Stylový útěk z domu

15. srpna 2016 v 16:15 | Jana |  Ze života
Na mém posledním článku se vám nejvíce líbil útěk z domu na koni. Tak si sáhnu do paměti a popíšu vám, co a jak.

Bylo mi mezi 11 - 13 lety. Dělala jsem si s kamarádkou licenci, abych mohla jezdit na opravdové závody a mohla dostávat stužky. Stužky, jaké jsem viděla u jednoho kluka v časopise (a pak s ním 5 let chodila…). Bohužel, licenci jsem na poprvé neudělala, protože se změnily ten rok otázky a já neměla asi tři. Dělala jsem tedy licenci za další tři měsíce znovu. Máma mi ji vydupala ze země a jela jsem ji dělat až do Hradce Králové (bydlela jsem u Ostravy).

Ono totiž na opakování testů, které jsem neudělala, se mohlo znovu jít až za měsíc. A ona zasedala nějaká komise, na které bych si test v rohu mohla splnit,ale Hudeček byl tehdá d*bil a nepovolil. Takže jemu na truc mi nakonec v Hradci dali místo jezdecké licence na poníka licenci rovnou na velkého koně. Byly to pro rodiče ušetřené peníze, neboť potom jsem jezdila závodně i s velikou Santou. Pamatuji si do dnes, jak jsme procházeli jezdeckým areálem kolem parkurového kolbiště a já se nemohla dočkat, až v košili a saku a naleštěných botech všem ukážu, jak jsem dobrá …


Jestli jsem v tu dobu, kdy se útěk odehrál licenci měla, to nevím. Ale jistě vím, že to bylo s poníkem Kimem. Byl to malý grošáček, takový zavalitější, nekastrovaný hřebec. Ale byl úžasně hodný a jemný. Doslova. Když jsme šli kolem jiného hřebce (kolem našeho osla Archibalda), stoupl si na zadní, povalil mne na zem a zakryl mne. Nikdy mi nezkřivil vlásek a dělal to jen před tím oslem. Na závodech po ostatních hřebcích kopal … A nic moc neskákal. Jeho přednost nebyla sportovní ale partnerská, kontaktní. Jak jsme později zjistili, skončil jako terapeutický koník, kterého koupili rodiče postižené holčičce. A právě tím, že nebyl moc sportovně laděn, nebyl moc soupeřivý (ne jako já) a nelíbil se mu mámin drill, tak se mi s ním i drezurně zle pracovalo.

Znáte Kima, znáte půlku situace. Druhá půlka situace byla taková, že mladší kolegyně licenci udělala napoprvé. Byla mladší a dělala ji ústně, takže jí prominuli nepřesnosti atd. Plus to byla malá modrooká blondýnečka. Takže než jí rodiče koupili pořádného poníka, jezdila do doby, než získám licenci já, na Kimovi ona. A co si budeme povídat. Já byla vždycky ostřejší a odvážnější a taková více bez zábran a strachu, že si nabiju nos (stalo se mi to osudným ke konci mé sportovní kariéry). Adrenalin, který proudil mými žilami před závodem, to byl hnací motor mého života. Taková moje droga. A dost to živilo i to, že mi tento sport šel. Vždyť jsem na koni vyrůstala! Když to situace dovolila, spávala jsem v maštali a od svých koní se nehla na krok. Vrátíme k popisu situace… Trénovala nás moje máma, která měla licenci na trénování. A jak se trénují vlastní děti? O dost agresivněji a přísněji, než ty cizí. Pokud je člověk voják a perfekcionalista, vede to k tomu, že cokoliv jsem udělala já (byť to bylo lépe než Katka), bylo nedostačující. Pokud mne hodně chtěla nazlobit (ona si myslela, že tím víc zatnu zuby a udělám, co chce ona - efekt naprosto opačný), sesadila mne z mého koně a posadila na něj někoho jiného (tehdy jen Katku). Jak jsem avizovala výše, efekt opačný. Nejenže jsem ji začala po několika takových pokusech nenávidět, nedokázala jsem ji ani obejmout. A Katka to viděla a byla z toho špatná (taky dost cítila ten nepoměr výcviku).


Dogradovalo to do té míry, že mi na jednom tréninku na louce, kde jsem byla jen já na Kimovi, ona a psi, řekla, že když mi nejde nacválat na pravou nohu (koník i mou vinou špatně skládal při cvalu doprava nožky), tak to můžeme rovnou celé zabalit, Kima prodáme a já nebudu jezdit. Tím ukončila hodinu/výcvik a řekla, že mám jít krokem domů. Tak jsem šla s ní, mlčela a byla strachy a vzteky bez sebe. Ona mi chtěla vzít všechno, co jsem kdy milovala! Bylo mi maximálně 13 let a ona mi řekla, že mi sebere moji životní náplň, můj sen. Tak jsem se tehdá na něco vymluvila. Fakt už netuším na co, a místo toho, abych došla s ní domů (koně krokem lze stíhat bez problémů) vesnicí, šla jsem lesní cestou.

Nevím, zda jsem to měla v plánu už když mi vyhrožovala, že prodá Kima, nebo jsem to vymyslela před odbočením do lesa. Vážně netuším. Pamatuji si jen to, že jsem se nechtěla vzdát svého snu, nenáviděla jsem ji v tu chvíli a když už mne nemohla vidět, vypla jsem mobilní telefon, zahrabala jej do ledvinky a se slzami v očích obrátila Kima směrem daleko od domova. Nebyla jsem nikdy jezdecký loser, na koni jsem vyrůstala, koně mi byli vším. Základní péči o sedlo a uzdečku či o celého koně jsem ovládala dřív než násobilku nebo čtení a psaní. Chodila jsem do skautu a uměla jsem si postavit obydlí v přírodě, uvázat bezpečně koně bylo jednodušší než zavazování tkaniček. Takže jsem se rozhodla uchránit svůj sen, svého koně a prostě jsem si na něm odcválala dost daleko na malou holku samotnou. A nejela jsem jen cvalem, věděla jsem, jak jet jednak nenápadně, aby mne neviděli lidé a jednak zdravě, abych si nevyčerpala koně.


Nevím proč, skončila jsem v Jistebníku u lidí, ke kterým jsme chodili čas od času trénovat - měli koně, stáj. A naprášili mně mámě. Ustájili mi koně, já jsem si jej zaopatřila a lehla si k němu do boxu. Evidentně 13 let nestačilo rozumově natolik, aby mne tam nenašla máma. Byla hotová, ale nekřičela. Asi hodně brečela. Přijela sama, bez táty, klidnějšího elementu, díky kterému mám zbytky rozumu (aspoň si to myslím). Nenakládala poníka, jen mne. Nevím proč. Jestli to byl trest? Nevím. Ale jedno vím jistě. Tedy dvě věci vím jistě. Nikdy v životě mi už nezakázala jezdit na koni, co byly koně doma, a nevyhrožovala mi prodejem mého koně. A druhá věc - myslím si, že tímto mým gestem započala moje němá vzpoura proti mámě. Vzpoura si malého dítěte, ale vychovaného tak, že již ve 13 letech raději zůstalo závislé samo na sobě a svém zvířeti než na někom, kdo sice říkal, jak moc ho má rád, ale skutečnost vypadala, nebo byla vyhodnocována, jinak.


A jaké to bylo období? Zima určitě nebyla.
 


Komentáře

1 zmarsalkova zmarsalkova | E-mail | Web | 15. srpna 2016 v 16:51 | Reagovat

A my jsme si tě tu všichni představovali tryskající na velkém černém bujném oři a ty přijdeš se zavalitým poníkem? :-D

2 Akim Akim | E-mail | Web | 15. srpna 2016 v 17:53 | Reagovat

Je to moc hezky napsané, tak dětsky nevinné, ale je tam cítit i trošku hořkosti. ;-)  :-)

3 Jana Jana | E-mail | Web | 15. srpna 2016 v 18:55 | Reagovat

[1]: Vedle černého bujného oře s nejvíce sexy člověkem (teď nejvíce sexy po princovi) jsem cválala na pidiponíčkovi, když mi byly 4 roky :) Bez přilby, otěže v jedné ruce a celá hrdá, že jedu zrovna vedle Romana na Černém! :D :D

[2]: Nj, mám novou paní doktorku a ona mi odemkla nějaké dveře, i když asi ani nechtěla, tak teď vzpomínám a asociuji :)

4 Antea Antea | Web | 17. srpna 2016 v 22:37 | Reagovat

Páni, jak to tak čtu, tak začínám fakt závidět. Tvé dětství vypadá, jako vystřižené z knížek, které jsem jako dítě hltala a myslela si, že takový život existuje jen na jejich stránkách :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama