Moje kočky

20. června 2017 v 16:02 | Jana |  Dumám
Poslední dobou koukám při jídle na seriál Moje pekelná/ďábelská kočka (My Cat From Hell). Beru to jako součást své práce kočičí chůvy, protože někdy je prima vědět, jak jednat s tou či onou kočkou. Taky tak trochu doufám, že Ondrášek už teď pochytí nějaké to kočičí moudro a vyroste z něj další Jackson Galaxy …


Tedy ne doslova. Když jsem si zjišťovala něco kočičím tátovi Jacksonovi, zjistila jsem i to, že ho kočky vytáhly z celkem jisté blížící se smrti z předávkování. To bych svému synovi neradila ani nepřála. Překvapilo mne ale, kolik lidí takto kočky (nebo zvířata všeobecně) zachránily. Pojďme se podívat třeba jen na můj život …

3S - sloughi Akaba, Santa a Summer


Nepamatuji si, kdo mne jako první ovlivnil nejvíce. Zda to byl Dan, který mne hlídal v kočárku, nebo ponička Aretka (psala jsem jí pohledy z táborů), kterou jsem dostala k Vánocům … Bezpochyby se na mé osobnosti podepsal výraznou měrou i poník Monty, se kterým jsme se naučili téměř cokoliv … Nejvíce si ale nějak pamatuji Santu. Velikou starší kobylku, kterou mi rodiče koupili, když viděli, jak mi s ní jde parkur. Tato kobylka mne ovlivnila hlavně v tom, že jsem si uvědomila (a zpětně uvědomuji), že péče o toho, koho milujeme, je důležitá. Pamatuji si, jak jsem jí ošetřovala po operaci, při pádu během závodu jsem prvně kontrolovala ji … santa tím, že byla starší a zkušená, pro mne byla osobností. Tak nějak jsem ji během parkuru musela poslouchat, protože ona měla zkušeností co já sama ne. Dala bych krk na to, že si uměla spočítat délky v trojskoku mnohem lépe než já. Když jsme něco v parkuru pokazily, šlo většinou o moji chybu. S ní jsem jako s jedním z mála koní mohla chodit sama ven, s ní jsme hodně času mluvila … Pak mi ji vzali …

Souběžně se Santou se začal můj život proplétat s Dahunkou a Akabkou. Chrtice plemene Sloughi mi ukázaly (respektive studium povahy tohoto plemene), že křik a tresty či bití nic nezmůžou. Naopak spíše uškodí. Že vše, co dělám, chce trpělivost (Když mi utekla Akaba, někdy jsem musela i hodinu či dvě prostě čekat. A pak ne křičet a nadávat, ale chválit a chválit, že přišla … kdybych to neudělala, není jisté, že by znovu přišla …). Od chrtích holek jsem odešla studovat do Brna. A holky mi chyběly. Jenže chrta na kolej nenacpete. Na ubytovnu také ne. A co práce? Nemůžu mít psa v jednom pokoji 12 hodin bez dozoru …

Zvířata v průběhu mého života ... Chybí mi tu jen Santa ...


Za celou dobu, co jsem byla mezi zvířaty, mne snad nikdy nenapadlo si sáhnout na život. Měla jsem deprese kvůli rozvodu rodičů, ztráty Santy, stěhování se na druhý konec republiky (plus to všechno kolem 15-16 let… puberta …). Pokud jsem uvažovala nad útěkem, tak nad tím klasickým - sednu na koně a odjedu (což jsem jako malá i udělala…). Nebo že sbalím psa a odejdu do zahraničí… nebo pojedu za známými pejskaři do zahraničí … A v Brně se to změnilo. Přestože jsem ke psům měla blízko, nebyli buď moji, nebo hrozil kontakt s faktorem, který mne stresoval nejvíce. A to vedlo k tomu, že jsem v té době znala snad všechny možné způsoby sebevraždy - co je a není efektivní. Věřím tomu, že kdybych tak, jak jsem žila, žila ještě půl roku, už vám tohle nepíšu …

Hodně mi v té době pomáhali lidé od psů a já jim nebudu v životě schopná dostatečně poděkovat nebo jim to oplatit. Minimálně tři úplně cizí lidi a babička s dědou mne v té době drželi nad vodou. Pak jsem potkala svého a ex a vypadalo to lépe. Jenže jsem sklouzla k alkoholu (a cigaretám...) v té době i odešla z veteriny (prospěch, nebyly peníze, já pila, …). nepila jsem nijak extra, ale pila jsem tvrdý alkohol sama, před spaní, ráno, k obědu, … A v tu dobu mne nenapadlo nic lepšího, než si pořídit kočku.

To byl ještě miminko ...


Chtěla jsem psa, málem jsem si ho dovezla. Jenže jsem si našla práci, kde jsem byla i 12 hodin denně a to by psíčkovi neprospívalo. Nepolíbená chovem koček jsem se rozhodla, že chci kočku, protože tu nemusím venčit a může být sama doma. A v tu chvíli mi do života vstoupila Summer. Nechci říkat, že jsem přestala pít z minuty na minutu. Ani ze dne na den. Ale když do mého života vstoupila a já s ní měla 14 dní dovolenou, abychom si na sebe zvykly (i když jsem byla na dně, zdravý rozum to přestál a já si vzala dovolenou), přestala jsem nasávat každý den. Zůstalo to pouze u akcí s kamarádkou. Začala jsem více mluvit, byla jsem méně frustrovaná, méně zlá a mstivá, neubližovala jsem tolik chlapům ( v té době mne můj ex poprvé opustil… no já husa se pak vrátila…). Začala jsem sama se sebou pracovat. Začala jsem hrozně hodně zajímat o kočky, protože moje kočka byla doslova z pekla! Všechno ničila, mne škrábala do krve, útočila na mne … A já trávila hodiny hledáním po internetu, co mám dělat. Hodně jsme si hrály… Summer mi dávala kapky. A to jsem asi potřebovala. Protože když jsem přišla pozdě domů nebo ze mne táhl alkohol, byla zuřivá ještě více …

I když deprese nezmizely, zmizela touha po smrti. Protože jsem nemohla tu kočku nechat samotnou. Když potom přišel znovu můj ex a po něm i Vader, bylo to zase něco jiného. Summer byla vždycky více moje a kocour ke mně nikdy neměl tak blízko. Když jsem pak brečela kamarádce Mileně, že mám život na hovno a ten debilní transsexuál mne ničí, ale mám strach odejít, věděla jsem o něčem, co by mi pomohlo od vší té bolesti. A to byly chvíle, kdy za mnou chodila Summer (nebo na mne Milena křikla, ať se vzpamatuji). Dokonce jsem pak hledala byt podle koček a ne sebe. Věděla jsem, že se jich nikdy nevzdám …


Když jsem se seznámila s Princem, lámalo mi srdce, že nejsem s kočkama. Doslova jsem pukala bolestí, protože mně bylo krásně a moje dvě kočičí děti byly daleko a já věděla, že s nimi budu málo, protože budu muset do práce. Bylo to hrozné sedět v Princově domě, velikém domě s více než jednou místností (tak jsme s kočkama žili), a užívat si sluníčka na terase, když moje kočky byly v Brně.

A tak Princ zachránil situaci a kočky si domů přestěhoval. Udělal gesto, kterým si mne naprosto získal, protože kdo jiný by pro někoho jako jsem já, pro ubohou trosku, udělal? Někdo, kdo tak trochu vidí dál a má obrovské srdce plné lásky a pochopení (a trpělivosti, svaté trpělivosti!). Všichni víme, jaký vztah má Princ a Summer. Že Summer je můj tým a Vader je tým Prince (protože mu podlejzá jako pes, přestože to je kočka!). Že ti dva stále bojují o to, kdo bude alfa v naší domácnosti … Na druhou stranu mne oba dva vytáhli z toho nejhoršího, v čem jsem kdy byla …

Poprvé venku ...

Poslední dobou, co jsem zase jenom doma, hodně přemýšlím a studuji kočičí povahu. Právě i díky Jacksonovi, si uvědomuji, kolik životních lekcí mi Summer dala. Kolikrát při mně stáli všichni svatí, když jsem Summer nerozuměla nebo jsem prostě chtěla druhou kočku … Taky jsem si uvědomila, když se Summer ztratila, že Vader mne má rád. Nehnul se od mne po celou dobu, co tu kočka nebyla. Hodně jsem Summer tehdy oplakávala. Ale tak nějak jsem tušila, že i ona přeci potřebuje volno od toho, aby mne pořád hlídala a tahala z bryndy. Vybrala si pro to příhodné období, kdy jsem se vdala a vlastně mne tak plně hodila na krk Princi. A kocour byl jednak smutný, a pak věděl, že někdo tu kočičí oporu doma dělat musí …

Vzdělává se i kocour, co kdyby ...

Je pro mne neskutečné se takto vrátit do své minulosti a vzpomenout na všechny chvíle, kdy jsem byla opravdu na dně a přišla kočka, sedla si a začala příst (nebo zaútočila natolik krvavě, že jsem musela začít myslet a ne se utápět)… Když jsem seděla někde v hospodě a uvědomila si, že tohle není úplně správné, že bych měla jít domů za kočkou, protože … cokoliv… Právě proto, že mi Summer mnohdy ukázala cestu, pro mne tolik znamená. Ona i Vader. Nevím, nakolik působí hormony, ale neumím si vůbec představit, že jednou tu zase budu sama s Princem a Ondráškem. Obzvláště po posledních pár dnech, kdy se mnou Summer tráví opravdu hodně času u počítače nebo venku. A vlastně i Vader - když u mne není kočka, je někde blízko kocour. Volno si berou jen tehdy, když je doma Princ …


 


Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 20. června 2017 v 16:30 | Reagovat

Kúzlo čistých duší 💙

2 Eliss Eliss | Web | 20. června 2017 v 16:45 | Reagovat

To je moc krásný článek, jde vidět že máš zvířata opravdu hodně ráda, a kočky ti velmi pomohly! :-)

3 Hana Hávová Hana Hávová | 20. června 2017 v 20:42 | Reagovat

Tak to kočky opravdu umí. Když ti je zle a kočka si k tobě sedne do klína a přede a chce se mazlit, tak tě všechny splíny přejdou. :-)

4 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 21. června 2017 v 14:38 | Reagovat

Pamatuju si, jak jsem byla malá, seděla na schodech před domem a kolem sebe měla kočky a psa, hladila je a brečela kvůli nějaké kamarádské křivdě. Děda na to koukal a řekl: "Ještě že je máš, to jsou nejlepší přátelé, ti tě nikdy nezradí.".... :)

5 jana jana | Web | 21. června 2017 v 15:56 | Reagovat

Krása :)

6 padesatka padesatka | E-mail | Web | 23. června 2017 v 18:47 | Reagovat

Fakt dojemný...a pak že dobré konce neexistují... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama