Byla mi nabídnuta pomocná ruka …

11. srpna 2016 v 21:18 | Jana |  Dumám
… a já ji s velikým zaváháním přijala. A protože jsem nevěděla, do čeho jdu a zda to není past, připravila jsem se. Sepsala jsem si svůj život v bodech, co ze mne nejspíše udělalo to, co jsem teď.

Nakonec jsem to nepoužila, jak jinak, že? Ale o to by ani nešlo, už jen ta návštěva mi pomohla natolik, že jsem usnula i bez uklidňujících léků a druhý ten v klidu odešla do práce.

Co ovšem mělo za následek ono sepsání života na A4? Proud myšlenek. A mimo jiné mne k tomu vedly i články na blog.cz, kde se ve velké míře tohle téma začalo objevovat.

Jako první, když jsem dopsala souhrn formujících událostí, mne napadlo, komu bych v nějaké zlé situaci zavolala? Princ jasně zářil na bílém papíru. Poppy a Milena přišly chvíli na to. A pak nic. Nevěděla jsem, komu dalšímu bych volala. Babičce? Bráchovi? Mám ten seznam lidí před sebou. Tvořila jsem jej asi hodinu a každé jméno, které jsem na něj napsala, jsem pečlivě zvážila a došla k závěru, že si stejně musím vždycky pomoci sama …


A to mne vedlo k myšlence další. Když by se něco stalo a já zase musela odejít, co bych si s sebou vzala? A světe div se, přišla jsem na to. Kočky a kreditku. Nebudu teď rozebírat, že kočky už musí zůstat zde, v tomto domečku se zahradou. Ale čistě hypoteticky, kdyby nebyly venkovní. Co já bych si vzala? Proč bych si toho nevzala víc? Proč bych nehledala mobil nebo notebook? Co oblečení? Co krabice plná vzpomínek?


Bylo by mi to jedno. Je mi to jedno. Mám kolem sebe plno zbytečných věcí. Miluji ty věci, ráda se na ně koukám, ráda je používám. Ale kdyby na to došlo, nechtěla bych nic. Dokonce ani fotky, co mám nad psacím stolem (Akaba, Santa a já, Santa, kočky). Tolikrát jsem se stěhovala, že vím, že vše je pomíjivé. Krom lásky. A peněz. S kreditkou dojedu se svými kočkami někam, kde by mi mohli pomoci na noc, dvě, na měsíc. A odkud bych se mohla odrazit. S kreditkou bych si koupila nejnutnější potřeby. Jednu dobu jsem měla nachystaný batůžek na dně skříně, aby jej nikdo neobjevil. A ten batůžek obsahoval: kartáček, pastu, mýdlo, dvoje kalhotky, dvoje ponožky, tričko, kraťasy, legíny a mikinu. Mikinu jsem nakonec vyměnila za deku. Dokonalá výbava bezdomovce, ne?


Když mi princ poprvé řekl, že mne miluje, hrozně jsem se za batůžek styděla. A když došlo na naše první výročí, tak jsem batůžek zrušila. A teď mám jen důvěru. Důvěru, že mne princ nepošle pryč, jako to udělali ostatní. Krom Mileny. Ta se mne vždy snažila držet od propasti co nejdál. A když jsem do ní zase skočila, zase pro mne dokonalým MiniCooperem dojela, naložila kočky a jejich oteklou pláčem paničku a odvezla do bezpečí. Jenže s ní už nejsem v kontaktu tak často, jak bych si přála. Takže by nebylo vhodné jí uprostřed noci zazvonit na dveře a poprosit ji o nocleh.

Víte, když nad tím tak přemýšlím, ráda bych vzala kočky, kdybych někam odcházela. Ale je to hloupost. Kočky by nemohly být v přepravce tak dlouho, než bych jim koupila záchod a našla bydlení! Jenže zase když se mi něco stane, jsou to ty jediné bytosti, na které je spoleh. Takže když vezmu v potaz to, že bych nebrala kočky, nemám vlastně problém se teď zvednout, obléci se a odejít. Ne, že bych seděla nahá, ale jsem v pyžamu. Není to smutné?


Je a není. Smutné … Bolestivé … Ale je to i svým způsobem dar. Všechno, co je mi drahé, nosím v srdci a hlavě. Všechny vzpomínky zanechaly nějakou stopu, nějaký obraz, ke kterému se ráda vracím. I když to tak mnohdy nevypadá, pamatuji si z dlouhodobějšího hlediska jen ty dobré věci. Pamatuji si i špatné věci, ale ty mám jako výstrahu pro to, abych byla vždy ostražitá. Kdyby náš dům vyhořel do základů, neplakala bych. Možná jako ano, ale zjistila jsem, že materiální věci mi slouží jako připomínka něčeho, co mám v hlavě. Například s princem máme jednu společnou fotku. Jednu jedinou! A jinak máme krabici zážitků, kam dáváme vstupenky, pohlednice atd. Dáváme tam připomínky všeho, co jsme spolu zažili. Je to hezká krabice. Ale abych si jí dokázala plně vážit, musím se uklidnit a vyrazit do svého myšlenkového a paměťového paláce, abych objevila tu pravou nádheru, ty pravé emoce, tu skutečnou podstatu a cenu té či oné vzpomínky.



Nechám na každém z vás, kdo tohle dočte, zda je tento stav smutný či není. Mne to mrzí, protože zde se po tolika letech cítím doma a je mi tu skvěle. Dokážu se tu vyspat bez problémů a i když se mi sem někdy nechce vracet, vždycky sem přijdu, protože tento dům se mi stal batůžkem, který jsem měla schovaný ve skříni … Tady jsou věci a hlavně bytosti, které potřebuji ke svému životu.
 


Komentáře

1 lukahal lukahal | Web | 12. srpna 2016 v 10:15 | Reagovat

Pro mě to není ani smutné ani veselé, ale SKUTEČNÉ a jde to do morku kosti a to mám rád. A zvlášť vyjádření o batůžku ve skříni se mi líbí ..... pěkné zamyšlení :-)

2 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 14. srpna 2016 v 15:25 | Reagovat

Je hezké, že se na to tak díváš. S tím batůžkem, už jsem to taky měla v hlavě, že si zabalím nějaký provizorní s nejnutnějšími potřebami k životu, ale zatím jsem to ještě neudělala.

Doufám, že ti tvůj domeček, zůstane batůžkem navždy :-)

3 Elle Elle | Web | 14. srpna 2016 v 22:24 | Reagovat

Ono je to tak.. Když si člověk uvědomí, co člověk skutečně potřebuje, co dokáže oželet.. Tak to zrovna věci z poličky nejsou (materiální), co by si člověk chtěl odnést. Kreditka je zajímavý postřeh. Za sebe bych v první řadě myslela na svého zakrslého králíka, bez kterého nemůžu existovat.

4 Anička Anička | Web | 16. srpna 2016 v 21:00 | Reagovat

To je hezké, taky bych chtěla něco takového zažít, najít dům, ve kterém bych se cítila spokojená a se vším všudy a hlavně se všemi, co mám ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama