ŠÉF a šéf

7. července 2017 v 16:09 | Jana |  Práce
Abych neměla blog pouze plný mateřských radostí a zájmů, musím se s vámi podělit i o další aspekt mého života, kterým se zaobírám. Miluji kočky a když jsem dostala možnost s nimi pracovat, jela jsem při první příležitosti do Prahy na pohovor. No a po dvou letech se ze mne stal supervizor kočičích chův pro Brno a okolí. Takže jsem takový malý šéf…


Za příležitost za starat se o brněnské kočky a chůvy jsem neskutečně moc vděčná. Protože jak řekl Konfucius, když si člověk najde práci, kterou miluje, tak vlastně jediný den v životě nepracuje. A já pořádné workoholiky pochopila až teď, co jsem skončila v DHL a vlastně nepracuji. Dokážu u počítače/mobilu, od kterého teď pracuji (s bříškem se blbě hlídají kočky, když se k nim nezohnu, že …), prosedět celé hodiny. Mnoho mé práce spočívá v prosté komunikaci, tedy jsem víceméně nonstop k dispozici jak chůvám tak klientům (a to se moc nelíbí Princi a já ho chápu, sama jsem to nesnášela). Jenže co mám dělat, když je to pro mne jako droga a dost se tím realizuji? Kočírovat to, já vím …

Zdroj obrázku Google, heslo kočka (nápadité, já vím)


Ale abych se dostala k jádru věci. Být šéf je pro mne nové. Je to veliká zodpovědnost, neskutečné plánování a hlavně hodně kontrolování. Komunikace je i v rámci chůvičkování, takže tu nepočítám. Musím být na jednu stranu poslušná (primárně Princi, i když mi to třeba dneska moc nejde) svému nadřízenému a na stranu druhou pevná autorita pro chůvy. Dostávám se tedy poprvé do jakéhosi konfliktu, kdy něco nějak vyřeším s holkama a pak mi můj nadřízený řekne, že to mám celé změnit, že takto ne. Nebudeme se pitvat v důvodech, proč to nadřízený chce jinak. Respekt být musí, jinak by byl bordel. Tedy i když já provedu zaškolení a jakési uvedení do procesu, je dost možné, že to pak musím dělat znovu … A to se pak čertím a ptám se doma Prince, proč tak a ne tak a učím se … Také se poprvé setkávám s tím, že vlastně něco není zařízeno, já to potřebuji, ale nemohu to zařídit (nemám pravomoc) a tak urguji šéfa. Ne, že bych to nikdy nedělala v DHL, ale tady si nemohu dovolit, aby můj podřízený něco neměl a nemohl vykonávat svoji práci. Pokud mi něco nezařídil šéf a já neměla nikoho pod sebou, mohlo mi to být u zadnice, protože jsem byla pěšák … Teď je to jiné a někdy u toho trošku skřípu zuby…

Ovšem chápu, že i můj šéf má neskutečně moc práce, neboť vede celou Prahu a další města. Také dostávám tak neuvěřitelně upřímnou a rychlou zpětnou vazbu na cokoliv, co dělám, že se mnohdy i stydím, že některé věci jsem sama nevěděla nebo mne nenapadlo zareagovat na některé věci jinak. Musím fakticky nechat, že takovou školu mi dává snad jenom Princ. A to je co říci, jako podřízený se tedy mám sakra dobře. A považuji to, vedle koček, za největší benefit celé téhle nepráce.


Druhou věcí, kterou mám v tomto článku na srdci, je skutečnost dvou šéfů. Nebudeme teď brát Prince, že je můj šéf. Museli bychom počítat i to, že i díky mateřství mám priority jinde. A vrátím se k pozici v DHL. Tam jsem totiž měla dva šéfy, dva nadřízené. Nejspíše bylo nějak dáno, kdo je můj přímý nadřízený a že ten druhý šéf je ještě nadřízený mého nadřízeného. Ale jelikož to bylo zavedeno za běhu, v procesu, měla jsem v tom hrozný osobní guláš. Dokážu totiž zachovávat loajalitu jen k jednomu nadřízenému. Což se třeba projevilo v mém hodnotícím pohovoru/výstupním dotazníku spokojenosti ke konci pracovní smlouvy v DHL. Ne, že by jeden nebo druhý šéf byli špatní. Každý měl něco, pro co jsem ho obdivovala, a každý měl něco, co mne rozčilovalo. Ale šéf je šéf. No a právě na konci vlastně vyplynulo, že celou dobu má loajalita planula tomu nejvyššímu bossovi. Velice jsem ho obdivovala (a doma pak s princem řešila). Zajímalo mne, proč podniká kroky, které v rámci řízení lidí dělá, a dokázala bych ho poslouchat dlouho. Přestože nebyl v očích ostatních dokonalý a hodně lidí si na něj stěžovalo, já bych ho brala za osobního kouče. Prostě mi nikdy nikdo nesedl jako šéf lépe. Držel si odstup, byl hodný i přísný, relativně důsledný a uměl říci ANO/NE. Neříkal možná, nevím. Uměl se zastat svých lidí a kopat za ně. Přestože ho nas*ali nebo zrovna zlobili. Měl i své stinné stránky, díky kterým mne nepřitahoval jinak než jen jako šéf a člověk, který má zkušenosti. Mentor … Klidný, stabilní … A když to tak po sobě čtu a zní mi to v hlavě, tak asi i lehce idealizovaný …

A jak se to týká kočičích chův? Nezávidím holkám, že mají vlastně dva šéfy. Sice teď mám mnohem více pravomocí, než jsem měla před těhotenstvím. Také dostávám zpětnou vazbu na svoje chůvy, takže holky dostávají kartáč jen od jednoho šéfa… Samozřejmě je i hodně chválím, protože jsou to holky k nezaplacení. Ale někdy nastane situace (např. včera), kterou neumím řešit, protože je prostě nová. Nebo se v ní neumím rychle zorientovat. A někdy ani nemůžu, když jsem třeba mimo počítač v nemocnici/na poliklinice/na návštěvě … Takže holky směruji na svého šéfa. Stejná situace nastane v období porodu a bude trvat minimálně po dobu šestinedělí. Já komunikuji jinak než můj šéf, tedy to pro holky musí být hrozný guláš. Ne, že bych záměrně komunikovala přátelštěji než nejvyšší šéf, ale tím, že mám jen Brno a jsem doma, mám prostě více prostoru svým chůvám se věnovat. A to si myslím, by mohlo třeba někdy způsobit problém - protože já jsem ta hodná a můj šéf je ten zlý. Přitom mám šéfa (opět až na drobnůstky) k nezaplacení.



Ale abych byla sama nejvyšší šéf? To ne. To možná tak v kuchyni. Ne, že by mi to neimponovalo. Myslím, že si zatím budu užívat stálé možnosti být podřízená a učit se. Protože každý chce rychle růst a mít hodně peněz. Ale já až po pár měsících opravdu neustálé kontroly (chův, sebe i ze strany šéfa) vidím, že to není tak jednoduché, jak se zdá. Že lidský kolektiv je natolik dynamické uskupení, že i když provedu kontrolu něčeho ráno, odpoledne už může být všechno jinak (a to třeba jako na potvoru provede kontrolu můj šéf) - a nejde jen o kontrolu. Že mít systém v celé té organizaci se musí mít prostě od začátku a musí se držet, jinak se vše hroutí. Zní to logicky a jasně, ale udržet to, to je těžší. I když mám jen 3-5 chův, je to hodně i o mé vlastní disciplíně, paměti a organizaci. A tohle všechno jsem možná měla teoreticky načteno minulý rok. Praxe je fakt divočina.
 


Komentáře

1 Atheira Atheira | Web | 8. července 2017 v 9:41 | Reagovat

Tyjo. Vůbec jsem netušila, že kočičí chůvy jsou opravdu takhle... hm, jak jen to říct? Ofiko fungující organizace? Nějak jsem měla za to, že to je spíš přivýdělek, brigádně a tak, nic velkýho, ne, že kolem toho je takových zařizování a věcí kolem. Tak docela koukám.

2 Jana Jana | E-mail | Web | 8. července 2017 v 10:38 | Reagovat

[1]: Ono jde o to, že nám lidé svěřují klíče od svých domů/bytů a svá zvířátka, která milují. takže je fakt potřeba to hlídat, mít smlouvy, být v pohotovosti (kolik koček bere léky a když chůva hned nebere telefon, lidé se bojí). Samozřejmě jde i tuto službu lidem šolichat, ale pak se dočteš na FB, jak se ztratila kočka, protože ten, kdo ji hlídal něco nevěděl, nebo ji omylem pustil ... :)

3 Iris Iris | E-mail | Web | 8. července 2017 v 10:47 | Reagovat

Já netušila, že jsou vůbec O_O  ???

4 Tereza Tereza | 8. července 2017 v 11:10 | Reagovat

Jé to jsem ráda, že jsem tvůj blog objevila. Já bydlím v Anglii a stěhuju se zpátky do Prahy. V Anglii máme pet sitters, které často najímám pro naše dvě kočky a právě jsem vůbec netušila jak to je v ČR. Sleduju blog a až pojedeme na dovolenou tak volám :-D

Tereza www.cityscape-bliss.com

5 Atheira Atheira | Web | 8. července 2017 v 11:36 | Reagovat

[2]: Tomu rozumím, obdobně to funguje třeba s psími venčiči. Já bych se ale strašně bála takhle někomu, i když ověřenému, kdo vystupuje pod nějakou agenturou a je zkušený (nebo se to od něj alespoň očekává), svěřit zvíře.
U bytových koček bych se nebála asi tak moc a kdyby to bylo nutné, asi bych nakonec byla schopná té chůvě kočičáky svěřit. U psa by mi ale neustále trnulo, co se kde může stát venku. Co bude dělat, kdyby se do sebe náhodou s někým pustili? Nepustí ji sama z vodítka i přesto, že jsem jasně vyjádřila nesouhlas? Co kdyby jí v takové sitauci zdrhla?
Takže určitě chápu, že je to obrovská zodpovědnost. Jen jsem zkrátka neměla tušení, jak to "v zákulisí" funguje.

6 Jana Jana | E-mail | Web | 8. července 2017 v 13:53 | Reagovat

[3]: jj, v zahraničí zcela běžná praxe, v Praze několik profi agentur. V Brně jedna kvalitní agentura (my), zbytek pofidérní (bez smlouvy atd. - co se mi doneslo a co jsem sama zkoušela poptávat). :)

[4]: V Praze je přímo sídlo naší agentury, takže třeba Ti bude hlídat přímo majitelka :)

[5]: je fakt, že s pejskem bych měla ty samé pochybnosti, co ty. O tom vůbec žádná. Obzvláště kolik lidí "umí zacházet" s chrtem, že ... A nesejde ani na plemeni ... Kočky jsou specifické víceméně v tom, že jsou hodně teritoriální a mají své zvyky. takže chůvy vedeme hlavně k tomu, aby tohle respektovaly a uměly s tímto kočičím rysem pracovat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama