Z jiného soudku

14. července 2017 v 17:47 | Jana |  Ze života
Dnešní článek bude lehce netradiční. Nebude totiž ani o novém subtématu blogu (mateřství) ani o kočičích láskách. Bude o lidech a o psech… A nakonec i o koních jsem si vzpomněla ... Takže pozor, článek je dlouhý!


Kdo mne sleduje delší dobu, ten ví, že jsem vyrůstala v chovatelském prostředí chrtů. Výstavy a dostihy bývaly mým denním chlebem. Možná proto se teď na výstavy jen chodím dívat, dostihům se nevěnuji vůbec a naopak se věnuji více povaze zvířat a jejich chování. Vlastně kdysi dávno, když jsem mívala čas o prázdninách, tak jsem přepisovala do počítače články o povahách sluginek. Mamka to do dnes má na stránkách své chovatelské stanice … Takže i když je moje máma výcvikář nebo cvičitel psů (a koní a dětí a další havěti, dokáže vycvičit téměř cokoli), paradoxně nejvíce mi dal ten přepis - týkal se především povahy.


Taky od malička trpím tím, že nesnáším čekání - za chvilku, musíš vydržet, už to bude, dočkáš se… - grrrr! A ono u psů, které nikdo nenaučil přivoláni (fakt netuším proč do toho máma nešla a já na to nikdy neměla trpělivost), je trpělivosti třeba hodně. Nechápejte to zle. Naši psi přišli na zavolání, to jo, ale museli jste je přivolat dřív, než zmerčili zvěř - srna, králík, fena v prachu… Takže základy tam byly. No ale když už psice utekla, muselo se čekat. Sednout si na bobek, dát si svačinu, přečíst si několik kapitol Harryho Pottera … Nebo když byla Akabínka štěně a se sestřičkou Azirou se rozhodla, že tu mršinu, kterou vyhrabaly zpod ssněhu mi prostě nedají a honily se navzájem - ještě cca 500 metrů od domu … Z toho jsem dokázala vykvést. Ale hodně mi to dalo. Naučila jsem se, že zvíře vám nerozumí, prostě má svoji zábavu a je mnohem lepší počkat, než se vztekat při odchytu …


A s tím souvisí téma celého dnešního článku. Když za vámi přijde zvíře, které uteklo, co uděláte? Dejme tomu, že čekáte třeba hodinu … Že je vám zima a nestihnete začátek pohádky v televizi/seriál/rande … Co uděláte, když za vámi nadšeně přiběhne vaše zvíře a vy máte nervy v kýblu? Nebo když psa učíte přivolání a moc se nedaří - jak se zachováte, když konečně přijde (jemně ho nasměrujete stopovačkou)? Valná většina lidí odpoví, že psa potrestá. Málokdo řekne, že psa pochválí. A pak i ti, co řekli, že pochválí, se stejně neudrží a psa potrestají. Chyba. Udělat tohle slugince, tak už nedojde. A domů půjde 10 metrů za vámi a věřte tomu, že ten pes vám už nebude extra věřit. Naštěstí jsem tohle všechno četla dřív, než se mi do rukou dostala moje první sluga.


A teď proč je článek přiřazen k TT. Když za mnou holky chodily - se zpožděním nebo bez, vždy jsem změnila hlas. Ono trochu znalí ví, že psi jsou fakt úžasní a vycítí i to, co se snažíte schovat. Mně se dařil můj vztek, frustrace a strach (sakra zase utekla, doprdele máma mne zabije!, snad je nic nestalo a doběhne po 4…) zakrývat přesládlým/přeradostněným hlasem. Já těm psům nadávala, někdy i hodně sprostě, ale vždy nadšeným hlasem. Já jim spílala, ale vždy je odměnila objetím … A kolikrát mi pak někdo řekl - proč to děláš, to není tvůj hlas. Nevím, zda jsem o dělala správně, ale mí psi se za mnou vždycky vrátili. Nikdy se mne nebáli a i když viděli vodítko, nedělalo jim sebemenší problém přijít. V obdobném duchu vyrůstá moje sestra - takže nakonec jsem hodně pochytila i od maminky. Protože Kedlubna se mnou není tak často. A už vůbec ne kde jsou psi. A i ona ví, jak se má chovat, když přijde pes - i neposlušný pes, který je buď zle vychovaný (neumí přivolání, ale majitel si myslí bůh ví co) nebo jen v pubertě (doporučuji článek Atheiry - zde).


Dovolím si příhodu na závěr, která se tak jako k článku hodí … Moje sestra je celkem dominantní a hodně od rány. Takový malý generál. A vychovává ji moje máma, která je generál každým coulem. Takže Anička má vštěpeno tolik pravidel ohledně psů, že mnoho z nich neznám ani já (moje maminka má útulek pro psy a než měla ten, byla na cvičáku a neměli jsme vždy jen chrty, ale i pracovní plemena - takže ona ví). Když u mne byla minulý rok na víkend, protože mi Princ odjel na sever, šly jsme na procházku. Obešly jsem vesnici a pak šly přes pole ke klášteru. Abychom zvládly i zmrzlinu, vracely jsme se podél hlavní silnice vedlejší vesnicí zase domů. No a na cestě, kde je takový střední, možná spíše menší, provoz, jsme narazily na maminku a dceru před námi. Anička si stejně jako holčička sbírala kaštany. A přibehl k nim výmarský ohař. Viditelně mladé zvíře, taková končící puberta. A pan majitel - značkově oblečený fešák - na něj volal. A pes nic. Volal dál a v hlase už šlo slyšet, že je dost nas*aný. Pes nejevil špetku zájmu o majitele, věnoval se holkám a čenichal, co to tam v té trávě loví. No majitel došel a pes udělal, co jsem tušila - schoval se za mne. Ten dotyčný majitel psa drapl a odměnil ho několika ranami vodítkem. Co asi pes? Kňučel. Holčička se rozplakala a Anička se na pána dívala, pak na holčičku, které povídá: Nebreč, tan pán je debil. Načež já celá v úžasu, že takoví lidí pořád existují a trestají psy před cizími lidmi (já to nedělala ani v soukromí teda…), jsem hleděla na chlapa, který asi čekal, že se mu omluvím. Tak jsem jen poznamenala, že to dítě má pravdu, že když takto vychovává psa, tak je fakt debil. No a pak jsem raději popadla Aničku za ruku a šly jsme… Malá holčička stále plakala …


A vzpomněla jsem si ještě na jednu příhodu … Tentokrát jsem měla psy já, na vodítku, a potkaly jsme s jedním exotem, se kterým jsem tu dobu chodila, dvě slečny a dva koně. Ono koňáci, kteří rádoby jezdí na koni, ale k ježdění to má hodně daleko, bývají dost namyšlení. Povýšení. A nemám je ráda. Já sama o sobě nikdy netvrdila, že umím jezdit na koni. Přestože jsem v sedle vyrostla. Tedy dvě slečny - jedna seděla na koni a druhá šla vedle koně. Na mostě, kde nás potkaly, se zastavily a dotyčná se snažila nasednout na koně. Tomu se to zjevně nelíbilo. A prý byly, dle slečny v sedle, na vinně mi psi (na vodítku, bez absolutního zájmu o koně, neboť je měli doma, takže jen stály a jedna si lehla…). Tedy jsem vodítka strčila exotovi a šla slečně podržet koníka. Bylo zajímavé, že mne slečna neznala, neboť tehdá se o mně i psalo v časopisech o koních, neboť jsem dost vyhrávala nebo byla mezi trojkou nejlepších. A kde byli mí psi, tam lidi věděli, že je to někdo od Borůvků - takže psi a divné jméno - nic z toho ty slečny netrklo. Slečna nakonec do sedla dosedla a bičem chtěla koně pochválit (lidi si myslí, jak není drsné chválit koně bičem nebo asi si myslí, že to vypadá cool - nevím). Tak jsem jí ten bič vytrhla a praštila jsem několikrát já ji. Koníka jsem stále držela, ale on nic nemohl cítit (to víte, od mamky jsem odkoukala, jak se bijí jezdci - a díky tomu jsem měla jeden z nejlepších sedů!). Obě slečny na mne civěly a já s klidem té blbce bič vrátila, koníka pochválila a sdělila jim, že pokud si chtějí stěžovat, mají se zastavit tam a tam a ptát se po paní Borůvkové (mojí mámě) - že jim ráda dá pár lekcí, jak se chovat ke koni. Doma jsem mamce oznámila, že jsem zbila jednu slečnu bičem a že si možná rodiče dojdou stěžovat. Nikdo nedošel, slečny mne od té doby zdravily (možná i proto, že jsem je pak potkala sama na koni a že Santa měla obří rozměry a budila respekt sama o sobě …).



Ta druhá příhoda nebyla ani tak k tématu týdne, jako spíše doplnění, že lidi jsou blbí a trestají nejen psy, ale vlastně kohokoliv, kdo dělá něco, co se jim nelíbí. Namítnete, že v BDSM životě to tak je. Ale nebudeme zde srovnávat plně myslícího dospělého člověka, který většinou neposlechne kvůli vlastní lenosti nebo blbosti, a zvíře, na kterém si debil jen vylévá zlost. A také jsem sama zvědavá, kolik budu mít trpělivosti s vlastním synem, až mne bude rozčilovat až na půdu (a že to beztak bude kulihrach po mamince!). To už mi asi nepomůže jen změnit hlas …
 


Komentáře

1 Atheira Atheira | Web | 14. července 2017 v 20:39 | Reagovat

Člověk, kterýmu trochu funguje mozek, si domyslí, že navrátivšího psa nemůže trestat. Jenže problém je v tom, že lidem běžně mozek funguje v nějakém úsporném režimu nebo co. V chápání zvířat rozhodně.

2 Atheira Atheira | Web | 14. července 2017 v 20:44 | Reagovat

A i mně zrovna asi nefunguje mozek. Vůbec jsem si neuvědomila, že tam zmiňuješ můj článek, jen mě zarazilo, že si někdo na blogu říká stejně, jako je moje neblogová přezdívka. Ach tak. Vždyť já už ji vlastně mám i na blogu! :D
Moc mě potěšilo tvé doporučení.

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 15. července 2017 v 0:07 | Reagovat

Hledala jsem něco o jednom z plemen našeho psa a mimo jiné jsem narazila i na to, že prý mají dlouhé vedení a že se nemají trestat, protože prostě nechápou za co a že se mají chválit, protože to chápou.
Jo, tak tohle jsem věděla.
Ten náš psík je pako :-)
Potrefený pako.
Moc dobře ví, co znamená NE a taky moc dobře ví, že když zdrhne a pak se vrátí, že bude vždycky pochválený.
Ne za to, že zdrhnul, ale za to, že přišel.
Protože je celkem jasné, že když ho hodinu naháním a on konečně přijde a já ho potrestám, tak co by příště chodil, že jo, když je za to trest...
Když on si nepamatuje tu hodinku absolutní svobody, on jen ví, že přišel domů :-)
zrovna teď mlsně kouká do kuchyně, kde si slečinka peče sušenky a jen čeká, až ona odejde z kuchyně, aby si tam mohl skočit a něco sežrat :-)
Ale má smůlu, jsme na hlídání dvě :-)

4 Cecílie Cecílie | Web | 15. července 2017 v 11:15 | Reagovat

Zajímavé čtení. Každé zvíře má svou povahu a je dobré výchovu tomu přizpůsobit. Bohužel si spousta lidí myslí, že je to snadné, protože jde "jen" o zvíře. Obdivuji ty, kteří se zvířaty pracují a rozumějí jim.

5 ana ana | Web | 15. července 2017 v 21:50 | Reagovat

Já jsem zažraná pejskařka :-P kočky mi nevadí :-) koně jsou krásný zvířata, ale to je asi tak všechno :-( .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama