Zdravá? Na chvilku asi jo ...

9. června 2017 v 17:01 | Jana |  Ze života
Dneska jsem si po cestě na nákup všimla jedné věci - zvládám už celkem obstojně chodit sama do velkých obchodů plných lidí. Neříkám, že se mi vždycky chce a 100% vždy jdu. To bych lhala. Al přijde mi velice pozitivní, že se nezaseknu za dveřmi a prostě a jednoduše odejdu. Dokonce ani tak moc neřeším prostor mezi lidmi. Hlídám si samozřejmě bříško a vadí mi přeparfémovaní jedinci (říkala jsem to posledně i mámě, chudák se ani moc nevoní a mně smrděla - je to peklo…).


Chtěla jsem teď napsat, že už je mi úplně jedno, že tam ti lidi jsou. No není. Jinak by mne tolik nebolely zatnuté čelisti, že … Ovšem to se dá odbourat fyzickým cvičením nebo nákusnou dlahou (kterou teď nenosím, bo bych blila až bych brečela - nesnesu nic v puse). Navíc mne lidé začali tak moc neskutečně rozčilovat třeba tím, jak řídí, že si pak představuji, zatímco uvolňuji čelist, jak asi ten či onen magor musí řídit auto. Nejsem génius, taky mám mouchy + jsem žena za volantem… Ale co někteří předvádějí, to mi pomáhá hodně při uvolňování se v obchodě. Také jsem si všimla, že při nakupování s Princem se od něj dokážu více vzdálit. Je fakt, že když si to uvědomím, tak jej hledám a koukám jak zajíc do dálkových světel … Ale to jsou detaily.


No a ne vždy se daří a mám dobrý den. To se pak dokážu v obchoďáku rozbrečet nebo ubrečená volám Princi, protože nemůžu najít nanuky. To se mi stalo asi dva týdny zpět. Měla jsem nehoráznou chuť na zmrzlinu a já ji v tom blbém obchodě nemohla najít. Rozbrečela jsem se a nakonec vzala první, kterou jsem uviděla (byla u masa - takové ty dražší filmové zmrzliny za 90 korun). Pak jsem posbírala zbytek věcí ze seznamu a šupala jsem na pokladu. Tam jsem viděla paní s nanukem a rozbrečela jsem se podruhé, protože jsem neschopná najít nanuk v Albertu… měla jsem špatný den … Za chvályhodné ovšem považuji fakt, že jsem jinak všechno nakoupila. Zmrzlinu dojídám ještě teď - čokoládovo-višňová. Nic moc chuť, ale když jsem za to utratila ty peníze, tak mi prostě chutnat musí.

Přiznávám, že co jsem znovu doma, je mi opravdu lépe. Jsem méně protivná, více v klidu a celkově milá. Dělá mi radost pracovat s kočičími láskami a jejich majiteli. Hodně jsem jakoby nabyla na své vlastní sebedůvěře a jakési sebelásce. Asi v tom bude i kus lásky k miminku, o tom žádná. Protože už třeba jen kvůli němu přeci musím být v klidu. Ale hrozně moc mne těší, že mohu být hodná, milá, vstřícná a laskavá. Nemusím nosit žádné masky a … prostě jsem to já. Ten klidný a hodný element vedle Prince. Tohle období si užívám, ráno běhám do obchůdku pro čerstvé pečivo a mlíčko, snažím se vařit (respektive se učím některá jídla), máme denně vyvětrané peřiny, ve kterých se skvěle spí, rozvíjím si angličtinu a věnuji se kočkám. I když jsem jen doma, nijak extra mne to mezi lidi netáhne - možná do knihovny v Brně … A navíc i Princ je s tímto vším spokojený …




Nesmím opomenout, jaký velký vliv na celou situaci měla Víla. Možná jsem to měla zmínit už v úvodu - za hodně z toho vděčím právě jí. Díky ní jsem se naučila více mluvit s Princem, on mne začal tak nějak jinak chápat a nezlobí se na mne ve věcech, za které někdy nemůžu. Vlastně se díky tomu, že s ním mluvím, naučil se se mnou pracovat a to nám oběma hodně pomohlo. Uvidíme, jak to bude, až budeme tři lidi a dvě kočky - zda budu zase chodit za Vílou, nebo to už zvládneme sami …


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama