7. sezení – poslední?

13. září 2016 v 21:31 | Jana |  Dumám
Prosím, následující řádky jsou tak jako ufňukaným povzdechem nad tím, jak jsem ztratila svoji výjimečnost. Domnělou výjimečnost. A možná jsem ji ani neztratila … Ale jo, ztratila a znovu se mi na terapii nechce. Asi to moje věčné fňukání nad strachy už všechny kolem (i lidi v práci) nudí. A dobře mi tak!


Mezi terapeutem a pacientem je vždy nějaký vztah. A já si až do dneška myslela, že jsem pro paní doktorku jedinečná. Jenže … Jenže od první chvíle, co jsem přišla, bylo něco jinak. Jestli to bylo tím, že jsem sama nevstoupila, jestli jsem byla špatně oblečená, nebo jsem byla až moc v klidu … Nevím. Ale od začátku jsem měla pocit, že paní doktorku ruším. Nedávala to najevo. Nebo dávala a z toho jsem to odtušila. Nevím.


Domů jsem Babču prohnala a jela 120 km/h. Byla jsem hrozně vzteklá. V jednu chvíli terapie jsme se dostali k tomu, že jsem něco pochopila špatně jako většina dam na besedě. Že to paní doktorka řešila/probírala ještě s jednou pacientkou. No, popravdě doma, když jsem tohle vykládala, princ už pukal smíchy … A já se v tu chvíli velice urazila, že jsem něco zle pochopila. Možná ano, možná ne. Spíše jsem použila špatná slova, protože se mi nechtělo přemýšlet. Ale paní doktorka nebyla hodná a tuhle moji přemýšlecí lenost mi neodpustila a dál pokračovala. Možná si toho ani nevšimla, to nevím. Ale já vím, že v tu chvíli jsem se zasekla a byla jsem ta zlá. Jsme dvě, jedna je hodná a milá na lidi, co jsou hodní a milí na mne. A ta druhá, ta zlá, ta brání tu hodnou před ostatními.

A paní doktorka možná snad ani nechtěla, možná to tak ani nemyslela. Ale prostě řekla, že jsem to pochopila špatně jako většina dam. Najednou byl na besedě jejím favoritem někdo jiný a ne já. JÁ. Uražené ego. Použila na to nějaký pojem. Jenže já už byla seklá a bylo mi celkem jedno, co říká. Princ v těchto chvílích propuká v upřímný smích, že se mnou někdo nejednal v rukavičkách a srovnal mne. Ha ha ha. Celkově jsem si na dnešním sezení spíše připadala nepříjemně než příjemně jako minule. Nejhorší na tom je (nejlepší, samozřejmě), že odcházím s něčím, co mi v životě hrozně hodně pomůže. Co mi pomohlo už když mi to řekla (Fajn, trochu jsem jí poslouchala. Čekala jsem, kdy se opraví a já se zase budu hřát na výsluní své jedinečnosti.). Pomohlo mi jen to, si to v podstatě říci nahlas. Samozřejmě jsem se snažila ovládat, ale i tak si myslím, že v mém hlasu byla znát podrážděnost či naštvanost. Asi byla.


Jak já se zlobím! Jak já jsem uražená! Ještěže příští týden nic nebude. A pak pošlu prince. A pak záhadně onemocním. A pak věnuji zbytek sezení kolegyni a už nikdy nevylezu ven a nebudu mít nikoho ráda! NIKDY! Proč se to pokazilo? Vždyť to minule skončilo tak pěkně. Ach jo. Chtěla jsem být výjimečná a zajímavá. Místo toho jsem si celou dobu připadala extrémně nudná a počítala jsem minuty, kdy to skončí. Fakt mi nebylo příjemně. Pomohlo mi to, ale nelíbilo se mi to a znovu se mi tam nechce. Zuřím, princ se může smíchy potrhat a raději mi nafukuje boxovacího panáka, abych se vyvztekala.


Vztek a smutek. Vztek a smutek. Jako na kolotoči. Sice mi pomohlo, co jsem se dozvěděla, ale nechci tam jít znovu, protože forma, jakou jsem k tomu došla, se mi nelíbí, protože jsem byla srovnána. A byla jsem nudná. A musela jsem působit, že jsem hloupá. A asi jsem musela i mluvit hloupě, když jsem byla srovnána s normálním člověkem. Nejsem zajímavá. Našli se zajímavější. Myslela jsem si, že budu mít bez pravidelné terapie problém. Teď se nech vrátit. Blbý je, že paní doktorka klade tak dobré otázky, že mne vždy k něčemu přivede. Dneska teda i řekla k čemu, ale protože jsem to asi minule zmínila. A nebo jsem se fakt chovala jako blbec.


A jak se na paní doktorku zlobím? Jako dítě na mámu, která pochválila sourozence za něco, co já dělám běžně. Asi jsem si natolik zvykla, jak mne chválí a je hodná, že se mi to teď nelíbí. A víte co? Princ to taky nedělá věčně. Takže chyba bude u mne. Tak já si ji vyřeším a možná se za pár měsíců zase na terapii ukážu. Ačkoliv byla paní doktorka takovým strážcem mojí doby, než se plně rozkoukám ve světě dospělých, myslím, že mám natolik uraženou ješitnost, sebestředné smýšlení, že si tu svoji dobu začnu strážit sama!


PS: Pokusím se článek nesmazat jen co mne vztek přejde :)
 


Komentáře

1 A A | 13. září 2016 v 21:43 | Reagovat

Ahoj, jsi si jistá, že přestat chodit na terapii je to nejlepší? Nebylo by lepší tohle všechno paní doktorce říct, jak ses cítila na minulém sezení a co tě štvalo? Protože každý někdy máme náladu s tím seknout, ale na dalším sezení se to zase zlepší a člověk se cítí líp.

2 LinkinZuzka LinkinZuzka | 13. září 2016 v 22:02 | Reagovat

Presne toto sú tie momenty, ktoré človeka nútia prestať chodiť na terapiu, napriek tomu, ako píšeš, že si sa z toho aj poučila. Ale čo z toho budeš mať ak s tým sekneš? Len ďalší dôvod byť smutná a úzkostná. Ale veď to si sa tam rozhodla tiešiť, že? Aj tento stav má svoj význam a jeho preklenutie ti prinesie veľa. Určite to teraz s terapiou nevzdávaj, prekonaj sa, si blízko k zlepšeniu. A k tej výnimočnosti. Sama som terapeut a nejakí klienti mi už cez "kreslo" prešli. Každý bol nejak výnimočný. No na druhú stranu terapeut je tiež človek a nie vždy to ide úplne na 100% :)

3 Jana Jana | E-mail | Web | 14. září 2016 v 7:43 | Reagovat

[1]: Nepřestanu tam chodit, jen trucuji, že se něco změnilo a že už i já musím něco dělat :)

[2]: :) To je moc hezký komentář, musím paní doktorce koupit kytku nebo něco pro kočky :)

4 Antea Antea | Web | 14. září 2016 v 9:55 | Reagovat

"Čekala jsem, kdy se opraví a já se zase budu hřát na výsluní své jedinečnosti." Tahle věta je dokonalá a také ji občas prožívám :-D
Mimochodem, ten vztah, co spolu s Princem máte je úžasný... :-)

5 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 15. září 2016 v 16:05 | Reagovat

Terapeut je také jen člověk. Co zkusit někoho jiného? Konečně doktorovi bys měla věřit a mít z něho dobrý pocit, ne že ho otravuješ... Na druhou stranu tvé rozhořčení chápu, taky nerada chybuji, ale jak píšeš, učíme se tím :)

Sama jsem ještě na pro mne vhodného terapeuta nenašla. S jedním jsem si povídala o historii psychiatrie, dokonce si ode mne nechal doporučit knihy a řekl, ať si najdu někoho zkušenějšího. Další mi pak řekla, že si se vším umím poradit sama a že ji vlastně nepotřebuji. Inu, stále lepší cítit se dotčena a poučena, než odmítnutá :-D

6 Paralela Paralela | 16. září 2016 v 18:01 | Reagovat

A co teprve knížky z té odice, kterou jsi použila jako obrázek. Úplně mě z toho mrazí. Když jsem byla ještě dost dítě, mamka mi paralelně k těm pokusům o terapii něčeho, co jsem nevěděla, žepotřebuju řešit, koupila právě jejich knížku "přestaňte se podceňovat", což ve mně vyvolalo takový smutek. A když jsem jí otevřela, naopak jsem zas potřebovala něco na zvládání vzteku :D

7 she-keeps she-keeps | E-mail | Web | 18. září 2016 v 18:40 | Reagovat

Nemazat! Přidávám do výběru na téma týdne. :) Obdivuji Tvou upřímnost k sobě samé.

8 Jana Jana | E-mail | Web | 18. září 2016 v 19:12 | Reagovat

[4]: No, neřekla to, protože jsem se mýlila já a ne ona :D

[5]: Paní doktorku nebudu určitě měnit, šla bych sama proti sobě. Zlepšuji se tak, že každé sezení je viditelné i pro prince :) A máš pravdu, je lepší být dotčen než chytřejší než doktor :)

[6]: Knihy jsou jistě kvalitní a dobré, ale dětem do ruky nepatří no ...

[7]: OK :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama