Pro někoho zlo, pro někoho vysvobození

14. ledna 2017 v 10:12 | Jana |  Dumám
A pro mne už jen vzpomínka. Mám nějakou nostalgickou náladu poslední dobou. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč tak často vzpomínám. Tedy díky Víle si to lehce představit umím, ale co nepřiznám, to není, nebo ne?


Mým klasickým řešením problémů vždy bylo (a kdybych nepotkala prince a pak Vílu, tak by tomu tak i bylo) útěk. Odmalička. Poprvé nějak zřetelně tuto schopnost zmizet registruji v případě, kdy mi nešlo nacválat na pravou nohu na poníkovi jménem Kim. Máma mi tehdy zakázala jezdit závodně a já z toho byla tak zničená, že jsem na tom koni utekla z domu. No a když jsem byla starší, vždy byli po mém boku psi, kteří dlouho vydrželi chodit nebo běhat. Tedy jsem při větších problémech vzala psy a šla běhat do polí a lesů. Zašila jsem v přírodě. Blbý bylo, že jsem vždy měla mobil … Který jsem teda pro útěku s Kimem vypnula.

Jakmile jsem byla starší a zjistila jsem, že zvládnu vydělat peníze, že se o sebe umím i postarat (nesměj se, princi), dokázala jsem se domů nevrátit hodně dlouho. Vracela jsem se, protože jsem musela. Vlastně pokaždé jsem se vrátila zpět domů, protože jsem nebyla plnoletá a musela jsem. Zlom nastal, když jsem zvládla létat letadlem do zahraničí a domluvila se tam. To mi otevřelo úplně nové možnost existence. Zjistila jsem, že dokážu pracovat a žít i mimo rodnou vlast! Perličkou na dortu bylo, že pro mne vždy nejvíce znamenali psi a koně a ne materiální věci. Jsem schopná cestovat s batůžkem … Norsko je od té doby země zaslíbená a kdyby nic nevyšlo, asi prchnu tam.


Další zlom nastal, když jsem odjela do Holandska. Vůbec mi nevadilo, že tam nikoho neznám a nemám přátele. Jednu sečnu jsem si našla a to mi stačilo. Ani na tu jsem nemělaněkdy čas, protože jsem plnými doušky nasávala ten pocit, který na blogu popsala Ordinary Princess - nikdo mne neznal, všem jsem byla jedno. Mohla jsem žít, mohla jsem dělat úplně všechno, co mne kdy bavilo. Tím, že jsem nikoho neznala, nemusela jsem se stydět, že jeden den jsem milovala plavání a druhý den jsem nemohla vydržet bez návštěvy muzea (po tom, co jsem byla plavat). Amsterdam mne naučil, že věci mít nemusím, že se vždy dají někde koupit … Byla jsem tam natolik v pohodě a v pohybu, že jsem zhubla 15 kg, byla pozitivně naladěná a žila jsem.


Rok po mém návratu jsem musela utéci znovu. Tentokrát v rámci ČR (což nedoporučuji, v ČR se dá dojíždět - tedy dojede i ten, před kým utíkáte). A protože se stalo mnoho neskutečných událostí, skončila jsem v Tatrách (na Slovensku…). A opět mi bylo krásně! Příroda jako obrázek, měla jsem s sebou Akabínku a Alinku. Opět jsem co? Zhubla. A co jsem s sebou vezla? Batůžek s krmením pro psy a igelitku oblečení pro mne! Nechodila jsem mezi lidi, nejdál jsem byla v obchodě. Nebo když jsme jeli nakupovat do Polska. Většinu času jsem trávila v kopcích a rozhlížela jsem se po okolí. Kolem mne běhali mí dva chrti a já byla šťastná, volná a žila jsem …

Já a holky (+kus krysaříka) v Tatrách ...

Tehdy mi moje adoptivní maminka Milena říkala, ať se nevracím. Že mi tam je krásně, že jsem tam šťastná. Jenže… nebylo to tam taky úplně bez problémů a ze zázemí jsem měla trošku obavy. A tak jsem se opět vrátila … Minimálně jsem musela vrátit psíky mamce. Víte, říká se, že vždy se musíte vrátit, abyste zase mohli odjet. Vracela jsem se v září. A už při návratu jsem s Andrejkou řešila, že uteču do Anglie. Andrejka je teď v Kalifornii. Kde bych asi byla já, kdybych neposlechla srdce a intuici, že bych měla zůstat, kde jsem?

Na všech mých zahraničních životech bylo krásné to, co jsem psala u Holandska - nikdo mne neznal, nikdo, koho bych znala já, si na mne neutvářel názor. Všem jsem byla jedno. Měla jsem jednu osobu, které jsem říkala všechno a do dnes mám Martinku moc ráda (a dlužím jí návštěvu u ní v Čechách...safra… kdy to stihnu?). Martinka u mne byla v nejtěžších chvílích a až v ní jsem poznala, kdo je přítel. Když potom byla u mne v Brně a radila mi, jak se rozhodnout… Měla jsem poslechnout… I když… nebudeme v minulosti nic měnit! Nepotkala bych svého Pána Úžasného.


Poslední dobou, když se mi plní sny, které jsem měla jako maličká holčička, trochu vzpomínám na svoji volnost. Na svoji nezávislost. Ne ve špatném slova smyslu. Ráda teď poběžím za prince a stulím se mu do náručí a budu plakat. On za to nemůže, že jsem moc trdlo. On za to nemůže, že květen je moc brzo, protože jsem si to vymyslela já. Dokonce není problém ani tak ten květen jako spíše to, že tady, v tomhle vysněném a v Sims mnohokrát stavěném (než jsem poznala prince) domečku, jsem už napořád. Že máme sousedy, se kterými musím vycházet. Že na vesnici mne znají jako paní učitelku. Odevzdala jsem se princi ráda. Ale neuvědomila jsem si, že tím odevzdám i svoji anonymitu. Že se mi tím automaticky vytvoří role. A to už v pohádkách není, co bylo, když si princezna vzala prince a byla z ní královna. Nikdo mne nepřipravil na to, že už nebudu nikdy já, ale vždycky jen my. Naše rodina. Miluji prince a těším se na květen. Ale pořád jsem i to třeštiprdlo co rádo jen tak někde lítá a nic neřeší - a to je to co mne trochu trápí. Trápím se sama, protože se nedokážu srovnat s představou, že jsem dospěla a je na čase vybudovat nové sny, které si budu plnit. Naštěstí mi tohle zavčas ukázal jak princ, tak i Víla a oba mi se mnou samotnou pomáhají. Protože když se uklidním, jsem fakt nehorázně šťastná a spokojená (a dokonce mi ani nevadí, že na mne sousedi mají telefonní číslo a na vesnici mne oslovují lidi, které ani neznám, ale učila jsem jejich děti…).

Tohle není naše ložnice... Ale obrázek se mi líbí...
 


Komentáře

1 Lenča Lenča | Web | 14. ledna 2017 v 16:03 | Reagovat

Super článek! :-)

2 Markéta Bednářová Markéta Bednářová | E-mail | Web | 14. ledna 2017 v 17:43 | Reagovat

Prý když se jedny dveře zavírají, otevřou se nám jiné. Obrazy za nimi mohou být krásné a inspirující. Vím, osobně se také nerada loučím, protože ono to bolí. To už ale k životu patří. Moc se mi článek líbí!

3 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 15. ledna 2017 v 11:07 | Reagovat

Myslím, že ti v tomto hodně rozumím. Jen ty moje útěky byly krátkodobé. Večer jsem se vracela domů. Jen jsem potřebovala vypadnout někam, kde bych byla jen já a můj pes. Rodinné zázemí prostě katastrofa.
A touha občas vypadnout mě nepřechází ani po letech, kdy mám už dávno vlastní funkční rodinu.

4 Cecílie Cecílie | Web | 15. ledna 2017 v 19:30 | Reagovat

Vždycky je to něco za něco. Ale člověk by se v životě měl posunovat dál, něco obětuje a něco jiného zase získá. A být chvíli sama je fajn. Já utíkám od mala do lesa, kde jsem sama, i teď potřebuji být někdy bez své milované rodiny.

5 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 16. ledna 2017 v 0:35 | Reagovat

Přemýšlela jsem, jestli jsem já měla takové potřeby v době před svatbou a došlo mi, že Ty na to jdeš vlastně naprosto správně a naprosto pohádkově, že to já byla ta, která měla špatnou posloupnost...
Já byla dřív matka, než manželka a pak jsem na nějaký útěk, na jakoukoliv rebelii, ani nepomyslela...

6 MaikelQ MaikelQ | E-mail | 16. ledna 2017 v 19:25 | Reagovat

I found this page on 12th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

7 pavel pavel | Web | 17. ledna 2017 v 12:11 | Reagovat

Tak ti mohu jen přát, aby ten tvůj princ zůstal princem, aby ti nezevšedněl... nebo ty jemu. :-D
Moje nová přítelkyně je taky učitelka a taky mne zdraví docela neznámí lidé. ;-)

8 Kája Kája | E-mail | Web | 17. ledna 2017 v 21:33 | Reagovat

Teda, ty ses nautíkala! Já uteču vždycky tak na hodinku, dvě, než se uklidním. :D

9 Iris Iris | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 10:42 | Reagovat

Nikdy jsem neutekla, i když mám někdy 100 chutí 8-O
Ale ty za sebou máš hodně útěků.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama