc velký strach si říci o pomoc?


Proč se vlastně společnost dívá s opovržením na oběti domácího násilí? Proč lidi berou submisivní ženy též jako oběti domácího násilí? Proč si o tom něco nepřečtou, nezmění názor a nezačnou pomáhat místo blbých řečí? Proč se na mne dívají lidi stejně jako na chuderku, kterou doma mlátí muž?

Nabízí se otázka, proč mi tolik to srovnání vadí, že… ?

Chodím do práce. Dobře, jsem silná žena. Ale moje výplata chodí na účet prince. Cože? No to jsi se zbláznila? Vždyť nemáš žádné peníze? To je hrozné, to jako musíš posílat peníze jemu? Vždyť to je úplně pravěké, říkat si muži o peníze … Nevzpomenu si na všechny reakce, se kterými se setkávám. Ne, dámy a pánové. Mně to takto naprosto vyhovuje, uspokojuje mne to a je to forma mého projevu důvěry vůči němu. Když jsem to udělala poprvé, dost mne to vzrušilo a náležitě jsem si to užila. Tím, že má peníze on, náš rozpočet hezky vychází, já mám plno krásných nových věcí a na konci měsíce nám i zbyde, protože to já neuváženě nerozutrácím. Nikdo mne nikdy nenaučil, jak hospodařit s penězi a jsem ráda, že tuto úlohu v životě našeho dítěte převezme právě princ.


Než někam jdu, oznamuji to princi. Cože, to jako nesmíš bez dovolení z domu? A to ti jak nevadí mu furt hlásit, kde jsi a co děláš? To já bych nemohla, bych se necítila svobodně. No a mne naplňuje, mnohdy i vzrušuje, už jen představa, že mám v mobilu sledovací aplikaci a princ vždy ví, kde jsem. Za předpokladu, že s sebou mám mobil. A ten mám. Dle pravidel, která spolu máme, musím chci mít telefon pořád při sobě. Pro mne to, že princi oznamuji, kdy kam jdu, znamená, že kdykoliv se mi cokoliv stane, on mne zachrání jako jeden z prvních. Budu mít například autonehodu, protože jezdím jako prase - předpoklad nepoškozeného telefonu - nemusí volat a zjistí, v jaké nemocnici jsem. Pokud by byl telefon poškozen, zjistí, kde naposledy byl signál a dle toho lehce dohledá nehodu. Není to krásné? Nikdy mne neztratí z očí, i když jsem třeba 100 km daleko! Takže mi vůbec nevadí, že princ stále ví, kde jsem a co dělám. Líbí se mi, že má přehled.

Nosím obojek. Proč to tolik lidí vnímá jako slabost? Pro mne to je nevýslovná pocta, někomu takto patřit. Vědět, že je někdo, kdo se mnou rád chlubí. Kdo mne podporuje. Kdo mne chrání. Kdo mne dokáže ocenit za cokoliv lépe než kdokoliv jiný?


Nemůžu si lakovat nehty na nohou. To jako ON ti říká, co smíš a nesmíš dělat se svým tělem? Za prvé - moje tělo je čistě a jen mého prince. On se o něj skrze mne a moji poslušnost stará a co si budeme povídat, nikdy nebylo v lepší kondici. A za druhé - takový názor, jaký na to lidi mají,mi přijde to jako naprostá blbost, že tohle by mohlo někoho pohoršit (ano, na pedikůře když zmíním, že na nohy nechci barvu a vysvětlím proč, hned jsem za chudinku týranou). Jenou mi Poppy řekla, že mi takto princ začne zakazovat barvení vlasů atd. No, měla pravdu. Zakázal mi to, abych měla silnější vlasy. A na druhou stranu ale můžu chodit ke kvalitní kadeřnici, která mi o vlásky pečuje. Takže sice si vlasy barvit nesmím (beztak bych mohla, kdybych byla moc v háji, že nemám vlasy jaké chci), ale do péče o mé vlastní vlasy princ investuje mnohem víc než do jedné krabičky s barvou.



Tohle je jen průřez toho, co lidé sice vidí, ale nechápou. Možná by chápali, možná by ten svůj omezený názor změnili, kdyby chtěli pohlédnout i za to, jak to vypadá na veřejnosti. Ale nechtějí. A jediné, co mne napadá, proč nechtějí, protože se bojí. Bojí se, že bych se vážně mohla mít tak dobře, jak popisuji. Bojí se, že bych vážně mohla být tak moc spokojená v takovém vztahu. Bojí se, že by mi mohli závidět. Jak mi řekla včera paní doktorka - bojí se, jsou vzteklí a naštvaní, protože oni si ten luxus nemohou dovolit. A ačkoliv jsem tohle s paní doktorkou vůbec neřešila, tak to, co jsme řešily mi dokonale pomohlo pochopit, že nejsem slabá blbka, jak si mnoho lidí myslí, když mne pozná (když s nimi začnu mluvit a ukážu kousek sebe). Ale že jsem ten nejspokojenější člověk pod slunce, protože mám svého prince, moc ho miluji a jsem tak šťastná.

 


Komentáře

1 Lenny Lenny | E-mail | 17. srpna 2016 v 12:16 | Reagovat

1. Od té doby, co nedělám, co "bych měla", ale co chci, je můj život pestřejší a mnohem mnohem krásnější. Takže podporuju svobodu i u ostatních.
2. Proč máš pocit, že když se muž rozhodne stát ženou, že je to zrada na tobě? Nebo to bylo myšleno jinak? On se přece nerozhodl podle toho, co by chtěl, ale co musel udělat, aby mohl být sám se sebou šťastný. Někdy je to sakra těžké, nejdřív odhalit a sám sobě přiznat, co vlastně chci, a pak si za tím jít i přes všechny překážky. Tím se ale dostávám k bodu 1: od té doby, co víc naslouchám sama sobě a svým tužbám - a pomalu (když posbírám odvahu) si je i plním, je můj život spokojenější a plnější. Snad chápeš, co se snažím říct...

2 Jana Jana | E-mail | Web | 17. srpna 2016 v 12:24 | Reagovat

[1]: Beru to jako zradu, protože s tím nepřišel dřív, nedokázal rozhodnout, v čem já jsem tápala. A zradu sebe sama (zlobím se i na sebe), že jsem neodešla dřív, že jsem si našla špatného partnera ... prostě mně hrozně štve, že já jsem si jej vybrala za partnera, on to věděl a nechal mne při tom, i když věděl, že takto není spokojený. Trápil tak hrozně dlouho dva lidi a úplně zbytečně. Samozřejmě jsem se dlouho nechala trápit i já sama, ale to zmiňuji jak v článku, tak v komentáři.

3 Mariella Mariella | E-mail | 17. srpna 2016 v 12:37 | Reagovat

1. Abych byla upřímná, také jsem se s transkou setkala. Už po přeměně, jsem s tím v pohodě, ale občas mi tam vrtá hlavou, proč se do toho vrhala tak mladá. Chápu, že je tam nějaká vnitřní touha a samozřejmě i nějaké problémy, ale když vím, že tím procesem prošla už v tak raném věku... Nevím, občas mám pocit, že co se týče těchto věcí, jsme asi v dnešní době více ovlivněni okolím. Nebo co se stalo, že najednou počty i množství menšin je náhle tak rozsáhlé? Což není nic proti lidem, jen by mě to zajímalo.

2. Mně třeba přijde naprosto normální mít u partnerů společný účet :) Jistě, závisí to na tom, jak dlouho spolu jste, ale i tak. Moji rodiče to tak mají odjakživa a nikdy jsem na tom nic divného neviděla.
Co se obojku týče, já bych měla strašný problém ho nosit veřejně. Respektive ten skutečný obojek - jinak si klidně vezmu sametku, drátěný obojek (takový ten, co nosí skoro každá :D) či přívěšek s monádou. Ale s tím skutečným (mám psí, navíc) bych asi měla dost problém. Ne kvůli sobě - ale kvůli lidem. Nepřijde mi nějak férové tyhle věci až moc viditelně přetahovat z postele do jiných míst... Nic proti tobě, jen můj pohled. O:)
A ještě - nemyslím si, že my subinky jsme slabá stvoření. A pokud někdo považuje osoby, co chtějí rodinu, za něco méně, ať jde někam. (Což o to, mám pocit, že tohle se šíří především od novodobých feministek...) Jistě, já třeba chci vystudovat - ale pak tu rodinu chci. Jsem žena - ale neberu to jako povinnost přírody, ale spíše to, že chci pak někoho okolo sebe. Chci nebýt sama, až budu stará. A celkově takový ten mateřský cit, trochu se těšit na to, že jednou se vážně o někoho budu starat, vychovávat a sledovat jak roste.
Přijde mi smutné, jak lidé už nechtějí děti - nebo maximálně jen jedno, že. Že se rozvádějí (někdy to chápu, ale většinou ne) a klidně trhají rodiny. :/

4 A A | 17. srpna 2016 v 12:41 | Reagovat

Ten tvůj bod jedna nedává smysl, pleteš homosexuály a transexuály dohromady? Nebo co to znamená? Tvůj ex byl gay nebo transexuál? Podle toho, co píšeš mezi to kladeš rovnítko. Nebo byl transexuál a zároveň lesba?

5 Anne Anne | 17. srpna 2016 v 13:44 | Reagovat

[3]: Omlouvám se, ale musím reagovat na první bod. Netýká se to mě osobně a nemám stoprocentně přesnou představu, ale mám dojem, že je to zhruba takto: Pokud se transsexuál (na chvíli upustím od dalších menšin, co se týče pohlaví) rozhodne pro hormonální terapii a chirurgickou změnu pohlaví, platí zhruba toto: Je to dlouhý proces. A čím dříve se začne, tím lépe se vše podaří a tím snadnější to celé je. Tím menší jsou fyzické známky změny. A pro některé to může znamenat mnohem méně psychických problémů v budoucnu.
Takže proč začínat brzy? Protože proměna bude mnohem „účinnější“ a výraznější a někdo to tak prostě chce.
(omlouvám se, pokud se pletu)

Co se týče rostoucích počtů menšin, zdůvodním to celkem snadno: Roste veřejné povědomí o menšinách, jsou přijímány i v menších městech (dříve byl trend, kdy se např. homosexuálové stěhovali do velkých měst). Sice jsem si prošla veřejným systémem vzdělávání a gymnázium, kde jsem letos maturovala, bylo v názorech zaseklé na začátku 90. let, ale celkově došlo k obrovskému posunu a vládne teď pocit, že většina lidí nás buď přijme, nebo má alespoň neutrální postoj. Není nás více, jen už se nebojíme vyjít se svou orientací či pohlavní identitou na veřejnost.
Přibývá i všemožných označení, třeba asexualita, genderfluid... Člověk si zkrátka připadá lépe, když ví, že není sám, že s ním není nic špatně, že je pro jeho pocity dokonce slovo. A tak ta slova používáme.

6 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 17. srpna 2016 v 13:57 | Reagovat

promiň, vůbec jsem to nepochopila:-(

Proč musíš nosit obojek?

Asi jsem moc dominantní, tak to prostě nechápu nebo jak říkají jiní tvrdohlavá a vzpurná:-)

7 Jana Jana | E-mail | Web | 17. srpna 2016 v 14:21 | Reagovat

[3]: Sametku nosím na krku běžně mezi lidi. Do práce nenosím výrazný obojek, protože tam by to bylo, jak píšeš, tahání soukromí. Jinak s princem mezi lidi už běžně. Co je komu po tom.

[4]: Pletu LGBT komunitu dohromady. :-) Byl to transsexuál, ale jelikož já s ním byla, dokud byl muž, moje vnímání je spíše směřováno na to, že byl gay. Svým způsobem bude po operaci normální - ženská na chlapy. Ale ve vztahu se mnou byl muž a byl na muže, tedy gay. Jinak si myslím, že jsem to napsala srozumitelně. :-)

[5]: Myslím, že jsi to vysvětlila hezky :)

[6]: Copak jsi nepochopila? Oboje je v BDSM komunitě něco jako snubák - slušní lidi ví, že jsem vážně zadaná (patřím někomu jinému) a respektují mne jako majetek někoho jiného :) Mně osobně obojek dodává pocit bezpečí, protože jej mám od svého prince/Pána a bez něj se necítím tak dobře. Nemusím jej nosit, nosím jej, protože chci - tak jako snubák.

8 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 17. srpna 2016 v 14:32 | Reagovat

[7]: jo ták, takže ty jsi v BDSM komunitě a pokud někomu patříš, tak nosíš obojek..no to jsem nepochopila:-) asi protože o takových věcech zhola nic nevím...

9 Jana Jana | E-mail | Web | 17. srpna 2016 v 14:33 | Reagovat
10 Porcelánová panna Porcelánová panna | Web | 17. srpna 2016 v 21:24 | Reagovat

Muhaha ty kreslený obrázky nemají chybu! :-D žeru je. Víš já si nepřipadám slabá protože jsem sub. Teda nejsem jsem switch. Když jsem kamarády obeznámila s faktem jak to mám, každý si myslel že si sama neumím řídit život. Omyl. Pokud se nejedná vyloženě o hadr na zem subové si svůj život umí řídit víc než dobře...A s obojkem na krku se tvářím asi až moc namyšleně tak si to málokdo myslí :D

11 A A | 18. srpna 2016 v 10:40 | Reagovat

[7]: Reakce na 3.
Jak bude po operaci normální??? Jakože homosexuálové nejsou normální? Wow...

A ne, měla bys ji brát jako ženu. Ve vztahu s tebou to byla žena v mužském těle. Žádný "muž na muže".

12 Jana Jana | E-mail | Web | 18. srpna 2016 v 10:52 | Reagovat

[11]: do toho co bych mela či neměla mi zrovna ty,anonyme,nemáš co kecat. Byla/byl jsi v me kuzi?  Ne. S největší pravděpodobností tuto zkušenost znáš jez k jih či internetu. Takže bez poučovat jinam :)

13 d3stiny d3stiny | 18. srpna 2016 v 10:57 | Reagovat

[11]:: zjistila to až dva roky po, do té doby to pro ni byl muž, i ona se před ní prezentovala jako muž, to opravdu nezačneš vnímat jinak tak snadno. A říkej si co chceš, ale ten normální stav je muž na ženy a naopak, vše ostatní jsou odchylky podobně jako jiné oči, než hnědé, a jiné vlasy, než tmavé.
A tohle píšu jako pansexuální transka a subka navrch.

Jinak k článku není třeba moc co dodávat, vystihuje to pěkně. A ad bod 1, to prostě občas dopadne nedobře, jedna kamarádka to zažila taky, proto taky nesla nelibě, když jsem si to konečně přiznala a začala s tím nekonečným kolem coming outů.

14 Jana Jana | E-mail | Web | 18. srpna 2016 v 18:57 | Reagovat

[10]: už jsem to našla. Já se rozčílil na blbosti trola no ... Já právě našla jeden takový q ted jsem hledala bdsm love,abych sem dala něco slušného a našla jsem celou stránku. Jsou úplně luxusní ty obrázky.

A umím si představit výraz přátel, když jim řekneš ze jsi (i když nejsi) sub. A pak po roce dojdeš, že vlastně jsi switch. Fakt by me zajímalo, proc tolik lidi hate lidi jako ja k lidem týráným. Protože jak pises,umíme si zřídit život i sami no .... je to divné a nejspíš to je jen závist.  Neumím si to jinak vysvětlit.

15 Imaginární přítelkyně Imaginární přítelkyně | Web | 19. srpna 2016 v 23:41 | Reagovat

Velice zajímavý článek :) O BDSM toho příliš nevím, např. s tím obojkem je to zajímavá informace.
Osobně bych takhle žít nemohla, ale svým způsobem mi přijde tenhle typ vztahu zajímavý a romantický :)

Je jednoduchý důvod, proč to lidé nechápou. Neznají to, je to pro ně nové. A neví, jak opravdu ten vztah funguje, jak jednotlivá "pravidla" berou oni účastníci, proč to vlastně dělají.

I když je strašně oblíbená fráze: "Je jednadvacáté století", rozhodně mi nepřijde, že by naše společnost byla nějak extrémně tolerantní nebo chápavá. Když je někdo jiný, je divný a v nepořádku.

16 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 21. srpna 2016 v 8:11 | Reagovat

Musím se přiznat, že bych asi reagovala podobně jako všichni ostatní, jak popisuješ v článku. Ale je to tím, že jsme každá trochu jiná a pro každou z nás je představa ideálního a dokonalého vztahu v něčem jiném, i když v zásadě to zase o tolik jiné není :-) Já bych si v podstatě jen chtěla udržet trochu té své nezávislosti (např. vlastní účet, protože by mě stresovala představa, že s každým výběrem peněz musím toho druhého otravovat... nerada jsem na obtíž). Ale chápu, že takhle ty to nebereš, pochopila jsem, že tím projevuješ důvěru. To je důležité a já to obdivuji :-)

17 Antea Antea | Web | 24. srpna 2016 v 15:13 | Reagovat

Já si myslím, že jsi celkem drsňák, že se nebojíš mít to s Princem takhle zařízené. Chápu, co na tom vidíš a rozumím tomu kouzlu, ale za sebe si myslím, že bych nebyla schopná se druhému až takhe odevzdat...

18 Storycollector Storycollector | Web | 5. září 2016 v 9:57 | Reagovat

Dokud dodržujete daná pravidla, která vyhovují oběma stranám, tak je to v pořádku. U těch nehtů a barvy na vlasy mi to trochu skřípe, ale je pravdou, že tě vůbec neznám a z jednoho článku na blogu je samozřejmě nemožné posuzovat, jak moc je něčí partnerský svazek zdravý.

Přiznám se, že pro mě by to bylo moc stísněné soužití. Ale samozřejmě každý máme jiný vkus.

Je to dáno i mými životními zkušenostmi. Nikdy jsem nebyla ani pozvaná na rande, natož abych měla s někým dlouholetý vztah a sama nevím, jak by to fungovalo, protože mám své zvyky, kterých se nechci vzdávat. Ale vím, že pokud bych chtěla nějakého partnera, tak bych chtěla někoho, kdo mě nepotřebuje kontrolovat. Tedy takhle: nemám problém oznámit, kam jdu a během dne posílat smsky, že jsem v pohodě, ale aby někdo sledoval každý můj krok... Stačí, že to možná dělají bezpečnostní složky. ;-)

A společný účet chápu, ale ještě lepší je IMHO, když je jeden společňák a k tomu mají partneři nějaké vlastní finance stranou. Abych právě nemusela budoucího přítele otravovat pokaždé, když si budu chtít koupit nějakou drobnost.

Největším kamenem úrazu v tomto typu soužití vidím v tom, že by mi přišlo, že má ten druhý nade mnou moc moci. Nevím, neznám a jsem od narození single, takže tak. *pokrčení rameny* :-)

19 Jana Jana | E-mail | Web | 5. září 2016 v 12:55 | Reagovat

[15]: Ačkoli je jednadvacáté století, lidé v antice byli mnohem přístupnější novým věcem a byli tolerantnější :)

[16]: Já zase nechápu obyčejné vztahy. Přijde mi, že v nich vyprchává láska. Postupem času ale zjišťuji, že to je o tom, zda oba dva chtějí či nechtějí a jak se snaží či nesnaží.

[17]: Chtělo to odvahu a trvalo to dlouho, přistoupit k tomu tak, jak jsem si jako malá přála :)

[18]: Mně někdy přijde, že mám pravidla, která jsou spíše výhodná pro mne. Nebo jsem tak zvyklá z rodiny vojáků na tohle všechno, že to je prostě přirozenost. Každopádně jak jsem psala výše - chtělo to odvahu splnit si i tento sen :) A být od narození single a neznat pocit lásky a bolesti a toho, co všechno s sebou vztah nese - to musí být krásné také :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama