Více štěstí než rozumu II.

12. února 2017 v 14:48 | Jana |  Ze života
Tento příběh se z valné části bude zakládat na pravdě. Na mé dětské pravdě a vzpomínkách zahalených překrásnou dětskou nevinností. A vyrazím do Ostravy za babičkou a dědečkem.


Do školky jsem mezi děti moc nechodila. Co si pamatuji, bila jsem je a kousala, tak mne do výchovy dostala babička. Takže ze školkových let a 1.-3. třídy si pamatuji více prázdniny a čas v Ostravě, než kterýkoliv jiný čas.

Babička bydlela a stále bydlí v paneláku, v 10.patře. Když jsem něco chtěla, musela jsem hrozně řvát, aby mne slyšela. Zda mi i něco házela, to už si moc nepamatuji. Ale beztak jo, abych dala pokoj. U babičky jsem trávila většinu času buď na gauči u pohádek (protože měla Cinemax a Networx nebo jak se to jmenovalo) a nebo v pohybu venku - na zahrádce, v Bělském lese … Ačkoliv mluvím jen o babičce, děda je nedílnou součástí mých vzpomínek. Všechny vnoučata jsme se ho bály, když začal to svoje Himlhergotdonerveteraleluja! Jak to babička řešila se mnou, to nevím, ale bráchovi už radila, že má dědovi říkat, ať nezlobí, že ho babička pověsí za uši do vany nebo na balkón.



Děda je pořád stejný vtipálek a dobrák, moc nemluví, ale když, tak k němu má člověk respekt. Ne, že by k babičce respekt nebyl (ta když vám vrazí, tak se zastavíte až o futra, neradno ji zlobit!), ale děda prostě je takový mračoun a má hluboký hlas, teď je i zarostlý (krom vlasů)… Chlap jako hora, co když něco řekne, tak těžko rozeznáte, zda jde o legraci nebo to myslí smrtelně vážně.

A já mám beztak odmalička takové seky, kdy si prostě řeknu, že teď to něco, co kdo řekl vezmu smrtelně vážně. Tedy když mne děda posílal ven se slovy A bez díry na kalhotech se nevracej (možná dodal i špinavá) … vrátila jsem se v mých očích za dlouho. Pamatuji si, že jsem fakt běhala po Bělském lese, byla jsem na nějakých vzdálených hřištích a hledala jsem něco, kde si při hraní roztrhnu kalhoty … Ani nevím, zda jsem se vrátila s dírou či bez. Ale tak nějak mi vyvstává na mysli vzpomínka, že babička vzdala jakékoliv pokusy mi vysvětlovat, že nemůžu domů chodit špinavá.

Ostatně já i doma, v Albrechtičkách, chodila stále nějak umouněná, od bahna, … Ale ať se teď snažím sebevíc, nepamatuji si, zda jsem přišla za dlouho nebo za chvíli. Protože čas v dětských očích venku ubíhá jinak než doma či ve škole. Taky si vůbec nepamatuji, jak tehdy babička reagovala … Dokonce si ani nepamatuji vzdálenosti, protože to dítě vnímá jinak, obzvláště pokud to tam nezná … Ale fakt si pamatuji, jak jsem bloumala lesem a snažila se roztrhnout si kalhoty …




Teď mne napadá, možná jsem si vážně chtěla užít legraci spíše z toho, že si kalhoty roztrhnu a babička pak bude hubovat dědu, co mne to zase učí… Když se na to podívám s odstupem času a ve světle moderní doby, měla jsem tehdy více štěstí než rozumu, že mne nikdo neukradl … Každopádně k babičce jsem i nadále jezdila ráda - ve sportovním období jsem k ní jezdila na Silvestra odpočívat k televizi. Pak nás k ní vozil otec, aby nám nemusel dávat peníze na jízdenky do Břeclavi (cca 180-240 korun jedna jízdenka, byli jsme s bráchou dva). Babička hodně dlouhou dobu byla můj rozum. Pak to se mnou i tento rozum vzdal a omezil se na pouhé fráze - musíš šetřit nebo poslouchej prince. Babička je do dnes mým rádcem v oblasti vaření a když bych teď neměla tajemství, tak jí každý pátek volám. Jenže já všechno babičce vyžvaním, dokonce i to, co nevím. No a děda mne do dnes nepřestává fascinovat. Vůbec se nezměnil. Pořád to je bručící zarostlý méďa a to jak je šikovný a zručný, to mne nepřestane snad nikdy fascinovat! Teď aktuálně chodí malovat a jeho výtvory bych si bez váhání pověsila v obývacím pokoji! O Vánocích vytvořil na dveře věnec z rolí od toaletního papíru! A dokonce jednu dělal krabičky a snad jednou z těch krabiček udělal i dort … Mám ty dva z Ostravy neskutečně ráda a těším se, až je v květnu zase uvidím!
 


Komentáře

1 Nikki Allen Nikki Allen | Web | 12. února 2017 v 15:04 | Reagovat

Wow. Velmi poutavě píšeš..

2 Cinereo Cinereo | E-mail | Web | 12. února 2017 v 21:33 | Reagovat

Běhání po lesích je to nejlepší dětství. Člověk alespoň částečně okusil něco jako život v divočině, alespoň na moment, než došlo k našemu uvržení do městských bytových klícek. Dětství, jaké zde popisuješ, je to nejkrásnější. :)

3 Vanda Vanda | Web | 13. února 2017 v 16:52 | Reagovat

Tak a teď budu zvědavá, jaké že máš tajemství...:) moc hezky napsáno. čím to že dědové jsou pro každou srandu a babičky je hubují?:) :-)

4 beallara beallara | Web | 14. února 2017 v 20:31 | Reagovat

Kočičko,
já to vnímám jako hrozně pěkné vyznání dvěma lidem, kteří hodně pro tvůj život znamenali a dám ti jednu radu, nezapomínej na ně, potřebují vědět, že ještě pořád jejich holčička žije a má je ráda :-)  :-)

5 Cecílie Cecílie | Web | 15. února 2017 v 9:31 | Reagovat

Babičky a dědové hrají v našem životě důležitou roli. Také je mám spojené s dětstvím. Milovala jsem u babičky v domě velikou půdu a strašně se bála tmavého velkého sklepa.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama