Něco za něco

8. října 2016 v 17:56 | Jana |  Dumám
Fráze, se kterou se začínám čím dál tím více setkávat i na blogu. A jsem hrozně ráda, že po mém boku, nebo vždycky někde blízko, stojí kouzelná víla, která tohle umí odčarovat.


Mým takovým problémkem je, že neumím projevovat pozitivní emoce. Když mne někdo potěší, neumím to dát najevo hezky. Spíše vybuchnu, druhého seřvu, schovám se a celkově vypadám spíše uraženě než potěšeně. Na jednom ze sezení jsme tohle s vílou řešily. A došly jsme na to, nebo mne možná k tomu víla dovedla, že cokoliv princ pro mne udělá, tak přijímám s tím, že za to něco čeká.

Ale já vím, že tomu tak není. Princ dělá všemožné věci proto, že mne miluje a chce mi dělat radost. Když mi udělá radost, má z toho radost i on. Chlapi jsou přeci jednoduší. A přestože mám v životě prince, je to chlap … Většinou jsou to ženy, které dělají něco za účelem zisku. Zamilovaní muži, můj princ, tohle nedělají. Protože věřte tomu, že nikdo nemá svatou trpělivost a kdyby nedostával na zpět nic tak dlouho jako láska mého života, poslal by mne tam, kde končí záda a začínají nohy.

A ačkoliv se to zdá jednoduché, tohle jsem já nevěděla. Žila jsem v představě, že to princ dělá proto, že po mně něco chce. A až dobrá víla kmotřička mi ukázala hloubku toho, co vlastně princ dělá. A až jsem vykoukla zpod deky, kde jsem byla schovaná a princ tam pořád byl, pochopila jsem, že muži, kteří vás milují, dělají ty věci právě proto, že vás milují. Oni za to nic nechtějí. A proto ani netuší, že my za všechno, co uděláme něco chceme.

Já jsem začala chodit do práce, protože princ řekl. Jenže jsem tam nechtěla chodit a chtěla jsem být zase doma. Princ už nevěděl kudy kam a chtěl mi začít dávat dárečky za to, že vydržím každý další měsíc v práci. Jelikož jsme jiní, jsou i naše problémy jiné. V normálním, obyčejném, nepohádkovém, vztahu by šlo právě o upečení bábovky. Prince nenapadne mi za to poděkovat nebo já nevím, nějak mne za to ocenit. Dobře, možná mi buchtu pochválí, že dobře chutná. Když něco vytvořím, dokáže to i zkritizovat a zamítne, že by se něco takového doma prostě nebude.



Nevím, jak to přesně popsat. Ale vadí mi, když ženy chtějí, aby jejich milý skákal radostí, při každé malé blbosti. Že chtějí být oceněny za to, že doma uklidily …. Hele miláčku, jak krásně jsem dneska vytřela podlahu… Když mne neoceníš, půjdu a řeknu to celému světu …

Právě jsem byla konfrontována s realitou, že to také občas dělám,...
Ale ne na veřejnosti, což, uf, je aspoň plus pro mne.

Dalo mi velikou práci přepnout se do modelu, že to, co dělám, dělám proto, že to dělá radost. Ne proto, že za to něco chci. Vzhledem k tomu, že mi výplata nechodí na účet, ale chodí princi, přicházím o jakousi odměnu z práce. Každý měsíc mne šéf platí, ale nemám ten pocit, kdy si řeknu, super, třicítka na účtě, tak co zaplatím jako první… můj pocit je totiž celoměsíční. Když přijde ta třicítka princovi, je spokojený, protože to pokryje všechny moje rozmarné výdaje jako nové auto, manikura, pedikura, hlídání koček, kupování časopisů, kočičího oblečení pro lidi, … - on je pořád spokojený. A než jsem tuhle drobnost pojala za svou, byla jsem stále zklamaná. Stále mi něco vadilo. I když už se Vader a Summer zase mají rádi a dali si i pusinku, tento pocit mám mnohem déle. Mnohem déle si umím uvědomit, že to, že chodím do práce, uklidím doma, vyperu, vyžehlím, občas navařím - že to všechno se mi vrací ve spokojenosti mého prince. Jediné, co se mi v jeho spokojenost nevrací, jsou kytky u nás v domě. Já je chci a on ne :)


Všechny tyhle věci beru jako samozřejmost. Princ bere zase jako samozřejmost, že když se pokazí auto, tak ho okamžitě spraví. Že když potřebuji knížku do školy, která nejde stáhnout, že jde a koupí mi ji. Když vidí v obchodě něco s kočkou - koupí mi to. Když mi nejde Babča, tak vstane a odveze mne k doktorce či jinam. Celkově máme mnohem lepší a silnější vztah, co nečekám, že za všechno co udělám (upeču buchtu, převleču postel, namaluji obrázek, zametu před domem, odhážu sníh z aut, … ), nečekám okamžitou odměnu. Naučila jsem se tu odměnu vidět ve spokojeném úsměvu, v klidných očích a krásně stráveném večeru na gauči u pohádky nebo filmu. Nebo třeba teď - princ mi opravuje auto a my se Summer jsme kousek od něj a píšeme článek - jsme všichni spokojení, protože si navzájem vážíme jeden druhého a víme, že to, co děláme (já si při psaní článku uvědomuji, že se musím umět více radovat), děláme z lásky. Děláme to s pocitem, že chceme toho druhého šťastného a spokojeného.


Holky, není to o tom, že bychom se nerespektovali, nevážili bychom si jeden druhého. Milujeme se velice moc a vášnivě (o čemž svědčí i intenzita našich sporů). Je to, co děláme sdílíme, nečekáme jeden od druhého něco nesplnitelného. Jsme tu jeden pro druhého. A mluvíme spolu. Bohužel měli princ, víla i babička v jednom pravdu - když spolu dva lidé nemluví, nemohou čekat, že ten druhý jim bude číst myšlenky … Tak si přestaňte stěžovat a zkuste se zamyslet nad tím, kdy jste naposledy udělaly něco, za co jste od svého přítele na oplátku nic nechtěly. Budete překvapené, jako já před nějakou tou dobou, že chcete vždy něco za něco.

 


Komentáře

1 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 9. října 2016 v 9:59 | Reagovat

Teď konkrétně v mém současném, přenádherném, kouzelném vztahu si neuvědomuji, že bych pro něj dělala něco a čekala za to jiné něco. Mám to přesně naopak - vařím, peču, uklízím, starám se o něj až přepečlivě (na to, jaká jsem bordelářka a flegmatička občas cítím, jestli už to s tou péčí nepřeháním :-D ). A to všechno dělám s naprostou láskou a oddaností a jediné, co si od toho slibuji, je to, že bude se mnou šťastný.
Na druhou stranu tu potřebu "něco za něco" cítím například u spolubydlící. Jak jsem již zmínila - jsem bordelářka. S tím se nedá nic dělat. :D Nedávno jsme ale měli vážný rozhovor, je teď ve špatném duševním rozpoložení a myslím, že moje štěstí v lásce ji jen víc frustruje. Čili jsme se bavili o přespávání mé lásky u nás (může u nás být jen za určitých podmínek) a hlavně jsme řešili úklid. Že se prý budeme střídat. Upřímně, "velký úklid" každý týden je na mě jakožto bordeláře příliš častý (velký = vydrhnout koupelnu, záchod, utřít všude prach, zamést a vytřít). Tento systém jsme zavedli asi před měsícem. A zatím funguje. Ale já svou část plním jen proto, protože cítím, že musím. Že když to neudělám, přijde trest (kyselý obličej spolubydly, jedovaté poznámky nebo nehezké zprávy na fb). Naopak když to udělám, cítím, jako že bych za ten výkon měla být oceněna, že jsem šikovná, že to zvládám, ačkoli s tím mám problém. Minimálně mám neustále nutkání jí oznámit "dnes jsem uklidila, vidíš?".
Sečteno podtrženo: můj pocit je takový, že i když jsem rozená bordelářka, já nemám problém uklidit a vycídit celý byt - pro lásku a pro pocit tepla a domova mé lásky. Pro mou rodinu, kterou jednou budu mít. Ale příčí se mi uklízet z povinnosti. A tenhle blok mám už od dětství... :D

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 9. října 2016 v 19:56 | Reagovat

Já strašně ráda dostávám dárky, ale přijímat je vlastně neumím.
Nevím, co mám říct...
Vždycky chci být překvapená a pak jsem, kolikrát, zklamaná :-)
Ale naprosto Ti rozumím.
Svým článkem jsi mi připomněla jeden můj.
Ten o lásce :-)
http://baruschkasf.blog.cz/1508/pubertakova-moudrost
Svým způsobem je taky o dávání :-) O dávání sama sebe.

3 Anchor Anchor | E-mail | Web | 9. října 2016 v 19:59 | Reagovat

No vidíš, jak skvělé články píšeš! :-) A 22 lajků na FB má tento článek! Jó, pěkně si promysli, co jsem ti radila... :-D Já tolik čtenářů jako ty zatím nejspíš nemám, ale stejně to asi zkusím, taky proto, že se do mě navezl táta, že nepotřebuju tablet, když mi blog nevydělává, tedy nemusím mít možnost operativně psát článek po cestě, kdekoliv :D

4 Jana Jana | E-mail | Web | 9. října 2016 v 20:02 | Reagovat

[3]: No to mi tedy na FB, prosím, hoď odkaz, kde jsi ty LIKE viděla!

[2]: Ten o lásce jsem četla. Líbil se mi a dokážu s ním souhlasit :)

[1]: No, chce se mi říci, že máš zatím brýle zamilovanosti, ale ... MOC TI TO PŘEJI! Hlavně ať ty brýle nikdy nespadnout a sedí jako ty moje!

5 Anchor Anchor | E-mail | Web | 9. října 2016 v 20:09 | Reagovat

[4]: Hotovo! :-D

6 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 14. října 2016 v 20:41 | Reagovat

[4]: No, trošku neochotně asi přiznávám, že možná ještě pořád mám růžové brýle. Ale na obhajobu je nutno říct, že já to s těmi chlapy takhle měla vždycky. Vždycky jsem se pro ně mohla přetrhnout, abych byla dobrá kuchařka, pekařka, hospodyňka a potenciální matka našich dětí :-D naopak doma jsem nehla ani prstem.. :D Každopádně věřím, že tyhle růžové brýle mi sedí a jen tak nespadnou :-) :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama