Nový pohled na ...

28. října 2016 v 8:47 | Jana |  Ze života
Předem bych ráda upozornila, že článek je psán na tabletu a jednou rukou. Omluvte,prosím,případné překlepy.



A hned k jádru věci. Nebo ne. Víte, hodně teď čtu. Nemůžu nic moc jiného dělat. Čtu doma a princ skládá puzzle. Čtu v práci a mi kolegové se kolem nudí, spí, odchází z kanceláře na pokec do kanceláře jiné … A právě čtení mi poskytlo prima návod, jak ventilovat mé negativní stránky osobnosti.

Jsem od přírody urážlivá. Všechno si vztahují na sebe. Tak nějak mám potřebu být středem vesmíru. Když ne toho přírodního, tak aspoň toho princova. A tak se někdy stane, že jeho zájem vyhodnotíme špatně - tedy jako skoro nezájem. Tak samo to mám i s vílou. Do ní si, pro změnu, projektuji (přenáším) negativní pocity v tom smyslu, že jsem na houby. Ale zpět k lásce mého života. Umím se na základě jeho slov urazit v nanosekundě. Někdy se urazím sama ještě než začne mluvit, protože "předpokládám", … Někdy zle položím otázku a na základě nepředpokládané odpovědi se urazím. Nebo urazím - stane se že mne ten nejsmutnější uzlíček na světě. Dobře, urazím se, jsem ješita až hrůza. A když se dostanu do onoho stavu, kdy nevím, co teď (zlobím se, jsem smutná), rozhodně nechci prince poslouchat.

A právě zde mi pomohly knihy (a asi i vila, protože ta má kouzelnou hůlku u všech mých proměn). Díky úžasné detektivce Tanečník (o které napíšu snad brzy), dokážu svůj vztek, svoji žárlivost na okolní svět (ano, žárlím i na Kočky, když jim princ věnuje více POUHÉ POZORNOSTI), ventilovat do "plnění" rozkazů. Prostě z trucu udělám, co chce.

Ano, prvně to je z trucu a vzteku. Jenže co si budeme povídat, mne se poslouchání líbí a dává mi pocit bezpečí. Takže místo vzteklého odchodu se pak, až poslechnu, ještě více tulím a čekám jako pejsek na pochvalu, že jsem hodná a šikovná holka (to víte, když jsem byla malá,chválili se i psi za to, že se vyčurají a holčičky jako já … no na nic si nepamatuji …).

Druhý případ, kdy jsem zlá, je nervozita, stres a strach. Tady "finta"s posloucháním z trucu funguje taky. Jenže "zapnout ji" - mistrovský úkol. Příklad - jeli jsem mojí rodině povědět nové velké zprávy a já se hrozně bála. Strach se projevil bolesti čelistních kloubů (jak ztuhlá jsem byla) a taky enormním spratkovstvím. Princ se naštěstí zachoval úplně nejlépe jak mohl. Moje mrčení přecházel hodně silným dominantním postojem a já se díky tomu v obchodě přestala chovat na ránu a až do domu mámy jela relativně v klidu. Ačkoliv to vypadá jednoduše, pro prince to musí být hrozně těžké. Strach se dokáže v obličeji člověka projevit tolika různými způsoby … Strach, když se vkrade do hlasu, naprosto mění význam vět, mínění … Pokud mám z něčeho obavu (strach), tak je to právě můj strach. Překonat jej a plně se mentálně odevzdat druhému, to je nejtěžší složka celého D/s vztahu.

Nemám problém odevzdat fyzicky vše, co mám. I když teď mám velikou výplatu - bez problémů ji dám princi, protože mu 100% věřím, že nepropadne závislosti a neutratí je ( to je moje doména). Ale je hrozně těžké přejít visutý most s trouchnivějícím dřevem jen na základě princova vedení. Ač se to zdá jako přehnaný příklad, strach na sebe bere jakoukoliv podobu a přichází nečekaně a nezvaně. Ten je nejhorší. Myslíte si, že tomu druhému pevně věříte a bum … strach vám ukáže opak.

Proto jsem si vzala příklad z obyčejných vztahů a lidí. Já jsem si jistá, že mne má princ rád a chce se mnou být napořád. Mimo jiné mi to teď každý den dokazuje činy ( i když chudák nemocný s rýmou tak trochu musí, já se sama ani neumyji). Vím, za náš vztah má neotřesitelné základy, a proto se snažím více a více soustředit na to, že princi můžu věřit i v tom zdolání mostu nad řekou plnou krokodýlů. Pravda, krokodýli jsou někdy menší strach než ten, co je ukryt v hloubi duše člověka …

 


Komentáře

1 Antea Antea | Web | 28. října 2016 v 9:28 | Reagovat

Já Ti prostě hrozně závidím :-) Mít někoho, kdo o Tebe tak stojí a má Tě tak rád, že nezdrhne ani, když jsi na něj hnusná, je obrovská vzácnost. Fakt jsem ráda, že Prince máš, dáváte mi naději, že takový vztah může existovat...

2 Jana Jana | E-mail | Web | 28. října 2016 v 10:44 | Reagovat

[1]: :) stojí ho to hodně sil a mne už je to tak blbé,ze bych někdy skočila mezi ty krokodýly než dál čelila sama sobě :) ale pravda, neskutečně moc si jej vážím, dělá ze mne lepšího člověka :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama