Kazuistiky

9. října 2016 v 21:04 | Jana |  Dumám
Kdopak z vás ví, co to je kazuistika? A kolik lidí se s ní někdy potkalo? Pokud to někdo neví, či si není jistý, nechť klikne na odkaz Kazuistika. Je to sice jen wikipedie, ale pro osvěžení to stačí.


Poprvé jsem s kazuistikami setkala v sexuologii. Když jsem tápala v temných vodách transsexuality, kazuistiky mi byly obrovským přiblížením složité zdravotnické hantýrky. Dále jsem na kazuistiky narážela v kriminalistických knihách či knihách tvořených z kriminalistických spisů. Dále mne kazuistiky provázely v knihách vývojové psychologie a vlastně v jakékoliv psychologii všeobecně. A jednou jsem dokonce četla, ale i kdyby mne teď princ mučil tak si nevzpomenu na jméno díla či autora, že cokoliv, na co jen pomyslíme, se ve světě děje. Jakýkoliv násilný čin, který si dokážeme představit nebo vymyslet, se někde na světě stal, se právě děje nebo se stane. Jistě vím, že šlo o americkou publikaci, protože kniha psaná americkým autorem jde hravě rozeznat už jen ve volbě slovních spojení či myšlenkové linii vyprávění.


A jelikož jsem zvídavá, masochistická a ráda čtu - takové příběhy mne intuitivně zajímají nejvíce. Pokud mám nějakou úchylku, je to právě tato - čtení kazuistik. Delikventních. Deviantní jsou též fajn, pokud je v nich násilí.

Ale to není úplně ten 100% důvod, proč mám kazuistiky ráda. Víla mi doporučila knihy psychologa, ještě žijícího, který čerpá ze své praxe. A to tak, že vyloženě píše o svých pacientech. A na základě komunikace s nimi čtenáře přibližuje různým tématům, nejčastěji smrti. A až při čtení vyprávění doktora Yaloma jsem si uvědomila, jak silnou moc skutečné příběhy ze života lidi mají. Nejenže mne v násilnickém případě dokáži příjemně povzbudit, v tom čistě obyčejném světle na nich dokážu rozpoznat i své problémy a dokážu pak třeba lépe strukturovat dotaz víle nebo si dokážu tak nějak pomoci sama … Na příkladech jiných lidí dokážu rozpoznat sebe sama a přitom mne nikdo nesrovnává.

Lidé milují nazírání do osobního život lidí. Proto teď čtete tento článek či jiný na mém (nebo i jiném deníčkovém) blogu. Člověk je přitahován tím, zda se druhý člověk má hůře než on sám. A právě proto dokážu knihu plnou kazuistik, psanou lékaři, hltat od rána do večera. Je to pro mne mnohem přitažlivější než dobrodružný román. I když, co si budeme povídat, život člověka dobrodružným románem je. Někdy přechází v horor a někdy v obyčejnou romanci. Ale vždycky je zajímavý.



Napadlo mne, když toho tolik čtu, převážně psychologického, proč jsem se nedala na studium psychologie. Odpověď je jednoduchá - nezajímají mne lidé. Dokonce jsem z jednoho sezení s vílou odcházela v depresi, jak moc mne lidé nezajímají. Jak moc některými opovrhuji a cítila jsem se jako hrozný člověk. Vlastně pořád se s tím nedokážu srovnat. Ne s tím, že někdo opovrhuje mnou. Ale že já opovrhuji lidmi ... Ale to už je jiný příběh.


A proč vznikl tento článek? Abych vám řekla o nějaké své úchylce? Ne. Dobře, možná trochu exhibicionismu tu bude. Rozčilují mne stěžující si ženy, které pláčí na špatných hrobech. Jak by řekli Angličané - štěkají na špatný strom. A jak moc bych si přála, aby se v duchu vážně zamyslely nad tím, co jsem psala. Aby přestaly obtěžovat okolí svým názorem, ke kterému si stejně nenechají vysvětlit jinou stránku věci. Nevadí mi, když mi někdo sdělí, že je smutný a proč je smutný. Vadí mi, když mu na to řeknu svůj názor a on jej ani neposlouchá a dál mele svou (ano, lásko má jediná, lidská, pracuji na tom!). Jak ráda bych pomohla člověku, kterého mám ráda. Ale když si nenechá pomoc, měl by si uvědomit, že mne obtěžuje, připravuje mne o čas. A nebo by si měl uvědomit, že mi nezakázal říci svůj názor. Že mne nepožádal, abych to nekomentovala.
 


Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 9. října 2016 v 22:54 | Reagovat

Schopnost empatie je v tobě sice ukrytá hlouběji, než u jiných, ale každý jsme přeci jiný - a je to tak v pořádku. :-) A za těch pár týdnů, co čtu tvůj blog, to vypadá, že i v tomto směru se posouváš. :-)

2 Anna Anna | Web | 12. října 2016 v 14:15 | Reagovat

Kazuistiky jsou super... Jinak zvláštní případ takové literatury je pro mě tvorba dr. Sackse... Ten píše krásné beletristické povídky založené na jeho práci s psychiatrickými a neuro pacienty... Krom všeho se podle jeho knih natočil i film Probouzení... Doporučuju, stojí za to...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama