Chtělo to hodně síly

25. srpna 2017 v 8:43 | Jana |  Ze života
Bylo nebylo, přišel mi slovenský email, zda bych nechtěla poskytnout rozhovor do jednoho časopisu. Zněl až příliš krásně na to, aby to nebyl nějaký fake. Nepřipadám si jako inspirativní člověk. Sice mám zajímavou životní zkušenost, ale nikdy by mne nenapadlo, že bych se mohla dostat do lifestylového magazínu pro ženy…


Tak jsem mail, jako víceméně každý druhý, poslala Princi, co si o tom myslí on. Oba jsme okamžitě proklepli odesílatele … Princův názor byl takový, že to je divné. Já a moje ego jsme i přesto odepsali. Rozhovor o vztazích s rodiči, partnery a dítětem - určitě půjde o můj vztah s transsexuálem, když se teď LGBTQI komunita zase tolik propírá … Odpověď ze Slovenska jsem opět poslala Princi a ten byl celkem proti. Jednak žádající neměl firemní/časopisový mail, na FB stránce časopisu nelajkoval to, co ostatní redaktorky a profil na LinkedInu byl téměř prázdný. Jenže paní mi poslala i otázky, které mne sice zaskočily (moje ego), ale na druhou stranu pro mne byly neskutečnou výzvou (plus paní si opravdu dala práci a zakomponovala do otázek o věci z aktuálních článků mého blogu)! Proto jsem si na dvě a půl hodiny sedla k počítači (s tím břichem a furt hladovýma a otravujícíma kočkama to je celkem záhul) a na 19 otázek odpověděla…


Půlku toho času jsem samozřejmě probrečela jako želva. Ale brala jsem to jako tavení kovu, v mém případě emocí. Převážně šlo o moje dětství a mého tátu. O tátovi jsem prý nikdy moc nemluvila ani s Vílou. Což mne překvapilo, protože jsem žila v domnění, že jsem o tom s někým mluvila… Tak to byl asi psycholog, který mne měl v péči před Vílou. Šlo o to, že se otec po několika letech zjevil a měl zájem o kontakt. Orodovala u mne za něj moje máma. Nechápala jsem, ale dala jsem tomu šanci. Více se dočtete v článku ZDE.

Jenže i když jsem byla ráda, že se objevil, že se mi splnil sen, který jsem od rozvodu rodičů snila… nebylo to ono. Bylo to divné, násilné, nepřirozené. I když jsme byli celá rodina pohromadě - táta, máma, já, brácha a sestra - bylo to divné. Necítila jsem se dobře. Nebylo mi příjemné, že jej mám v životě. Protože můj život za poslední léta byly maminka, bráška, sestřička, kočky a Princ. Zvládám ještě obsáhnout babičku a dědu z Ostravy, ale to je tak všechno. Prostě s lidmi nějak více nekomunikuji. Tím, že i Poppy má mrtě práce, nepovídám si ani moc s ní. Kim má své přátele a Niky svých starostí také dost. Ivet má tolik práce a zájmů, že je mi někdy až blbé jí jen tak psát … S kolegyní v práci se to dos*alo, takže už ani kamarádky nejsme, přestože jsem tu šanci tam dala. Zvykla jsem si, takto mi to vyhovuje. Mám blog, otravuji ostatní blogery a jsem kočičí chůva (a teď hlavně těhotná a pak maminka).



No a otec asi předpokládal, že budeme nějak více v kontaktu, že o sobě budu dávat vědět, že … Ne. Nebylo mi to příjemné. Navíc čím více jsem o tom přemýšlela, tím více jsem dospívala k názoru, že malá Janička a puberťačka v přechodu na vysokou potřebovala tátu. Velká Jana, co má svého Prince a dvě kočky, chodí do práce a na terapie, má v životě všeho dost. Má dost lásky, pochopení, zázemí, může se realizovat, jak je jí libo … Nechce někoho dalšího, kdo jí bude říkat svůj názor na její život. Pak taky křivdy, které se staly… Jak nedokážu odpustit já otci, co udělal, tak nemohu odpustit ani sama sobě, co jsem udělala či napsala. Protože jsem to myslela naprosto upřímně a vážně a nebylo by fér dělat, že to nebylo. I když už netruchlím po koních a s tím, co mi rodiče rozvodem způsobili, jsem se smířila, přijde mi to zvrácené se snažit něco rozbitého takto lepit a začínat novou kapitolu. Tohle lepidlo má jednak omezenou trvanlivost (a mám pocit, že 5 nebo kolik let je dlouhá doba) a pak, další lepidlo si šetřím na rodinu, kterou mám teď.

Tak jako jsem dlouhá léta po boku T. snila o tom, že mne táta povede k oltáři a budeme spolu tančit na mojí svatbě, jak to je v amerických romantických filmech … Tak jsem svého otce na svatbu ani nepozvala. Oznámení o zásnubách proběhlo osobně, u mámy doma, kde jsme opět byli rodina a byl tam se mnou Princ (tentokrát chyběla sestra, takže to opravdu bylo jako za starých časů). Ale byla jsem už v srdci mrtvá. Brala jsem tátu jako někoho, kdo by mámě dělal doprovod. Ne jako někoho, koho jsem si celá ta léta přála mít zase v životě… I Princ byl zaskočený, jak se o nic nezajímám a je mi táta vlastně už ukradený … V tu chvíli jsme věděla, že to nemá cenu. Raději jsem na svatbě chtěla mít babičku a dědu, kteří při mne stáli v nepohodě. Kteří mne zachránili od sebevraždy, aniž by to věděli, než někoho, kdo se objeví a dělá, jakože se nic nestalo. Jistě, i pro něj to muselo být neskutečně těžké. Jak jsem psala, nejsem svatá a dokážu být opravdu bravurně jedovatá a nebezpečná.



Když jsem pak mámě říkala, že otce na svatbě nechci, divila se. A já se bála jí říci, proč ho tam nechci. Před každou další návštěvou maminky jsme s Princem trénovali moji odvahu jí říci, proč ho tam nechci. Tak nějak jsem doufala, že mu to řekne ona. Oznámení o svatbě totiž dostal, ale pozvánku ke stolu už ne. Máma nakonec do tohoto hnízda nepíchala, má více rozumu jak já. Takže když mi na začátku května otec napsal, že je na neschopence a na svatbu nepřijede, byl to pro mne trochu šok. Jednak jsem si myslela, že když nereagoval nijak na to oznámení, že se naštval nebo urazil a mám to všechno z krku. Jenže Princ mne jen tak nenechal a musela jsem otci napsat, že pozván nebyl. Že tam raději budu mít babičku a dědu než jeho… A slíbila jsem, že pošlu fotky … Na to přišel kratičký mail, že je rád za objasnění. A od té doby se neozval. Princ na mne pak ještě zatlačil po svatbě, abych mu fotky opravdu poslala … Tak jsem je poslat musela, protože manžel se poslouchá. Z fotek se otec nejspíše dozvěděl, že bude zase děda (jeho děti již děti mají dlouho, poslední, kdo je nemá, je můj studující brácha voják)…

A tím se roční snažení o kontakt otec/dcera uzavřelo a já jsem ráda. Protože když jsem odpovídala na otázky do časopisu, uvědomila jsem si, že jsem udělala vše správně. Co bylo, to bylo. Když bylo potřeba, stáli mi po boku cizí lidé nebo ti, kteří mne mají opravdu rádi. A neříkali mi, že je stojím moc peněz a nemám na ně čas. Naučila jsem se (sice dost složitě a bolestně) žít já sama (za rad a peskování babičky) a po nikom nic nechci. Koho chci mít v životě, toho tam mám. Nemám se všemi ideální vztah, každému vždycky bude něco vadit (jezdím někam málo, mám všude doma chlupy, nevařím dostatečně často svému manželovi, dělám špatnou krupici, ). Ale já jsem já, mně na těch lidech také některé věci vadí. Ale domácnost je moje, kočky jsou moje, dítě bude moje, manžel je můj = jde tedy o můj život. A díky těm otázkám do časopisu jsem si to zase uvědomila.




Jsem veliká holka, doufám, že budu skvělá máma a jestli mne kdy Princ podvede nebo bude chtít opustit, zastřelím ho jeho vlastní zbraní.
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 25. srpna 2017 v 10:11 | Reagovat

Je fajn že máš všechno takhle v hlavě srovnané, ačkoliv to muselo asi opravdu hodně bolet. Nemá cenu se ohlížet za minulostí, lepší je se soustředit na budoucnost :-)

2 beallara beallara | Web | 25. srpna 2017 v 10:14 | Reagovat

Nádherné břicho :-)  :-)  :-)

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 25. srpna 2017 v 13:43 | Reagovat

Fotka s bříškem je vážně nádherná, taková těžká pohoda... :-)

4 Jana Jana | E-mail | Web | 26. srpna 2017 v 8:45 | Reagovat

[1]: Někdy to trvá, no :)

[2]: Děkuji :) Zatím bez strií, tak se mi líbí také :) A hlavně to uvnitř :)

[3]: To je ranní přemlouvání se, že vážně vstanu a zatížím bolavá kolena :) A kočka mi moc nepomáhá :) Vždy, když se takto odkryju, tak se mi nalepí na břicho a chce se tulit :)

5 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 26. srpna 2017 v 11:59 | Reagovat

Tak jsem přečetla i ten článek o tátovi z roku 2015, ale jsem z toho nějaká zmatená. On tedy není tvůj biologický otec? A kdo jím tedy je? A ten, co se tě snažil po dlouhé době kontaktovat, je ten, kterého jsi považovala za svého?

Jinak se připojuji k ostatním - ta fotka se Summer je prostě nejvíc <3 :)

6 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 26. srpna 2017 v 12:01 | Reagovat

[5]: Jo a ještě mě zajímá, jestli už víš, jak to dopadlo s tím rozhovorem? :-) Už víš, jestli to bylo vážně seriózní a vyjde to v magazínu? :-)

7 Jana Jana | E-mail | Web | 26. srpna 2017 v 12:05 | Reagovat

[5]: kdo je můj biologicky táta nevím a asi je mi to i jedno. Jen tedy když řešíme genetiku nebo tak,tak se občas ptam babičky, co byl zač, zda byl zdravý, jaké měl vlasy a zda byli v rodině tlustí ... v roce 2015 mne kontaktoval tento táta. Myslela jsem si tedy o jednom,ze je muj táta, ale tento z článku mi řekl, že to on nebyl. Summer si prostě nenechá svoje prvenství vzít ani se Svištěm evidentne 😂

[6]: odpovědi jsem poslala, fotky taky a je mi slíbeno pdf ke kontrole a pak mi zašlou i časopis. Doufám, že to vyjde,paní je moc milá a ráda jsem si s ní psala :)

8 m. m. | E-mail | Web | 27. srpna 2017 v 12:29 | Reagovat

Ten závěr :-D

Kostlivce ze skříně je bolestné vytahovat ven, ale myslím, že je zdravé a záviděníhodné, když se tím člověk dokáže probrat a vyřešit to tak, aby ho to už netrápilo. Mám taky pár věcí v zásobě, co mě pořád straší, a i když jsou to většinou relativní blbosti, dává mi to zabrat. Jsem zvědavá, jestli se s tím někdy taky tak srovnám.

9 Antea Antea | Web | 27. srpna 2017 v 19:14 | Reagovat

Páni, tuhle část Tvého života jsem nějak nezaznamenala :-( Věřím, že to muselo být hodně těžké, znovu si to procházet. Kdybych já se někdy vdávala, tak ani nevím, jak bych to udělala, tátu a máti bych do jedné budovy neřku-li místnosti nejspíš nedostala...
Dobře, že už to máš za sebu a vnitřně vyřešené :-)

10 Slušná úchylačka Slušná úchylačka | E-mail | Web | 28. srpna 2017 v 11:46 | Reagovat

Tak doufám, že na blogu článek z časopisu uvidíme :) Kočka už se s miminkem kamarádí koukám.

11 Poppy Poppy | 28. srpna 2017 v 20:18 | Reagovat

Poppy sice má dost práce, ale říkala ti, že jí můžeš kdykoliv napsat ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama