Sebevražda, kočka a zbraň hromadného ničení

12. srpna 2016 v 14:35 | Jana |  Ze života

Profesionální sebevražda? Ta už jednou proběhla a znovu ji opakovat nechci. Úspěšně se z nechození mezi lidi léčím. Co ale ta osobní? Jako u minulého článku, k tomuto mne vedly okolnosti na blozích kolem.

A taky to, že kdy se vlastně mohu spolehnout jen sama na sebe, proč bych o svém životě nemohla rozhodovat sama? Proč bych se měla ohlížet na někoho, kdo se na mne vykašlal? Co na tom, že bude smutný? To mám být samaritán a snažit se dělat šťastné jen lidi kolem sebe? Jediné štěstí, které chci přenášet, je to, které přenesu na prince. A kočky. Ale vzhledem k tomu, že už i ten trouba Vaderošek začal nosit domů myšky, jsou nadmíru spokojené a můžu přenášet štěstí jen na prince.
by Google - cat love

Ale zpět k myšlence sebevražd. Nebudu se tajit tím, že jsem v jednom období svého života utekla z domu. Na koni. Bohužel mne mamka našla. A v dalším, hodně temném období, jsem trávila hodiny vymýšlením, jak si ublížit s následkem smrti. Nedošla jsem na nic efektivního a asi je tomu tak dobře. Co kdyby se mi to náhodou povedlo?

Když jsem se k podobným myšlenkám dostala v o trochu méně temném, ale psychicky hodně vypjatém období, nemohla jsem to udělat. Proč? Kvůli Summer. Co by beze mne dělala? Skončila by zase na ulici? Obludka moje voňavá. A tak se stalo, že mne, než jsem poznala prince, držela právě moje kočka. Když mi bylo hodně zle, ona to poznala a byla u mne. Nebo šikanovala toho, co mi ubližoval (čurala, kam neměla).

Když jsem ale psala minulý článek a uvědomila si, že bych odchodem od prince, kdyby mne vyhodil, vlastně Summer neměla. Nemělo by mne co držet při životě. Že by byli lidi kolem smutní? Ale to jsou kecy. Máma by to využila k tomu, aby byla zajímavá - buď že nevěděla, že je mi tak zle, že chci umřít, nebo by to obrátila na sebe, že je chudák, že jsem se zabila a jak ona teď vypadá a jak ona to má přežít … Že by byl smutný bráška, sestřička a babička, to by mi bylo líto, ale s nimi život již spojen nijak nemám, takže jedu sama na sebe. A další? Cožpak pro ostatní lidi nejsem jedna z mnoha? Jedna z moha, u kterých v mezích slušnosti musí dodržovat přání k narozeninám či svátku a jakési slušnosti, že sledují vaše životy, … Kdybych odešla, možná by si občas vzpomněli, ale by to stejné, jako kdybych odjela do Afriky léčit děti - bez spojení s okolním světem. Ne, neposílala bych pohledy. Ne nesdílela bych fotky na Insta či FB.

V mém životě krom prince není nikdo, pro koho bych se měla snažit. A asi mi to nevadí. Nebýt prince, tak cestuji po světě. Je jako jediný, u kterého mne to drží tak pevně, že nikam nechci. Doslova.

A když jsme u prince. Způsobil jeden takový efekt, který poslední dobou pozoruji, i když mám depresi, že mám větší touhu žít. Že si vážím více sebe sama. Že věřím tomu, že nejsem úplně k ničemu. Princ mi ukázal, že ne všechno je tak zlé a ošklivé, jak jsem si myslela. Princ mi ukázal, že třeba právě u něj, v jeho přítomnosti, nemusím být zlá, protože mu můžu věřit. Úplně se mu nelíbí, když jsem zlá kolem sebe, ale co už … Princ je ten, na koho myslím, než provedu nějakou špatnost. Ve výsledku je to vlastně jako bych byla ničivá zbraň nebo vycvičený pes (kočka ve mně dřímá taky, ale ta by tohle nikdy nedělala). Pokud by mi princ řekl - Nič! - půjdu a budu ničit. Na druhou stranu, když něco provedu, kulím psí oči (kočičí před princem jen čas od času, ale před zbytkem světapořád - protože kočka nikdy neudělá nic špatně, nikdy se nestydí, …), je mi líto, že je princ smutný.

By google - cat and love

Zatím to nefunguje úplně ve všem, tak, jak by princ chtěl, ale nastavení mé mysli se přesně na tohle pomaličku, polehoučku, kalibruje. Nevěříte? Tak se seznamte s mou ex - jen díky princovi ještě žije. Dobře, ta ještě možná i kvůli tomu, že kočky do vězení nesmí.

 


Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 12. srpna 2016 v 14:46 | Reagovat

Ty jsi utekla z domu na koni? Hele, to je stylový, ale dost nápadný ne? :-P  :-D  :-D  :-D

2 Jana Jana | E-mail | Web | 12. srpna 2016 v 14:48 | Reagovat

[1]: No a proč myslíš, že mne tak rychle našli? :D :D :D

3 Akim Akim | E-mail | Web | 12. srpna 2016 v 14:53 | Reagovat

[2]: On to byl spíš takový demonstrační útěk, viď? :-P  :-D  :-D  :-D

4 Jana Jana | E-mail | Web | 12. srpna 2016 v 14:56 | Reagovat

[3]: A ť už byl jakýkoliv, účel splnil a máma zjistila, že nejsem úplně bez energie se jí vzepřít. Možná právě proto pak byla tvrdší ..

5 Akim Akim | E-mail | Web | 12. srpna 2016 v 14:58 | Reagovat

[4]: Jasně, takže to vlastně vyšlo. ;-)  :-)

6 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 12. srpna 2016 v 15:23 | Reagovat

Moc mě překvapil odstavec s tvým útěkem z domu - i když se mi nic podobného nestalo, chápu tě/resp. se snažím vcítit do tvé role, jelikož jsem měla pár přátel, kteří udělali totéž (jeden z nich pár měsíců zpátky).
Člověk musí mít nějakou oporu, "pevnou zeď", zkrátka někoho, kdo ho v tom nejhorším dokáže podržet.
Citát od J.Lennona mluví za vše. :)

7 Silwiniel Silwiniel | Web | 12. srpna 2016 v 16:00 | Reagovat

Taky jsem v mládí párkrát utekla z domova, ale na koni to bohužel nebylo :D
O sebevraždě jsem během života hodně uvažovala, psala jsem o tom i na blog, ale už mám tohle období naštěstí za sebou a doufám, že se těmhle myšlenkám dokážu i v budoucnosti ubránit. Moc ti přeju, ať se vyhýbají i tobě!

8 Antea Antea | Web | 12. srpna 2016 v 16:16 | Reagovat

Tak to byl teda sakra stylový útěk :-D O lepším jsem v životě neslyšela... :-)Je krásné, jak je pro Tebe princ důležitý... Zažila jsem něco podobného, nevyšlo to a málem mě to zabilo... Tím jsem se vztahy skončila, zjevně to pro mě není :-)

9 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 13. srpna 2016 v 17:38 | Reagovat

Ještěže  ta zvířátka máme. Před lety jsem sice měla během depresí oporu v rodině, ale nejvíc mně rozuměla stejně nebožka fenka  Peggy. Teď máme už "jen" anduláčka, ale taky je to moje zlatíčko :-)

10 JB JB | Web | 14. srpna 2016 v 16:58 | Reagovat

Každý projde špatných obdobím, kdy je vše na nic. Většinou lidi jednají podle jejich myšlení :)

11 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 18. srpna 2016 v 9:34 | Reagovat

Obdobím útěků a "sebevražd" jsem si prošla taky, konečně považuji to za normální formu dospívání, protože to v mých třinácti i bylo tak nějak in :D

S mým drahým to mám podobně, jen u mě je na řadě ohromné dilema. Až bolestivě toužím cestovat a poznávat svět, ale znamenalo by to od něj odejít a to zase nechci...A vlastně nedokážu opustit ani Čertici, konečně kdo by si mi lehal do čerstvě vypraného prádla? Kdo by mě buzeroval kvůli krmení? Kdo by mi nosil myšičky? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama