Jop, přiznání, za které už teď nejsem ráda :)

18. srpna 2016 v 10:24 | Jana |  Ze života
Kdysi mi někdo řekl, že se na věci dívám moc negativisticky. Že všechno vidím černě a ještě černěji to podávám. Možná to byl i princ minulý týden. A ano, přiznávám, vážně to takto podávám. Jenže když by si někdo dal tu práci, zjistil by i jiné věci …

A tím nechci říci, že princ si tu práci nedává. Jen jej zaměstnávám milionem jiných problémů.

Pozor, další extrémně dlouhý článek (2x A4 textu)!


Být negativní je jednoduché. Vidět svět pesimisticky - to je také jednoduché. Snažit se skrýt radost, nadšení a skrývat pozitivní pocity, které by druhý rád viděl - s cvikem několika let (přesně s cvikem 24 - 25 let) je to jednodušší než cokoliv jiného. Jenže co když to, co vidí lidé kolem, je jen obrana, jak moje paní doktorka říká, brnění?

Já tu ženskou (paní doktorku) někdy v noci proklínám. Mluví na mne totiž tak, že se třeba uprostřed noci probudím, otevřu oči a přemýšlím. Napadne mne důvod. Najednou mne začaly napadat řešení. Najednou mám (a teď fakticky nemám páru proč) chuť se zvednout a jít namalovat obraz. V hlavě se mi mihnou obrázky krásné tabule s hezkým jídlem (bez vůně). Kladu to za vinu princi a doktorce. On totiž princ začal všechny ty změny v ložnici. Ne při sexu, výjimečně. Ale tím, že máme krásnou ložnici. Takovou elegantní. Představte si americký film, kde je nějaká bohatá a namyšlená holka - jakou má ložnici? Nebo třeba Pravou blondýnu - jaký má na své koleji pokoj? Vždy jde o pokoje vybavené, symetricky dokonale rozvržené, na pohled měkce a hebce vypadající pokoje. Pokoje, které jsou snem mnoha z nás. A takový pokoj mi princ postavil. Aniž bych chtěla. Prostě jsem jen pomohla vybrat postel, jaká se mi líbí. Pomohla jsem vybrat dveře na skříň, byla jsem u toho (již ne moc angažovaná), jaké bude rozvržení polic a šuplíků. Byla jsem v prodejně koberců a sahala na mnoho z nich … Výsledek vám sem samozřejmě nafotím, ale až bude i koberec (cca dva měsíce si počkáte). K tomu výsledku však vedla velice depresivní cesta pro mne i moji kočku Summer. Proč ne pro Vadera, se mne neptejte (no, dobře, protože je hrozně hloupý a nebo naopak natolik inteligentní, že je nad věcí). Hrozně hodně nepořádku, neustálé změny rozmístění krabic, princ na mne neměl čas, spala jsem v obýváku … Summer teda nevadilo, že na ni princ nemá čas, jinak všechno vnímala dost podobně jako já. Cíl té cesty je ovšem okouzlující.
Miluji tu ložnici a princ je natolik úžasný, že mi začal posílat i návrhy obrazů, jaké v ložnici budou! Konečný vzhled tedy bude úchvatný. Ačkoli vypadá studeně či nepřístupně, je to jedno z nejkrásnějších míst v domě! Je to totiž místo, které jsem trošku pomohla vytvořit. A které vypadá jako z amerického romantického filmu (ha! Máme i takové ty vychytávky v podsvícených skříních, jako byly v 50 odstínech šedi!). Je to ložnice, která velice intimně a osobitě odráží mne i mého prince. A to je pro mne nové. A do toho vstoupila paní doktorka, která nějak cosi odemyká a já jsem rázem spokojenější. Jsem klidnější. Princ je spokojenější. Sice méně mluvím (ale jsem taky dost nemocná a mluvit znamená nechutnou bolest krku), ale více cítím. A když mluvím, není to jen negativní.

A teď si podepisuji ortel smrti, ale … Po první návštěvě paní doktorka, která mi jen řekla, že miluji prince, má čím dál častěji touhu vařit. Ale ne jak si asi představuje princ nebo jak to mnohdy podávám - teplé jídlo na oběd, plánování jídla na víkend, seznamy nákupů, …. Ano, nakupování s tím souvisí. A upřímně si myslím, že to neblokuje jen strach ale že to blokují nepřímo i finance. Jak to vysvětlit. Mám prostě hrozně moc chutě na tohle:

Půjdu nakoupit na recept, který jsem si našla. A on bohužel obsahuje smetany, šunčičky a ne zrovna levné věci. Doma, protože máme velikou kuchyni, si všechno vyskládám do mističek, recept si připnu na skříňku či položím vedle ingrediencí a začnu vařit. Na drbno krájím cibulku, strouhám sýr do té nejjemnější podoby, vyšlehávám smetanu, naříznu maso a kořením jej (ve snech jej i solím dokonce - ale to pochopí jen princ)… Hraju si. A pocity? Jsem nadšená, baví mne to, cítím hrozně moc lásky. Do toho samozřejmě na stole je veliký čistě bílý nažehlený ubrus, na prostíráních talířky a ubrousky, po stranách příbory, krásné sklenice (princ začal používat hezké skleničky místo těch odporných CocaCola, což asi taky funguje na moje snění),… Květina ve váze (princ mi nosí růže ze zahrady a míváme je na jídelním stole)… A pak si můj drahý sedne a já mu nandám s láskou plný talíř polévky a potom maso s příjemnou přílohou …

Tak jsem si hezky pobrečela … Proč to nejde? První problém nastane u nákupu a peněz. Nemáme jich málo, nežijeme v nouzi. Ale nemáme ani na to, abychom papkali každý den steaky a měli bůhví jak honosné občerstvení u stolu. Takže mne v už v zárodku podtrhne nákup. Dalším problémem je, že i když už se mi podaří tohle všechno a já na sobě nedám znát špetku nadšení, jak moc jsem ráda, že princi chutná celkem složité jídlo, které jsem dělala na celém zapnutém sporáku, vyčerpá mne to. A vezměte si, jak moc by byl princ nadšen, kdybych ještě dala najevo, že mne to baví, že je mi potěšením mu takto připravit jídlo! To bych zkolabovala vyčerpáním na místě. Ale hrozně mne to mrzí. Jsem moc ráda, chci mu to dát najevo a místo toho na něj třeba vykřiknu. Absolutně opačná reakce, než jakou chci udělat. Což způsobí hádku. A protože tohle se opakovalo několikrát, nechce se mi pro jistotu vařit vůbec.


Někdy ale mám hrozně slabou chvilku a neuhlídám se a nachystám nám hezkou večeři. Zbožňuji chystat hezká jídla a mrzí mne, že na to nemám více času (asi i více energie). Ale hrozně moc se mi líbí, když večeříme na terase a já na podnose přinesu obložený talíř (k obloženému talíři - jak moc ráda bych uměla nachystat šunku do hezčích roliček, aby to vypadalo esteticky krásně! Proč to neudělám? Mám strach, že by to přišlo princi směšné, protože by se mi to nepovedlo.), v misce nakrájenou čerstvou bagetu, čisté sklenice, džbán s vodou, … Jejda jak mně se to líbí! A pak spolu večeříme, diskutujeme, … A většinou to zase pokazím já, protože už je to moc dlouho krásné, tak hltám a stydím se. Hej neptejte se mně proč, já to nevím. Víte jak skvělé by ještě bylo, kdybychom k tomu pili víno? A i kdybychom jedli jen tvarůžky či romadur - když se to hezky nachystá, nehltá se a jí se v příjemném prostředí, je to prostě krása. A na takové večeře mne i baví nakupovat. Procházím obchod s košíkem a když tam není moc lidí, čtu si, co je na obalech napsáno (kolika procentní to je máslo, jak moc masa to doopravdy obsahuje, …).

Jednou jsem se v obchodě tak rozněžnila láskou k princi, že jsem nakoupila hrozně moc masa, protože jsem mu chtěla udělat radost, že bude mít kolem sebe plno dobrého jídla. Vůbec mi nedošlo, že to nedokážeme na jednu večeři sníst. Doma mi samozřejmě vyhuboval.


Víte, ani nevím, proč jsem za to na prince a paní doktorku nazlobená. Vždyť mi oba moc pomáhají. Ale jak kdyby si neuvědomovali, že tyhle pocity já ani neznám (nejspíš vůbec nemám páru o jaké pocity jde, u nás doma s největší pravděpodobností nebyly), ale neumím s nimi nakládat. Nepasují do toho ochranného pole, které mne chrání před nejvyšším stupněm nebezpečí, že mne princ pošle pryč a budu sama. Čím víc tohle všechno cítím, tím více jsem z toho zmatená a tím více raději poslouchám, protože doufám, že tyhle pocity buď vyšumí, nebo mi princ ukáže, co se s nimi dělá, abych je nepoužívala špatně. Myslím, že mnohem jednodušší by bylo vytunit Babču na Lancer Evo.
 


Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 18. srpna 2016 v 10:41 | Reagovat

velice hezké :-)

2 Porcelánová panna Porcelánová panna | E-mail | Web | 18. srpna 2016 v 18:52 | Reagovat

Hele já tě něčím nasrala že se semnou nebavíš? 8-O

3 Jana Jana | E-mail | Web | 18. srpna 2016 v 18:54 | Reagovat

[2]:co? Nenastvala!  Maximálně tím, že nemáš nový článek :D nezlobím se,nejsem nastvana. Jsem někde něco neokomentovala? ???

4 Porcelánová panna Porcelánová panna | E-mail | Web | 18. srpna 2016 v 20:29 | Reagovat

[3]: No já nevím. Mě to tak přišlo že jsem ti něco provedla :)

5 Jana Jana | E-mail | Web | 18. srpna 2016 v 20:47 | Reagovat

[4]: Nene, neboj. Omlouvám se, že to tak působilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama