Princ, já a víla... a andílci!

25. září 2016 v 7:26 | Jana |  Dumám
Taky by se článek mohl jmenovat, kdo je kdo, ale to bych se opakovala.


Prince všichni znáte. Je to nedílná složka-součást mého života. Někdo potřebuje jídlo, já potřebuji prince. Když nemám prince, jím jako najatá (cca 11-12 000 kJ za den). Někdo potřebuje pít, já potřebuji pít taky. I když jsem pouštní typ, někdy mne to chytne a fakt piju i já. Někdo potřebuje hodně lidí kolem sebe, já potřebuji prince. Někdo potřebuje hodně peněz, já potřebuji prince ( a ten potřebuje pak ty peníze) … Někdo potřebuje antidepresiva, mně stačí kdo? No přece kočky! A princ. Mohla bych pokračovat ve výčtu, kdo co potřebuje a já ne, dost dlouho. Ale pointa je jasná, bez prince by to nešlo.


I když nad tím teď taky uvažuji. Nejsem zralá na vdávání. Jsem ještě mladá (teď se princ popadá smíchy za břicho), konečně se začínám uzdravovat, … Dokonce začínám tak nějak více vnímat svět kolem sebe, že to vážně není pohádka, že dobro ne vždy zvítězí nad zlem. Proto ale mám kouzelnou vílu kmotřičku. Mnozí jistě tuší, kdo dostal přezdívku víla - moje paní doktorka.


Proč víla? Protože tak vypadá. Kdybych byla malé dítě a viděla bych ji, jak ji vidím teď, jistě bych jí přisoudila stejnou přezdívku. Ač přezdívka není z mé hlavy, je založena na popisu paní doktorky (vymyslela ji jiná blogerka, kterou jsem poprosila o pomoc a paní doktorku jsem jí popsala). Víla nejen že je moc krásná, ale už na dálku z ní vyzařuje pozitivní energie, klid a láska - ale ne láska jako láska, ale láska v kožíšku. To pochopí asi jen kočičí lidé. Z jiných doktorů vyzařuje třeba pohoda a nadhled. Taková jistota, že se je možno o ně opřít. Jde se o vílu opřít? Asi jde, ne, tak jako o prince (ale nemíchejme jablka a hrušky, ej, pohádkové postavy), ale jde se o ni opřít. Já to zjistila na posledních dvou sezeních. Do té doby jsem ji vnímala tak, že se jí musí dělat radost, protože to je křehká osoba, plná té chlupaté (hřejivé?) lásky a že ji obtěžují mnohem větší blázni, než jsem já a zaslouží si aspoň chvíli klidu. Jenže víla mi ukázala, že i když se budu chovat jako obtěžující magor (ne, opravdu teď neurážím lidi, kteří vyhledají psychoterapeutickou pomoc!), tak ona tam bude. A protože jsem poslední sezení neskutečně trpěla (ha ha, fakt to bylo za trest vysvětlovat článek a spojovat jej se sezením), rozhodla jsem se, že když mne víla bude zlobit, nebude to víla, ale vrba.

No, tahle vrba asi moc neradí ...


Proč vrba? Protože vrba je stará, na jednom místě stojící (jakože vždy víte, kde ji najít), ale hrozně moc moudrá. Ne, že by víla nebyla moudrá. Ale víla princezně přeci vždycky pomáhá tak, aby na to princezna přišla sama. A k vrbě se jde princezna vyplakat, vrba ji vyslechne a pošeptá, co má dál dělat. A co si budeme povídat, v pohádkách, kde nejsou víly, jsou zase vrby. A princ je v mojí pohádce statický, takže musíme do doby, než bude s princeznou žít šťastně až do smrti, najít někoho, kdo princezně ukáže, jak se zbavit stockholmsko-limského syndromu, aby ji mohl princ vysvobodit.

A žili s kočkama šťastně až do smrti ...

Po pravdě, někdy si říkám, proč se mnou ti dva hrají moji hru na pohádku. Mně se to hrozně líbí a svým způsobem mne to drží v rovině normálních lidí. Ale neškodí mi to? Jsem vážně pevně nohama na zemi? Vždyť už jenom to, jak jsem žila kdysi a jak žiju dnes - takový propastný rozdíl je snad jen mezi kastami v Indii. Subjektivní pohled: Na jedné straně bída, na druhé straně blahobyt.



Na koho jsem zapomněla? V pohádkách bývají ještě andílci strážní. Ne v každé, samozřejmě. A ty já mám taky. Princ a víla jsou lidé z masa a kostí, kteří mne seznamují s realitou a že v jeskyni s drakem to není zas takové terno ( a co je jeskyně a kdo je drak - na to mne snad už znáte dost dobře, ne?). A potom jsou tu dušičky, které jsem hluboce milovala - Dan (afghánský chrt, který mne hlídal v kolíbce a věřím, že mé dceři/synovi někoho taky pošle), Santa, Akaba, Dahija, Alka, Alzena, Prskavka, Casablanca Medvědí Tlapa … Víte, kdysi jsem měla na stole obrázky těchto zvířat. Teď jsem udělala radikální změnu a nechávám si jen obrázky, na kterých je to srdíčko a já. Abych stále viděla, že můj život vždycky stál za to a byl plný lásky. Byť né té lidské.
 


Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 25. září 2016 v 10:12 | Reagovat

Krásný, hlavně ten začátek o Tvých potřebách. Pecka.

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 25. září 2016 v 12:51 | Reagovat

Nečtu tě dlouho ani pravidelně, takže těžko soudit. Tenhle článek se ti ale povedl - vyzařuje z něj lidskost (nebo kočičákovitost :-)

3 Jana Jana | E-mail | Web | 25. září 2016 v 18:19 | Reagovat

[1]: Děkuji!

[2]: já k tobě zavítám, když dostanu nějaké nové léky, které nechci :)

4 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 25. září 2016 v 19:40 | Reagovat

Tak to je rozumný. ;-) :D

5 Yveta Yveta | E-mail | 25. září 2016 v 20:33 | Reagovat

Nádherný článek, psaný opravdu srdcem. Za tak poeticky a přitom pravdivě  popsaný terapeutický vztah by se nemusel stydět ani Yalom :-). A "láska v kožíšku", to mne fakt dostalo ;-).

6 Jana Jana | E-mail | Web | 26. září 2016 v 5:10 | Reagovat

[4]: :)

[5]: Děkuji :) Nevím, jak jinak bych to popsala :) Včera mne něco napadlo, ale samozřejmě jsem si to nezapsala, že :D

7 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 28. září 2016 v 10:56 | Reagovat

Dokud Tě při zemi drží hra na pohádky, je to správně :-)
A hlavně o tom víš, uvědomuješ si to, takže to s Tebou nebude tak zlé :-)
A kdybys někdy měla pochybnosti, jak moc je to správné, nezapomeň si říct, jak by bylo špatné, kdyby Tě při zemi držel třeba alkohol :-)

8 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 29. září 2016 v 11:48 | Reagovat

Krasny clanek a myslim, ze tim vystihujes nejeden pohled na svet - mam to obdobne :)

Z clanku zari stesti, tak at ti dloouho vydrzi ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama