Za co se stydím

12. března 2017 v 8:30 | Jana |  Dumám
Není toho málo, co mi přijde hrozně trapné a chci schovat hlavu do písku. Popravdě hodně věcí, které mi dnes vadí a raději se otáčím a jdu pryč, než abych je viděla, jsem zhruba před rokem dělala také. Ne všechny, ne všechny mezi lidmi, ale poslední dobou lidi vnímám jako zrcadla a není to hezký pohled. Plus mám Prince, Poppy, Kim a Vílu …


Poslední jmenovaní mi dokáži bez obalu říci, co si o mne, mých statusech a mých článcích myslí. Nepotřebuji je ničím oslňovat, neboť do mne vidí jako do-čeho-se-obvykle-dobře-vidí. Provází mne od střední školy (Kim) a tak nějak si zvykli, že jsem prostě jiná. A hodně krát mi dali i lekci, že se chovám nevhodně atd. Což nemám ráda. Ale pouze u těchto osob to tak nějak dokážu akceptovat.

Co jsem asi dělala a jsem ráda, že už to nedělám, je upoutávání pozornosti hlasem a intonací a gesty. Prostě jsem se fyzicky snažila stát středem pozornosti. Když jsem to pak viděla naživo, jak to dělá někdo jiný (mimochodem po hodně dlouhé době cca 10 let, kdy mi to kdysi řekla i Kim…), málem jsem spadla studem na zem a chtěla se choulit do klubíčko, jak trapně mi bylo. Kim mi to řekla snad někdy na lyžáku … Jakmile jsem to viděla, úplně se mi v mysli otevřela kniha s vypálenými slovy mojí svědkyně a já se opět stala tou tišší osobou, která nepoutá pozornost a tím neruší. Bohužel, z určitých důvodů se ráda oblékám do šatů a lodiček (v čemž mne Princ podporuje), takže stejně úplně šedá myš nikdy nebudu.


Myslela jsem si, že jsem z toho už vyrostla, ale nevyrostla. Jakmile se mi něco zlomí nebo jsem nemocná (to je též důvod, proč moc nepublikuji - furt zvracím), spamuju zeď na FB. Za normálních okolností ne, ale v případech nemoci a zranění jo (Poppy tentokrát uhodila hřebíček na hlavičku). Ažpřed možná tak půl rokem jsem se seznámila s jednou osobou, která dokáže dát na zeď i status 3x denně, dokáže si donekonečna nad něčím stěžovat a pořád se do někoho naváží - ano ano, až tehdy jsem pochopila přesným význam slov Poppy - pokud nemám v okolí tolerantní lidi, mohu být otravná. Protože statusy oné slečny jsou mnohdy fakt neskutečně otravné (a proto jsem ji blokla). Jak mi Poppy psala, je fakt prokletá smůla, že mi něco pořád je. Nedělám to schválně a mnohdy si dost věcí ani nepřipustím, takže to pak akorát graduje do větších problémů. Asi jsem nějaký vadný kus. Každopádně tento problém, kdy se za své zdraví buď stydím, nebo ho veřejně vystavuji, vede k problému, o kterém ve svém komentáři psal kolega z práce - čas od času se stane, že raději v práci řeknu, že jdu k zubaři, než abych přiznala, že mne zase bolí ženské partie, mám nehorázný strach a proto odcházím (což řeším s ženskou kolegyní, která mne má za lhářku, neboť jí něco řeknu - pravdu, neboť se potřebuji svěřit s velikým problémem a strachem- a kolegům řeknu jiného lékaře).

Další věc, která mi byly vytýkána poměrně často a kterou všichni mí známí tolerovali (krom Prince), jsem odhalila také poměrně nedávno. Nerada chodím mezi lidi. Prostě se něco domluví, já se tam těším, ale pak si vzpomenu na něco ošklivého, co se mi s těmi lidmi stalo nebo mám jiný důvod a už mezi ty lidi nechci. Někdy nešlo ani o pocity, jako spíše o to, že mi nebylo dobře, byla jsem unavená (jakože reálné problémy, které nejsou jen v mé hlavě) … A Princ mi pořád říkal, jak to vypadá u těch lidí, se kterými jsme se domluvili (říkával mi to i ex, akorát ten pak sr*l na mne a šel beztak sám…). Vždy mi přišlo, že přeci nebudu chodit někam, kde se necítím příjemně a kde mi nebude dobře, nebudu si mít co s kým povídat … Přeci je to pochopitelné, jsem svobodná bytost a kdesi cosi. Omyl. Dokázala jsem Princi věřit, že to je trapné, ale dokud jsem to nezažila na vlastní kůži, nebyl to ten správný vjem. Nešlo tedy o Prince, ten by mne takto nikdy nepotopil (i když někdy prskám a zuřím, fakt je to chlap ze zlata!). Ale když jsem musela vysvětlovat někomu dalšímu, proč se program měnil, nebylo to příjemné. Obzvláště když to bylo domluveno, počítalo se s tím a pak se to měnilo. Když jsem donutila Prince k větší investici, než bylo třeba (a to nikdy nedopadá pro mne dobře, protože Princ myslí dopředu a já mu do toho kecám …), pak jsem měla celkem nahnáno i já. Ne strachy, ale nebylo mi to příjemné i vůči tomu, že jsem Prince k něčemu ponoukala více, než nakonec bylo třeba … Navíc Princ je pln pochopení (prostě pak dostanu), ale někteří další to nemusí vzít dobře … Od té doby, tam, kam nechci, tak říkám upřímný důvod, proč tam nechci. Bohužel i ten upřímný důvod už je někdy mimo hru (neexistuje), takže nemám na výběr a na setkání musím jít …



A za co se stydím jen trochu? Za přetvařování. Ale v dobrém slova smyslu (pokud to jde). Vyškolila mne práce za kasou v ghetu. Kolikrát jsem viděla, jak se černí chovají lépe než bílí (ne tak často, ale vícekrát, než by člověk čekal!). Kolikrát jsem viděla, jak se chudý člověk, co počítá v ušmudlané dlaničce korunky, chová mnohem vřeleji, srdečněji a slušněji než člověk oblečený a čistý. Na pokladně jsem taky zjistila, že ve velikém kolektivu je to o přežití - nemohu si dovolit luxus mít vlastní pocity ke každé kolegyni. A jak byla práce jednodušší, když jsem se usmívala na všechny stejně a všechny kolegyně řešila stejně … Na kuřárně jsem si vyslechla drby a pak jsem byla schopná i s ostatními mluvit o jejich aktuálních problémech. Každopádně onen úsměv a klid jsem si ponechala. Dle mého jsem si ponechala i jakýsi pracovní odstup, který mi propůjčuje schopnosti chovat se tak nějak pořád stejně. Dobře, v tom mi dost pomáhá blog a to, že se světu veřejně svěřuji a pláču. Každopádně i to mne musel Princ doma odnaučit, protože jsem neuměla rozlišit práce/soukromí/blog - za což se stydím.


Kdyby se mne teď někdo v mých myšlenkách ptal, kam kráčím se svým Já já (ano, zmíněno téma týdne, akorát česky), odpověděla bych mu, že asi k lepší osobnosti. Možná vyspělejší? Nevím to určitě, ale řídím se radou Prince - kašli na to, co nejsi ty nebo já (on to říká jinak, ale za boha si teď nevzpomenu jak a Princ ještě spí, aby mi poradil). Princ se tím řídí a vypadá jako vskutku spokojený člověk, kterého jen občas s*re jeho submisivní druh. Bylo by prima umět ještě více oddělit hodnou a zlou Janu, osobní a pracovní život, … Byla bych o tolik lepší …

 


Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 12. března 2017 v 10:43 | Reagovat

Myslím, že jsi skvělá, protože jinak by Princ s tebou nebyl... :-)

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 12. března 2017 v 13:08 | Reagovat

Ta myš (co vypadá spíš jako křeček) je ale hnědá, ne šedá. ;-) :D

Jani neboj, jednoho dne se na ten kýbl zas budeš dívat jenom zvenku. ;-)

3 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 12. března 2017 v 14:42 | Reagovat

Jednu věc dělám také - nechodím mezi lidi. Mám sociální fobii jak fík a nejsem nijak léčená.  Zvládnu lidi v práci, jednou jsem byla na firemním večírku, ale jak nejsem zvyklá, ztřískala jsem se tak, že netuším, jak jsem došla domů. Když ale byla rozlučka s kolegyní, nikam jsem nešla. A osobně už vím, že jestli nebude zajímavé téma večírku, na které bych mohla opět zazářit s kostýmem, nikam nepůjdu. Lidi prostě nevyhledávám.... ale nestydím se za to. Člověk má právo být introvert.
Ale stejně tě chápu - snažíš li se přitahovat pozornost, je to proto, žes jí v životě měla až zoufale málo. Je to ten důvod, ze kterého se já snažím v něčem vyniknout. Fotím, snažím se co nejlépe. Píšu, snažím se tak, abych se umístila v soutěžích... apořád mám pocit, že dělám málo a špatně.

4 Lukas Lukas | Web | 12. března 2017 v 18:18 | Reagovat

[3]: jo pocity musíte umět řídit - jde o to, aby se jedinec uměl chovat bez nějakého pod-barvení (taková věc se "hodí" nejen v zaměstnání, ale i v mnoha ohledech běžného života) :-|

5 Lina Dee Lina Dee | E-mail | Web | 12. března 2017 v 18:22 | Reagovat

[4]: Ne vždycky to jde, zvlášt pokud někdo (ano já) vyrůstal v celkem silné sociální izolaci, tam pak člověk ty vzorce chování absolutně nemá zažité. Od toho už jsou ostatní, kteří budď vědí, a snaží se pomoci, nebo nechtějí vědět a vidí to jako vypočítavost či zákeřnost, ačkoli v pozadí stojí jen malá zraněná holka, která prostě tápe v tom, jak se má chovat.

6 Jana Jana | E-mail | Web | 14. března 2017 v 10:30 | Reagovat

[1]: Snažím si to říkat také :) Ale prý jsem hrozný negativista :)

[2]: No zatím je to horší a horší to přátelství s kyblíčkem :) A myška byl nejhezčí, co jsem v chvilkovém uvolnění od nevolnosti našla :)

[3]: Myslím, že to, že nejsme ani jedna mezi lidmi, může působit ty "největší" problémy, protože tak nějak neumíme správně vyhodnotit jiné lidi no ... Ne já nevím, mezi lidi se mi nechce, takže asi budu žít s "tímto handicapem:D " celý zbytek života :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama