Moje kočka Summer 10. část

21. srpna 2016 v 19:04 | Jana |  Moje kočka Summer

S mojí ženskou jsme si podobné právě proto, že každá chceme od života více. Když jsem měla pod palcem celou domácnost a relativně zmapovaného i Plagua, začala jsem vymýšlet způsob, jak se dostat za síť.... A byla jsem tak zabrána do svých myšlenek, že jsem nepostřehla změny, které se u mne doma začaly dít.




U nás doma totiž nově neprobíhaly důležité věci formou hádky, ale formou diskuze. Hádali se také, ale tak nějak méně. Co ženská začala nosit obojek, byla taková nějaká… byla mi blíž. Chtěla jsem toho zneužívat, ale když byl doma Plague, šlo to jen těžko. A stále jde.

V období, kdy probíhaly změny, jsem si všimla až ve chvíli, když už byla moje ženská více doma než v práci. Každé ráno odcházel do práce jen Plague. Ženská jej šla vypravit, dala mu pusu (tenhle nešvar se mi stále nedaří jí odnaučit. Nevím, kde to bere, ale kočky fakt nemají rády, když jim někdo uslintává kožíšek!) a začala uklízet. Neobtěžovala jsem se ani zvedat z postele, kdo by chtěl potkat mistra Hoovera v akci. A ten prach, co vířila, když máchala hadrou … No asistoval jí Blbeček, tedy měla kočičí přítomnosti více než dost. Novinkou také bylo, že nebyla smutná.


Když utichl zvuk vysavače a doma to potřebovalo zase zachlupatit, přesouvala jsem se k ní na stůl nebo na gauč. Většinou byla otevřená okna se sítěmi, takže jsme se s Blbeček váleli i u nich. Když byl čas oběda, dostali jsme odřezky masa. Někdy jsem se zarazila, protože to nebylo kuřecí maso. Ona mi dávala hovězí nebo vepřové! Blbečkovi to bylo jedno, jedl všechno. Já jedla a jím jen kuřecí maso. Když se tak zamyslím, od té doby, co jsme stříbrným autem odjeli do mého nového bytu, měli jsme dost často maso. Měli jsme lepší granule, kočkolit voněl příjemně, postele se pravidelně převlékaly a voněly a častěji se dalo lehat na čerstvě vyžehlené prádlo.

Říkala jsem si, jestli nepořídím Blbečkovi taky obojek, třeba by začal být čistotný. Zkoušela jsem to navrhnout ženské, když jsem se jí o obojek třela. Dostalo se mi odpovědi, že to jí dal Plague a že teď už se budeme mít jako v pohádce. Nehádala jsem se s ní. Obojek jsem si zapsala a někdy časem jsem měla v plánu to nevrhnout Plagueovi. Nebyl tak špatný. Sice mne nechával si hrát s těmi koženými šňůrkami, co měl u stolu, na tyčku, takovou gumovou pružnou, na tu jsem také nesměla sahat, ale jinak mi moc do cesty nechodil. A jak jsem zmiňovala, když jsem se vyčůrala vedle záchodku, nedostala jsem já, ale moje ženská. No a to je ten moment, kdy mi to mělo dojít a já místo toho koukala z okna.


Plague nám koupil kočkolit proto, abychom nesmrděli. A když jsme smrděli, diskutovalo se. A jednou toho měla ženská asi tak právě akorát dost, prudce se zvedla od svého stolu a zavolala nás s Blbečkem k francouzskému oknu. A pak otevřela síť a prohlásila, ať se děje vůle boží. Blbeček seděl a koukal. A já nevěděla, co to znamená. Dva měsíce jsme jen koukali přes zavřenou síť a pak najednou, bez upozornění, taková hrr akce? Chtěla jsem ji seřvat, ale to už stačil dojít i Plague a tak jsem raději mlčela. Posbírala jsem všechnu svou kočičí odvahu a položila své jemné tlapinky na dřevo venku. Položila jsem tlapky na terasu - vstupní místo do nového světa.

Blbeček seděl u dveří a civěl.

Podél zdi domu jsem přešla k další zdi a pomalu odcházela dál od domu. Ušla jsem asi dva metry a dřevo skončilo. Byl tam strom. Podél stromu jsem ušla pár kroků a narazila jsem na trávu. No a pak jsem si všimla, že na mne všichni tři z domu koukají. Nemohla jsem se jít schovat k ženské, aby mne pohladila a dodala mi odvahu. To bych jistě v očích Plagueho klesla. S potřebnou noblesou jsem zvedla tlapku a položila ji do krásně zelené, na krátko střižené trávy. A vyskočila jsem metr vysoko! To šimralo! To nebylo jako dřvěná podlaha, jako parkety, jako lino, jako kachličky. To bylo jako živé! Nakrčená jsem zůstala na dřevěné terase a zkoumala terén. Nemohla jsem na sobě dát najevo rozrušení.

Blbeček už neseděl v domě, ale kousek od mne na terase.

Zachránila mne náhoda. Mezi stromy, které tvořily plot a travou, které jsem se bála, se táhl uzoučký chodníček z dlaždic. Napřímila jsem ocas, zastříhala ušima a co nejvíc elegantně jsem vyrazila v před.

A Blbeček za mnou.

Dala se tak obejít celá zahrada! Prvně jsem se nesla kolem tůjí, potom kolem jemného svahu pokrytého dřevem a osázeného rostlinami všeho druhu (jediné, co mi z toho ženská pojmenovala byly růže), kolem zelené plechové boudy, ve které Plague schovával nástroje (ale Blbečkovi jsem řekla, že tam vyrábí z koček košťata), kolem rozkvetlých květin, jejichž jména zná snad jen Plague až pod okno do ložnice, kde jsem ještě včera zasněně ležela a chtěla ven. Ladně jsem své tělo přesunula ke dveřím a s lehkým zaváháním jsem se šla napít vody. Byl to záměr, vůbec nešlo o nějaké vyčerpání strachem.


Mezitím jsem samozřejmě ztratila Blbečka, protože se zasekl u růží a očichával je. Moje ženská vyzula boty a asi aby vyzkoušela, proč jsem tak nadskočila, vešla do trávy bosá. Chtěla jsem jít za ní, ale ta tráva … No vzala jsem po to obrubníku a klusala za ní až k Blbečkovi u růží. Nic zajímavého tam dle mého názoru nebylo, tak jsem si zahradu obešla ještě jednou a vystavila své krásné bříško paprskům sluníčka. Poprvé bez sítě nebo mříží.

A Blbeček? Zjistil, že za tůjemi je plot. Že pod oknem v ložnici je tis, ve kterém je dobrá schovka. Nakonec ulehl nedaleko mne. Takovéto výlety se začaly opakovat každý den. Ženská nás vždy poprosila, abychom se na večeři vrátili. Já ale zjistila, že když jsem doma a chci ven, stačí mňoukat. A naopak když jsem venku a chci domů, taky mi otevře dveře. Evidentně to ale bylo protivné, tak mi začala nechávat otevřené dveře a já se vždy mohla schovat doma. Nebo se jít ochladit na dlažbu v chodbě.



Z klece v útulku jsem se dostala do pokoje. Pokoje jsem střídala, až jsem se dostala do domu na vesnici. A tam mi po 5 letech bytového života ženská poprvé dovolila okusit volnosti a svobody v přírodě. Bez postrojů, hluku aut … Jo, tady tenhle barák jsem se rozhodla si nechat.
 


Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 21. srpna 2016 v 19:17 | Reagovat

Blbeček, to je dokonalý jméno! :D  :-D

2 Akim Akim | E-mail | Web | 21. srpna 2016 v 19:57 | Reagovat

Konečně na svobodě. :-P  :-)  :-)  :-)

3 Daisy Daisy | Web | 22. srpna 2016 v 4:22 | Reagovat

Tak to je fakt super jak si vsechno privlastnuje. Podle me jsi dokonale vystihla povahu kocek! :D

4 Janie Janie | Web | 22. srpna 2016 v 12:36 | Reagovat

Vždycky říkám, že kočky se maj prostě nejlíp :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama