Stárnu …

27. listopadu 2016 v 10:34 | Jana |  Ze života
Jak se to pozná? Tak prvně mi všichni herci ve Friends přijdou hrozně staří (určitě ne na 26-28). Přitom jsou stejně staří jako já (oni v té době jako já teď). Dále umírá více a více mých oblíbených filmových hrdinů z dětství … A nebo si toho minimálně začínám všímat. Ovšem hřebíčkem do rakve je mi sex a sexuální přitažlivost.


Nikdy v životě bych vědomě nepřipravila dítě o otce jen proto, že to má doma s manželkou blbý a já ho jako milenka dokážu uspokojit více. Dokonce, když jsem se před dávnými dobami do této situace dostala, okamžitě po zjištění dětí (dotyčný se mi po sexu pochlubil fotkami…), jsem vztah ukončila a zůstali jsme přátelé bez sexu (ne, že by to nezkoušel… např. minulý týden … ale pořád není rozvedený, když už bych já neměla prince…). Co tím chci říci - kdysi mne fascinovali muži, kteří jsou tak jako o odst starší než já a mají rodiny. Že se třeba rozvedou a já budu mít čas od času děti na hlídání doma …


Ach, jak já jsem byla mladá a naivní … Každopádně se mi dokázaly zdát takovéto sny. Přes týden sexuální hnízdo, o víkendu děti na hlídání … Nikdy k tomu nedošlo. Vždy, když jsem si něco takto měla či chtěla (či mne někdo chtěl… což ve 20 bylo celkem prima mít tuto vlastnost - být chtěná staršími … ), sešlo z toho. Bůh ví proč. Možná jsem to já věděla, možná jsem to nevěděla. Ale mládí jsem si brutálně v tomto směru užila. Navíc mne fascinovalo, co s chlapama dělám, jak se v mé přítomnosti chovají, jak mne svádí a dostávají do postele … Samozřejmě že jsem k tomu snila, že jednou potkám pana pravého, toho jednoho Božského … Když jsem ho našla, byl ženatý … Ale vozil mne v Minicooperu a měl dospělé děti … a miloval svoji manželku … V té chvíli, když jsem zjistila, že jeho fyzický kontakt vůči mně je sice laškovní a s erotickým podtónem, dál nezajde. Možná by zašel, kdybych nemusela chodit do práce a měla jako kdysi čas kout plány jak jej získat.

Celkem jsem na svoji představu života s jedním starším mužem a vlastní děti jaksi rezignovala. Snila jsem o vysokých mužích (aspoň o pár cm než jsem já … ), tmavovlasých, tmavookých, ne hubených … Nelíbili se mi blond muži s modrýma očima … Takže když jsem potkala Tomáše, byla jsem spokojená a šťastná. Na nějakého půl roku. Než jsem zjistila, jak je workoholismus špatný, jak mi mládě jako on nestačí. Nevěděla jsem v čem. Myslela jsem, že jej miluji … Když mi odešly jakékoliv šance na to, že by někdy tu svoji firmu rozjel a já mohla mít děti a mohli jsme bydlet alespoň ve vlastním bytě a ne jen po pronájmech, sekla jsem se školou a začala chodit do práce. Asi mě měl hodně rád, protože se opravdu moc moc moc snažil, abych bla šťastná. Ale vždy dal přednost práci. Sobě. Věřte mi, že v tu chvíli, kdy jsme se rozešli, byla moje vnitřní matka toužící po dětech mrtvá. Chtěla jsem se vrátit do světa jako ta, co je žádaná a chtěná a pokořuje muže, ničí je … Paradox, když mi Tomáše vzala Lucie - tedy se stal Lucií, aby mohl být nadosmrti spokojený a šťastný.

Můj život měl nabrat nový směr. Měla jsem začít chodit pařit po barech, práce mi to jednoduchostí umožňovala. Měla jsem začít hubnout, dávat si do těla a dostat kteréhokoliv na světě … jako kdysi …


A v tom mi do života přišel princ. Relativně světlovlasý, modrooký muž o trošku vyšší než já. Měl (a má) neuvěřitelně dlouhé řasy, dominantní pohled a jakousi tvrdost i jemnost v obličeji zároveň. Nikdy bych netušila, že zrovna tohoto muže, do kterého jsem se zamilovala na první pohled, si vezmu za muže. Nikdy mne nikdo neokouzlil svým hlasem na prvním rande. Nikdy mne nikdo nevychovával v podstatě od první minuty, které jsme spolu trávili. Nikdy mne nikdo nedokázal inteligenčně i sociálně obejít natolik, abych si po rande doma sedla a přemýšlela, co bylo špatně a že se příště musím zlepšit v tom či onom. Nikdy jsem netrpěla více, když mi napsal, že neví, jestli to mezi námi bude možné, že jsem moc zlá. My se neznali ani měsíc a mně se hroutil svět, že ho nikdy neuvidím … Ehm, moje emancipované já, které si chlapama vytírá prdel v tu chvíli protočilo oči, vytáhlo z baru flašku vodky a v tichosti odešlo do …

Když se mne víla ptala, zda je princ můj první dominant a já jí řekla, že ano, položila mi otázku, kterou si nepamatuji (ha ha, hlavně, že o ní píšu…). Nejspíše něco ve smyslu, jak jsem se stala submisivní … Popravdě jsem jí odpověděla (napíšu to jinak, než jsem odpověděla, ale pointa je stejná), že moje jádro je submisivní odjakživa. Že princ si akorát na povrch tahá to, co se mu líbí a to mne učí používat. Takže mne vlastně učí, jak svoji submisivitu používat. Ne vždy to měl jednoduché, jako to má teď… Muselo se mu stát něco hodně ošklivého, abych vstala ze země, aby hodná Jana přeprala tu zlou Janu napořád. Ale jen to potvrdilo to, že princ mne učí stále být lepším člověkem, mít se ráda, dávat na sebe pozor … Učí mne věci, které jsou pro někoho normální. Svým způsobem mne učí žít … A i po tolika letech práce, kdy ještě stále není hotovo, se mu to, myslím, daří. Jinak bych mu nevrněla spokojeně po boku jako Summinka.



A zde se můžeme vrátit k tématu článku. Stárnu. Aniž bych si to uvědomila, stala se ze mne žena, z jakých jsem kdysi měla strach. Jakým jsem kdysi záviděla. Stala se ze mne neskutečně moc šťastná žena, ze které si mladé holky mohou brát příklad - což je pocit k nezaplacení. Jak to souvisí se stárnutím? Miluji jen jednoho muže, jsem mu věrná a i když v práci špičkujeme, stále myslím na toho svého jediného, který mi dominuje. Aniž bych to nějak citelně zaregistrovala, bydlím v krásném domečku s luxusní zahradou, jezdím dost dobrým autem do práce, za kterou jsem ohodnocena dost prima (na to, že mám i volný čas) … A hlavně se tak nějak z ničeho nic po mém boku, aniž bych chtěla, ocitl pan Dokonalý, pan Božský, dokonale božský Pán.

Už nesním o tom, že někomu manžela beru … Že někomu zničím rodinu, jak jsem skvělá a sexy… Jsem díky svému princi natolik skvělá, že mám vlastní rodinu, vlastní štěstí. A sexy jsem taky - nahá a v širokém obojku :) Takže sice stárnu, ale nehorázně si to užívám!


 


Komentáře

1 klavesnicetuka klavesnicetuka | 27. listopadu 2016 v 14:11 | Reagovat

to je pěkné číst že je někdo šťastný, obvykle někdo píše, že má depresi a jak je nešťastný :-)
já teda nevím, ale na mě to působí, že tě ten tvůj změnil a já si vždycky myslela, že lidi co se mají rádi se mají rádi takoví jací jsou..ale to je jen takový můj pocit z toho

2 Jana Jana | E-mail | Web | 28. listopadu 2016 v 9:22 | Reagovat

[1]:Nemyslím si, že by mne změnil nějak výrazně. Spíše mi ukázal, že se není čeho bát a můžu být taková, jak jsem si vždy přála být... Samozřejmě že na veřejnosti asi působím jinak než v soukromí, ale kdo ne, že? :)

3 Týna Týna | Web | 12. prosince 2016 v 16:02 | Reagovat

Skvěle napsané. V první polovině článku, kde popisuješ své dvacetileté já, jsem si chvilkama říkala, že snad čtu přímo o sobě.
Sama doufám, že jednou dospěju do podobně skvělého stavu/vztahu, v jakém jsi teď ty. (Alespoň takhle na mě článek působí) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama