Grey, Cross, Stark

16. července 2017 v 21:02 | Jana |  Závislosti
Zjistila jsem, že můj muž je málo zralý na psychiatra. Má moc málo vnitřních démonů, které by ohrozily náš vztah a naše manželství. Tak přemýšlím, jestli je vlastně můj pan Božský v pořádku a jestli to tedy je pan Božský …


Abyste rozuměli, mám opět klidový režim (ode dneška doporučen i lékařem) a tak pokračuji ve své čtecí mánii. Abych zvolila něco jednoduššího, co mne moc neunaví, sáhla jsem po erotických románech. Základem mi samozřejmě bylo 50 shades of bulshit. Od toho vzešla série Crossfire a aktuálně jsem sklouzla k trilogii Stark. Absolutně totožná díla ...

Koláž z fotek přebalů na Databázi knih.

Člověk by čekal, že u čtení takových knih bude žena v domácnosti (nebo těhotná), co nemá pořádně do čeho píchnout, protože musí ležet, vlhká až za ušima. V případě žen starších, již majících děti, nebo žen kolem přechodu, se očekává zvlhčení míst, o kterých neměly ani potuchy nějakých pár let, co se věnují více práci než manželovi … Mně u toho vlhnou oči.

Všichni tři chlapi jsou stalkeři (můj muž také). Všichni jsou neuvěřitelně sexy (můj muž také). Všichni mají nějaké lepší auto a pracují na vysokých pozicích (hádáte i mého muže? V rámci možností to vlastně splňuje taky. Akorát tedy nevlastní půlku republiky nebo Evropy, no…). Všichni jsou neskutečně dominantní (můj muž také). Všichni vždycky dostanou to, co chtějí, i když jim to někdo nechce dát - prostě jsou natolik dobří, že to dostanou (můj muž také). Všichni mají nutkavou potřebu kontrolovat, co jejich dívka/žena sní (můj muž také). A všichni tihle muži k sobě mají dokonalou partnerku (doufám, že můj muž také - mne, samozřejmě). Všechny jejich ženy jsou hubené, fit a mají dlouhé hedvábné vlasy a jsou v sexu nezkušené (se mnou se kryjí tak maximálně věkem). Ne, že by všechny tři série byly o rádoby BDSM tématice. Ale to, co jsem popsala výše, mají všechny knihy společné. A ještě to, co jsem popsala v úvodu - démoni. Jak chlapi tak ženské mají v těchto lechtivých (ha ha) knihách svou temnou stránku. Ha! Tu já mám a můj muž ne. Tak snad s námi není něco špatně …



No ale proč o tom píšu? Jednoduše jsem dlouho nepsala o tom, jak moc svého muže miluji. A to jsem si, mimo jiné, uvědomila i při čtení těch knih. Můj muž je naprosto dokonalý. Vlastně všechno, co je u zrodu vztahu ( i v těch knihách), to všechno bylo i na začátku našeho vztahu. Já jsem se topila v depresích a chtěla jsem mu utíkat, protože jsem nevěřila tomu, že by nám to spolu mohlo klapat. On byl mnohdy zoufalý z toho, že neví, jak se mnou má mluvit. Na začátku jsme oba tvrdě bojovali v tom, jak vlastně budeme žít - a to se nám občas promítne do soužití i teď. Samozřejmě oba víme, že chceme žít v D/s vztahu, jenže poučky a sny jsou věc jedna a provedení věc druhá. Takže stejně jako v knihách dokáže žena toho svého vytočit do nepříčetnosti, přestože jinak ten chlap zvládá táhnout mega-multimilionový obchod s prstem v nose, tak já dokážu toho svého muže vytočit tak, že se třepe sklo v oknech. Taky si mnohdy vyskočím na svoji pozici tak vysoko, že mne jde slyšet do vedlejší vesnice. A jako i knižní hrdinové, i my dva prožíváme ten nejlepší sex, jaký si kdo může představit… No a všichni víme, že jsem měla jednu dobu pravidelné návštěvy u psychoterapeutky ...



A když pominu tu absenci toho démona v mém muži, jakože je moc psychicky zdravý, tak tu máme něco, co ti tři nýmandi vůbec neumí. Třeba žádost o ruku. Já včera brečela jak želva, když jsem si při čtení uvědomila, že už mne můj muž nikdy o ruku nepožádá! A přitom to udělal tak skvěle, že jen při pomyšlení na to jsem zase vlhká … Navíc oproti těm multimiliardářům se skutečně radoval, když jsem mu řekla, že jsem fakticky těhotná, že se to povedlo. Upřímně se mazlí s bříškem a i když si přeje holčičku, na chlapečka se těší také. Nastěhoval si k sobě dvě moje kočky a to natolik, že jde v současnosti spíše o jeho kočky, než o naše kočky (bestie chlupaté). A kdo má rád zvířata, nemůže být špatný člověk - a to mám oproti těm knihám mnohem lepšího chlapa (ono taky tam ty holky žijou samy nebo s kamarádkou nebo s gayem… a toho si domů stěhovat by bylo za trest). Je teda fakt, že můj muž nemá uklízečku a neomezené konto. To konto by mi ani tolik nevadilo, ale že nemáme hospodyni, to mi vyhovuje. Jsem totiž paní jeho domu. Přestože on je Pán, doma jde o moje království, naše hnízdo a já se snažím o něj co nejlépe starat … V rámci dnešní doby si tohle ty knižní holky dovolit nemohou - musí tvrdě dřít na své kariéře, jinak by se do těch knih obuly feministky a rázem by bylo po milionech pro autorky. Nebo musí, ony vlastně chtějí, protože jsou silné a nezávislé a emancipované ženy - kecy v kleci. Navíc se to žádnému z nich nijak extra nelíbí (možná jako důkaz toho, že nejdou po penězích… protože třeba Crossova Eva je solidně za vodou). Já do práce chodila, plat byl obstojný, že bych se uživila sama - ale co si budeme povídat - jako královně v domácnosti, sexuální hračce v posteli - tak je mi nejlépe. No dobře, teď, abych se neukousala nudou, tak trochu pracuji. Ale počítám s tím, že s příchodem další generace bude na práci času málo (minimálně v začátku).


A ještě jsem zapomněla - můj muž mne nikdy nenechal odejít. V těch knihách totiž ty holky dost často zdrhnou a ti chlapi jsou v tu chvíli úplní slaboši (můj úhel pohledu). Pořád se chvástají, jak je nenechají odejít a kdesi cosi, ale že by za to bojovali? Ačkoliv to někdy je celkem přítěž, žít s románovým hrdinou (protože všechno, co vy si přečtete během pár hodin, tak mně se opakuje vlastně pořád - doopravdy je celkem nesnesitelné být vzrušená nebo nadržená 90% času, sledována, i když chci dělat lumpárnu, v noci na sobě mít nalepené sexy tělo, díky kterému hoříte … dobře, majetnické hlídání ve společnosti - to mi sakra vyhovuje… že vlastně nikdy nesmím platit já, ale vždy platí on...), je hrozně příjemné vědět, že ta osoba, o které čtete, je blízko. Že se můžete kdykoliv (se vám to povede) zvednout z postele a jít tu osobu políbit nebo se k ní v noci přitulit (pokud není ona nalepená na vás)… Že vlastně čtete o něčem, po čem ženy světa toužík, a zrovna vy to máte ..


I když to nese svá omezení a lidé kolem tomu vůbec nerozumí, je to super pocit, žít s někým jako je Grey, Cross nebo Stark …
 


Komentáře

1 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 16. července 2017 v 21:46 | Reagovat

Ze zmíněných sérií jsem četla jen dva díly Padesáti odstínů - nejhůř investované peníze v mém životě (a to počítám i ty bžiliony, co měsíčně utratím za zmrzlinu a kravinky :D). A osobně nemůžu říct, že by se mi líbilo žít s někým, jako je hlavní hrdina. Žum není superdokonalý pan Nejhezčí-na-celé-planetě, ale mně se právě ta jeho nedokonalost líbí. Protože ani já nejsem dokonalá a to, jak moc ho mám ráda, je pro mě o to opravdovější, když si uvědomím, že na něm mám ráda právě ty nedokonalosti. Co se týče té kariéry, to byla asi jedna z mála věcí, na které bych se s hrdinkami těchhle románů shodla. Nedovedu si představit, že bych byla doma, sama se nijak kariérně nerozvíjela. Žum je v současnosti ve výcviku, který když dokončí, tak bude na pozici, se kterou by bylo možné, abych já už celý život na práci nesáhla. Ale to bych se nudila, nebylo by mi to dost. (Dokážu ale pochopit i tvůj pohled, každá to holt máme jinak.)
Na našem vztahu se mi líbí to, že jsme (jak žum říká) bro a bro - prostě parťáci, ani jeden není výš než druhý. Teda... občas je, občas není. Jak se nám to zrovna líbí. :D
Ale abych se vrátila k tvému článku - byl pro mě zajímavý především proto, že jsem si myslela, že Padesát odstínů je nereálná kravina, kterou by ve výsledku nikdo nechtěl reálně žít. Bylo zajímavé přečíst si opačný pohled, hned to vnímám trochu jinak.

2 Jana Jana | E-mail | Web | 16. července 2017 v 22:07 | Reagovat

Kdybych neměla čas, tak takový brak také nečtu. Ale mám volno a je to příjemné bezmyslenkovite odreagování. Knihy bych si nekoupila (mamce k narozeninám jo,protože je chtěla - a ro čte Eca a Irvinga atd.). Ono asi hodně v tom životním stylu udělá to,ze můj chlap není posahany. Je normální a máme normální problémy. Jen ja sama dokážu i bez pevného bodu pohnout planetou, k sobě tedy potřebuji někoho výrazně mocnějšího než jsem já sama. Proto mi vyhovovala i práce pro korporaci - když mám mantinely,cítím se bezpečně. Proto mi tento život vyhovuje. Navíc jde o moji dobrovolnou volbu a tím, že jsem ješitnost sama,tak na sobě po intelektuální stránce porad dřu. A i díky kočkám nekrnim,musím zůstat v obraze a jít s dobou. Takže ono to je  o té domácnosti není no :)

3 Kay Kay | Web | 17. července 2017 v 23:51 | Reagovat

Takzvané ideály, ktoré vídame v knihách a dilmoch aj tak nikdy nedokážu odraziť to všetko, čo so sebou prináša skutočná láska a myslím, že presne to si v tomto článku vystihla, si šťastná žena :-)

4 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 18. července 2017 v 11:28 | Reagovat

Šťastná jste to žena... ;-)

5 Jana Jana | E-mail | Web | 18. července 2017 v 11:35 | Reagovat

[3]: Děkuji, cítím se šťastná :)

[4]: Cítím se tak. A doufám, že ještě dlouho budu :)

6 Liliana Landštejnská Liliana Landštejnská | Web | 24. července 2017 v 18:11 | Reagovat

Tu slavnou trilogii "50 odstínů šedi" jsem četla. Naštěstí jsem si knížky jen půjčovala v knihovně, jsem ráda, že jsem si je nekoupila... byly by to vyhozené peníze. Nijak zvlášť mě to nenadchlo. Jedničku i dvojku jsem přečetla celou, trojka mě už vůbec nebavila, do knihovny jsem ji vracela nedočtenou. Celé mi to přišlo hrozně padlé na hlavu. Ani hlavní postavy mi nebyly sympatické - Grey na mě působil dojmem psychopata a Ana zase jako poslušná domácí slepice :-D Rozhodně jsou na čtení lepší knihy :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama