Jak nežít v myšlenkách

9. září 2016 v 9:09 | Jana |  Ze života
Při svém pravidelném čtení článku na TT, jsem narazila na jeden blog, který mne tak trošku hodil do minulosti a já si rozvzpomněla na některé dávné události/prožitky.


Od mala mám bohatou fantazii. Ale neskutečně moc bohatou. Dokážu si vysnít cokoli, co mne jen napadne. Dokážu to vysnít do každičké jemné podrobnosti. Dokonce to prožívám tak, že si někdy neuvědomuji, že už lžu sama sobě a nedokážu to odlišit od skutečných zážitků.

Poprvé jsem tyhle myšlenky začala zahánět, když jsem byla smutná, že jsem nevyhrála parkur. Můj kůň byl dobrý a já jsem byla dobrá. Ale nevyhráli jsme. A já si vždy, před každým parkurem, vysnívala, jaké to bude, až budeme na bedně, až nám bude hrát super píseň u četného kola a jak to bude skvělý pocit, když mne máma pochválí. Že to nebude jen o tom, že jsem přijeli, odjeli dva parkury a jeli dom. Že to bude i o čekání na rzeskakování, o stužkování, o radosti, …

Vidíte ty stužky na zdi vlevo?

A pak jsem si jednou před parkurem s Montym řekla, že není důležité vyhrát, ale nasrat ty, co je porazíme. Kecám. Teda jen tak napůl. Uvědomila jsem si, že my vlastně jezdíme dobře. Že mne to baví, jak spolu pracujeme, že tohle je můj život a že ho nechci měnit. No a jistě čekáte, že jsme ten parkur vyhráli. Nevyhráli, ale dostali jsme se mezi první tři. Začali jsme vyhrávat až potom. A rovnou ve velkém stylu! Poráželi jsme mnohem lepší koně a jezdce než jsme byli my dva. A to měl můj koník veliký handicap! Ale byl skvělý, já to milovala a před každým parkurem jsem si opakovala, že musíme dojet oba dva zdraví. A staly se z nás na svoji dobu takové malé legendy.

A jo, děsně mi hřálo ego, že když lidi viděli na startovní listině mé jméno, zařadili jej mezi možné kandidáty na vítězství!

Se Santou, mojí osudovou láskou, kterou podezřívám z toho, že mi poslala prince (ještě podezřívám Dana, afghánského chrta, který mne hlídal v kočárku jako miminko), jsem si potvrdila v praxi to, co jsem myšlenkově praktikovala s Montym. Se Santou jsem totiž jednou na parkuru spadla - spadly jsme obě dvě. A pro představu - Santa byla obrovský kus koně, byla veliká a statná jako ruský tank. Pokud se jezdec dotkne země, je diskvalifikován. Já se země dotkla, ale Santa mne nakonec zvedla. Měla jsem nohu zaklíněnou pod ní, takže jsem se ani nemohla dostat ze sedla bez toho, aniž bych se zranila vážně. Nezranila jsem se vůbec. Ale i tak jsem se Santy seskočila a začala kontrolovat ji. Ne sebe. Všichni okolo mlčeli, když jsme spadly. A já měla hrůzu, co se mojí bohyni mohlo stát.


Nevyhrály jsme. Přestože na onom kolbišti jsme vyhrávaly s přehledem. Santa byla božská a já to milovala, dokonalá kombinace (+ jsem nebyla úplné dřevo, když jsem na koni vyrostla). Úspěch nám ovšem přinesla naše spolupráce. Mezi oceněné nás přivedlo to, že jsme byly přede všemi pochváleny, jak spolupracujeme. Jak pro mne není důležité vítězství, ale zdraví koně a mne … A v tu chvíli jsem věděla, že nemá smysl snít, ale musí se žít a musí se člověk soustředit na přítomnost. No a pak se naši rozvedli, prodali koně a odstěhovala jsem s mámou na druhý konec republiky. A začala jsem snít. Protože snění je dobrý únik před realitou …

A jak to tohoto chci zapasovat sociofobii? Popravdě tu mám odmalička. Vždy jsem více času trávila se psy, s koňmi se zvířaty celkově. Ani ve skautu jsem se necítila dobře, přestože mne tam mnozí měli ráda. Já je ne a oni to cítili. Takže i na táborech plných dětí jsem bývala sama. Dobře, s kamarádkou/sousedkou Aničkou! Po návratu z tábora jsem zase byla se svými zvířecími přáteli a bylo mi fajn. Takže když jsem se potom ocitla ve svých dvaceti v Brně, sama, bez zvířat, musela jsem si pořídit aspoň křečka, abych si měla s kým povídat. Ne, že by moje spolubydlící Jana (fakt se tak jmenovala, nejsem tk moc schizofrenní) nebyla fajn. Ale s ní se pojily výlety do společnosti a na ty já jednak nebyla a potom, jak se píše ve zmíněním článku v perexu, vždy jsem si celou akci předem vysnila a ono se to nepovedlo …


A nepovedlo se to dvojnásobně, protože veterina je plná holek. Málo chlapců studuje na lékaře pro zvířátka. A slečny jsou buď bohaté, nebo moc chytré a nespolečenské, … A právě ty bohaté si mohou dovolit luxus chodit na večírky hezky oblékané a mohou si dovolit mít i mimoškolní zájmy, protože nemusí chodit do práce, aby měly na jídlo. A právě tyto slečny dokázaly odhalit sebemenší vadu na komkoliv z nás obyčejných. Ne jen na mně, samozřejmě. A právě ony dokázaly pokazit hezký večer. Ten vysněný večer.

A tak jsem byla jednou či dvakrát smutná. A když se mělo jít ven znovu, vymluvila jsem se. Nechtěla jsem ven mezi lidi, protože jsem věděla, že se mi jednak nesplní sen (ale na to už jsem byla rezignovaná, vysnívat si večer… začala jsem si vysnívat celou budoucnost nebo přednášky a zkoušky) a jednak že i když by se plnil, přijde nějaká blond hubená pipka s prachama a já ostrouhám. Začala jsem být sama. Začala jsem postupně vzdávat jakýkoliv pokus o odchod mezi lidi. A ne jen na veterině. I na pajdáku. Na pajdáku to dospělo do té fáze, že jsem odmítala chodit do školy a tím pádem jsem měla problém jít na zkoušku. A vůbec mi to nezlehčoval fakt, že v některých hodinách jsme museli chodit k tabuli a to jsem prostě už nedávala. Čas od času jsem zvládla ve škole sedět vzadu a pilně si psala poznámky…


Skončilo to tak, že jsem nakonec měla strach chodit i do práce. A to takový, že mi tělo vypovídalo poslušnost, protože přeci ono ví nejlíp, kde je mi nejlépe … Pomohly lehce antidepresiva, pomohla občasná terapie … Ale vždy jsem nakonec zůstala doma. Protože tam je bezpečno. Tam je můj princ.

No a pak jsme změnila doktora na paní doktorku. Pak jsem se jednou složila natolik, že jsem překonala sebe sama a došlo ke stejnému efektu jako u koní. Už nesním. Už žiji svůj sen. Uvolnila jsem se. Paní doktorka se mnou vše probírá. Princ se mnou vše probírá. Oba dva mi hrozně moc pomáhají a mimochodem si oba dva myslí, že jsem trdlo (v láskyplné formě). Oba dva se pousmívají nad tím, jaké chabé výmluvy si můj strach vymýšlí na moji obranu. Paní doktorka mi pomáhá jako plnohodnotné bytosti, kterou jsem. A princ? Ten mi pomáhá tím, že mi dovoluje jej milovat jako nikoho nikdy před ním. Dokonce i možná více než jsem kdy milovala Santu … A taky je princ hodně trpělivý, což je jeho největší ctnost!

Co docházím k paní doktorce, vše se najednou hrozně rychle zlepšuje. A ne vědomě. Prostě někdy se stane, že se probudím a najednou je všechno tak, jak jsem si vždy přála. I v BDSM. Princ si něco přeje a já najednou udělám, co chce on (a já po tom v koutku duše bažím!). Poprvé byl úplně překvapený. A já byla uvolněná a šťastná. Už jsem si přestala představovat, jaké to bude až. Už si užívám toho, jaké to je teď.

Já, 9/2016

Stále není jednoduché chodit mezi lidi. Už jsem ale přiznala, že se vlastní svatby děsím a přestala jsem kolem toho dělat povyk. Princ i paní doktorka mi totiž řekli, že to je maličkost, která se dá naplánovat. I když u toho pořád pláču, že Poppy si na svatbě nebude mít s kým povídat, nebo že brácha tam bude jen sedět a nudit se, myslím, že hlavně princ bude pořád u mne a nebudu tak muset mít z ničeho strach. Fakticky mám panickou hrůzu ze svého svatebního dne. Ale o tom se rozepíšu v jiném článku. Tento, o vlastních myšlenkách a možném strachu z nich, už je dlouhý dost …

 


Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 9. září 2016 v 9:50 | Reagovat

krásný fotečky :-)

2 Ginger White Ginger White | Web | 9. září 2016 v 11:04 | Reagovat

Ani nevíš, jak moc tě chápu. Nějaký pasáže, jako bych psala já sama. :-) Nakonec ostrouhaly právě ty zbohatlice, protože ty si našla štěstí v podobě Prince a také žiješ s vědomím, že si to vše zvládla a že se se vším probojováváš s grácií. ;-) Tvůj blog mám moc ráda.

3 Nancy Nancy | Web | 9. září 2016 v 15:18 | Reagovat

neboj sa, svadba bude urcite skvela a budes na nu dlhe roky spominat ako na krasny den. mas velke stastie, ze mas skvelu doktorku aj snubenca, ktori ti s tymto problemom pomahaju.

4 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 10. září 2016 v 1:39 | Reagovat

Holka, jak já ti rozumím... Já si toho vysnila a naplánovala a jak jsem byla strašně zklamaná, když to nevyšlo. Spoustu věcí si přehrávám jako filmečky, co by bylo, kdybych se rouzhodla jinak, nebo kdyby se dělo to a to, vzhledem k minulosti. Tím že pracuji s tím, co už bylo, je to jen zábava. ale jak se pustím do toho co bude a co by mohlo být, je zle. Mimochodem, ty fobie, kdy se člověk dostane do fáze, že nedokáže chodit ani do práce znám taky a také mi z nich pomohl můj muž :)

5 Jana Jana | E-mail | Web | 11. září 2016 v 8:31 | Reagovat

[1]: Děkuji

[2]: Ale že mi to dalo zabrat, si to, co píšeš, uvědomit :) Také k tobě chodím, fascinují mne tvé podpisy (nejen ty! neboj) :)

[3]: No, pomáhají, ale než to všechno přijde... Je jak ležet na gilotině a čekat, jestli spadne ...

[4]: Minulost právě raději někam zavřu. Až teď jsem se naučila s ní srovnat, ale pořád ji raději držím někde jinde jako vzpomínku a nic s tím nedělám... A teď, když se blíží svatba, je to hrozně náchylné k tomu, abych zase do snění upadla a vyrovnala se tak se strachem ... A někteří muži jsou fajn ;)

6 Jíťa Jíťa | Web | 16. září 2016 v 13:24 | Reagovat

Dřív jsem měla něco podobného, taky jsem chtěla být jako moje obletované nafintěné kolegyně z gymplu a aby mi všecko vycházelo a byla jsem dokonalá... Až na VŠ mi došlo, jaký nesmysl to celé vlastně je. Na to pivko/lasergame/hory/filmové večery/cokoli dalšího berou kluci mě, a ne ty nafintěnky z veteriny, které se u nás občas na fakultě objeví v menze a pohrdavě na nás civí. Je to jen a jen náš život, a je na nás, jak si ho budeme žít :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama